ECLI:CZ:US:2019:3.US.2409.19.1
sp. zn. III. ÚS 2409/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2019 sp. zn. 4 Tdo 539/2019, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. prosince 2018 sp. zn. 14 To 288/2018 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. září 2018 sp. zn. 2 T 56/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za uvedené jednání ho odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Dále mu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost nahradit poškozené konkretizované částky z titulu náhrady škody. Podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozhodl tak, že je nadepsaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se dopustily nesprávného právního posouzení skutku, z čehož plyne i věcně nesprávné rozhodnutí o jeho vině a jemu uloženém trestu. Tvrdí, že se trestněprávního jednání uvedeného ve skutkové větě rozsudku okresního soudu nedopustil a že hodnocení důkazů soudy je v extrémním nesouladu se zásadami logiky a s principem presumpce neviny.
6. Okresní soud, vytýká dále stěžovatel, se při rozhodování o vině opíral o jediný nepřímý důkaz, kterým byly stopy kyseliny deoxyribonukleové (dále jen "DNA") na místě činu, přičemž provedeným dokazováním nebyla nijak vyvrácena verze obhajoby, že by stopy DNA na místo činu mohla přenést další osoba. Podle stěžovatele je výsledek trestního řízení nespravedlivý a odporuje judikatuře Ústavního soudu o možnosti odsouzení obviněného pouze na základě nepřímých důkazů, jmenovitě nálezu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10 (N 114/61 SbNU 669) a nálezu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17, neboť v jeho věci nebyl ucelený řetězec nepřímých důkazů utvořen. Stopy DNA nemohou jednoznačně prokazovat, že se zde nacházel, naopak z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí svědků I. a N. H.) plyne, že se v době spáchání trestného činu na místě činu nenacházel.
7. Argumentaci soudů o tom, proč nevypovídal na Policii České republiky, z jakého důvodu již v přípravném řízení neuvedl, že se v rozhodné době nacházel jinde, či proč člověk, který by měl k dispozici kapesník s jeho DNA, nenechal na místě činu přímo tento kapesník, ale realizoval přenos takovým způsobem, jakým obhajoba popisuje, jsou dle stěžovatele pouhými spekulacemi, jež nejsou podloženy jakýmikoliv důkazy, a proto zůstává skutečností, že ve světle citovaných nálezů Ústavního soudu nebyla jeho vina prokázána. Soudy se toliko snažily vyvrátit jeho obhajobu, nikoliv však prokázat jeho vinu, kterou podle jeho názoru ani pouze na základě nepřímých důkazů není možné prokázat. Že je v trestním řízení nutné vinu prokázat, nikoli ji v rámci procesní obrany obviněného vyvracet, podle stěžovatele nedocenil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel dovozuje, že vzhledem k tomu, že proti němu nesvědčil žádný jiný důkaz než identifikace jeho DNA profilu na dvou předmětech na místě činu (a soudní znalkyně potvrdila, že stopy DNA mohly být na místo činu zaneseny další osobou), je nezbytné dojít k závěru, že jeho vina nebyla dostatečně a bez rozumných pochybností prokázána. Panovaly-li pochybnosti o jeho vině, představuje jeho odsouzení porušení principu presumpce neviny, jež nepochybně zakládá extrémní nesoulad provedeného dokazování s právními závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou [srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
16. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkové provenience, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
19. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy závěr, že se skutku, který byl předmětem obžaloby, dopustil, učinily bez náležité opory ve výsledcích dokazování, pouze na základě jediného nepřímého důkazu a při diskvalifikování svědeckých výpovědí svědčících v jeho prospěch jako nevěrohodných. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
21. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
22. Soudy nevybočily z mezí ústavněprávně přijatelné argumentace, zdůraznily-li, že stěžovatele usvědčuje nejen nepřímý důkaz (stopy jeho DNA na místě činu), ale též okolnost, že na svoji obhajobu uváděl lživá tvrzení o tom, že se v inkriminovanou dobu nacházel u jmenovaných svědků, kde oslavovali narozeniny.
23. Soudy se tudíž nezpronevěřily nosným důvodům judikatury Ústavního soudu a neomezily ani jeho právo na obhajobu podle dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
24. ESLP upozorňuje, že na jedné straně je neslučitelné s právem nevypovídat založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat, avšak současně toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení z jeho strany (srov. rozsudky ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, ze dne 6. 6. 2000 ve věci Averill v. Spojené království, stížnost č. 36408/97, a ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96). Stěžovatel sice v řízení "nemlčel" k otázce, kde se v době, kdy došlo k inkriminované trestné činnosti, nacházel, nicméně předestřel (za podpory označených svědků) skutkovou verzi, která byla vyvrácena jako lživá a účelová. Šlo tedy o stav přinejmenším srovnatelný s případy, z nichž vychází uvedená judikatura ESLP, kdy obviněný za okolností vyžadujících jeho vysvětlení využil práva nevypovídat.
25. Dlužno konstatovat, že obhajoba založená na lži nepožívá ústavněprávní ochrany a judikatura ESLP se vymezuje zejména proti nepřiměřeně přísné praxi smluvních států, kdy nebezpečí následného trestního stíhání pro pomluvu (ve svých důsledcích) zamezuje obviněnému v uplatnění práva na obhajobu (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter v. Rakousko, stížnosti č. 11170/84, 12876/87, 13468/87, body 52 a 53), což očividně není připodobitelné k procesní situaci stěžovatele v nyní posuzované věci.
26. Byť byl v trestním řízení k dispozici jen omezený počet provedených důkazů, i ty - posuzovány ve všech souvislostech - umožnily v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Jeho vina byla ústavněprávně udržitelným způsobem prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
27. Stěžovatel ústavní stížností - obsahově posuzováno - napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu