ECLI:CZ:US:2019:3.US.2437.18.1
sp. zn. III. ÚS 2437/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem, sídlem Táboritů 237/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 6 Tdo 280/2018-34, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2017 č. j. 9 To 355/2017-861 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. června 2017 sp. zn. 1 T 72/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 1 T 72/2016 byl stěžovatel uznán vinným (spolu s dalšími osobami) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 5 písm. c), a to v jeho případě spáchaným ve formě organizátorství dle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen podle §205 odst. 4 za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 9 To 355/2017-860 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (a odvolání spoluodsouzené P. Ž.) proti rozsudku okresního soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 Tdo 280/2018-34 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu s tím, že nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
5. Trestná činnost stěžovatele, P. Ž. a I. C., pro kterou byli odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že P. Ž. dne 23. 6. 2014, v úmyslu získat finanční prostředky, po vzájemné dohodě se stěžovatelem podepsala u obchodní zástupkyně obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a. s. I. C. žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 500 000 Kč, po podpisu žádosti předala stěžovateli jí podepsané nevyplněné potvrzení o výši příjmů, jehož vyplnění měl zajistit stěžovatel s tím, že byla srozuměna, že do potvrzení neuvede pravdivé údaje o jejím zaměstnání a výši příjmů, stěžovatel následně doložil k žádosti o úvěr nepravdivé potvrzení o příjmu P. Ž., ačkoli věděl, že u zaměstnavatele v něm uvedeného P. Ž. nikdy nepracovala a nedosahovala daného příjmu, přičemž stěžovatel v tomto případě využil skutečnosti, že P. Ž. měla zájem o úvěr za účelem umoření závazků své osoby a rodiny, když před ní simuloval ochotu pomoci zprostředkovat vyřízení úvěru a doprovodil ji za I. C. k podání žádosti o shora uvedený úvěr. Stěžovatel a I. C. věděli, že k žádosti P. Ž. jsou dokládána fiktivní potvrzení o výši příjmu a výplatní lístky, a po schválení předmětného úvěru převzal stěžovatel od J. Ž., matky P. Ž., obálku se smlouvou o úvěru a dalšími listinami zaslanými úvěrující společností a bez vědomí P. Ž. předal tyto listiny včetně pokynu k čerpání úvěru, které nebyly podepsané P. Ž., I. C. a I. C. již dále nic neověřovala. V pokynu k čerpání záměrně nechal I. C. uvést, aby úvěrové prostředky byly zaslány na účet, který patřil P. M., který však neznal původ těchto finančních prostředků. Peníze došlé na účet dne 7. 8. 2014 P. M. v období od 7. 8. 2014 do 11. 8. 2014 z účtu vybral, a předal je K. Č., stěžovateli a Č. H. P. Ž. nedostala z čerpaných finančních prostředků nic. Tímto jednáním způsobili obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a. s. škodu ve výši nejméně 500 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Jeví se mu, že byly nekritické k výpovědím spoluobžalovaných, zatímco v jeho případě naopak presumovaly jeho vinu. Právě výpovědi spoluobžalovaných přitom byly prakticky jedinými usvědčujícími důkazy proti němu. Stěžovatel je přesvědčen, že obžalovaná I. C. se snažila svoji roli umenšit, ač byla ve skutečnosti v záležitosti zásadní. Soud prvého stupně rovněž minimálně částečně vyšel z výpovědi svědka Č. H., jakkoliv sám připustil jisté pochybnosti o jeho věrohodnosti. Dle stěžovatele je přitom uvedená osoba natolik nevěrohodná, že měl být k posouzení jeho věrohodnosti vypracován znalecký posudek z oboru psychologie.
7. Z odůvodnění rozsudku není také jasné, z jakého důkazního pramene soud čerpal informaci o tom, co se dělo s penězi po jejich připsání na účet.
8. Stěžovatel připouští, že se v minulosti dopouštěl trestné činnosti, nikoliv však takové, která je předmětem tohoto trestního řízení; takto sofistikovaná trestná činnost mu byla v zásadě vždy cizí. Je přesvědčen, že závěr o jeho vině není dostatečně odůvodněn. Napadená rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
11. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1428/13 (N 150/70 SbNU 389) nebo usnesení ze dne 7. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3639/15 a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 2540/17, dostupná na internetu na http://nalus.usoud.cz] plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedených.
12. Ústavní soud ve zmíněné judikatuře opakovaně uvedl, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými soudy nemůže sama o sobě dokládat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
13. Stěžovatelova argumentace napadající skutkové hodnocení provedené obecnými soudy nemá charakter námitek ústavněprávního charakteru. Z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy při posuzování skutkového stavu vycházely z konkrétních svědectví a dalších důkazů, které následně hodnotily, a to i ve vztahu k uplatněné obhajobě. Pokud na takovémto základě považovaly stěžovatelovu obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Stěžovatelovo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, nutno odmítnout jako neodpovídající skutečnosti.
14. Co se týče důkazní podloženosti závěrů soudů o tom, co se dělo s penězi po jejich připsání na účet, jak již obdobně Ústavní soud vysvětlil ve věci stěžovatelovy ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 1398/18, týkající se jiného jeho odsouzení pro obdobnou trestnou činnost, pro posouzení viny stěžovatele je podstatné, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (k čemuž dochází již tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru byly pachatelem uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčeny), zatímco problematika, jakým způsobem byly či měly být po poskytnutí žádaného úvěru (z pohledu trestního práva hmotného tedy již dávno po spáchání trestného činu) finanční prostředky dále přesouvány a užity, je již podružná. Případná slabina odůvodnění soudů v naznačeném směru tak na jejich celkové přesvědčivosti nemůže ničeho změnit.
15. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, dostatečně odůvodnily.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu