ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.280.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 280/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 9 To 355/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 72/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 72/2016, byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byla obviněná P. Ž. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná I. C. byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dané trestné činnosti se obvinění dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„P. Ž. dne 23. 6. 2014, v úmyslu získat finanční prostředky, po vzájemné dohodě s J. Č., v P., v kanceláři na Ž. n.., podepsala u obchodní zástupkyně společnosti Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., IČ 49241257, se sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, I. C. ´Žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru č. 3478481804´ u této společnosti ve výši 500.000 Kč, po podpisu žádosti předala J. Č. jí podepsané nevyplněné potvrzení o výši příjmů, jehož vyplnění měl zajistit J. Č. s tím, že byla srozuměna, že do potvrzení neuvede pravdivé údaje o jejím zaměstnání a výši příjmů,
J. Č. následně doložil k žádosti o úvěr nepravdivé potvrzení o příjmu P. Ž. ze dne 16. 6. 2014 osvědčující, že je zaměstnána v Kosmetickém studiu DANSY CLAIRE, B. H., s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 19.100 Kč a výplatní lístky za období březen, duben a květen 2014, ačkoli věděl, že u tohoto zaměstnavatele P. Ž. nikdy nepracovala a nedosahovala takovéhoto příjmu, přičemž J. Č. v tomto případě využil skutečnosti, že P. Ž. měla zájem o úvěr za účelem umoření závazků své osoby a rodiny, kdy před ní simuloval ochotu pomoci zprostředkovat vyřízení úvěru, doprovodil ji za I. C. k podání žádosti o shora uvedený úvěr. J. Č. a I. C. věděli, že k žádosti P. Ž. jsou dokládána fiktivní potvrzení o výši příjmu a výplatní lístky, a po schválení předmětného úvěru převzal J. Č. od J. Ž., matky P. Ž., obálku se smlouvou o úvěru a dalšími listinami zaslanými úvěrující společnosti a bez vědomí P. Ž. předal tyto listiny včetně pokynu k čerpání úvěru, které nebyly podepsané P. Ž., I. C. a I. C. již dále nic neověřovala. V pokynu k čerpání záměrně nechal I. C. uvést, aby úvěrové prostředky byly zaslány na účet č. 8162171001/5500, který patřil P. M., který však neznal původ těchto finančních prostředků. Peníze došlé na účet dne 7. 8. 2014, P. M. v období od 7. 8. 2014 do 11. 8. 2014 z účtu vybral, a předal je K. Č., J. Č. a Č. H.. P. Ž. nedostala z čerpaných finančních prostředků nic. Tímto jednáním způsobili společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, IČ 49241257, škodu ve výši nejméně 500.000 Kč.“
2. Obviněný byl za uvedenou trestnou činnost a sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 T 157/2015, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 2 To 224/2016, a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 1 T 42/2016, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 To 155/2017, odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 5 T 157/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 2 To 224/2016, a z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 1 T 42/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 To 155/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o trestu obviněných P. Ž. a I. C. a zproštění obviněného P. M. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, jehož se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 9 To 355/2017, byla odvolání obviněného a obviněné P. Ž. podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož uplatnění opřel o námitky nesprávného hodnocení otázky organizátorství a jiného nesprávného hmotně právního posouzení daného extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
5. V souvislosti s výhradou extrémního nesouladu prvně brojil vůči nesprávnému hodnocení výpovědi spoluobviněné P. Ž., již označil za nelogickou, nepřesvědčivou a zcela účelovou. Dále zpochybnil výpověď spoluobviněné C., k čemuž v obecnosti namítl její rozporuplnost a odkázal na její výpovědi v jiné trestní věci. V návaznosti na to konstatoval, že zjištění učiněná na základě těchto výpovědí jsou zásadním podkladem pro nesprávné vymezení skutku. Naproti tomu poukázal na výpověď spoluobviněného P. M., z níž má plynout, že obviněný celou záležitost nezosnoval ani neřídil. Podle jeho mínění soud prvního stupně tuto výpověď zcela překroutil. Nalézacímu soudu vytknul rovněž hodnocení výpovědi sestry obviněného K. Č. jako nevěrohodné. Poté poukázal na možnou účast svědka Č. H. na žalovaném jednání a namítl, že zjištění plynoucí z jeho výpovědi, jejíž věrohodnost označil nalézací soud za „poněkud diskutabilní“, jsou též zásadním podkladem pro nesprávné vymezení skutku. Uzavřel proto, že skutková zjištění soudu prvního stupně nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, vzhledem k čemuž je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
6. K další námitce připomněl, že organizátorství zločinu úvěrového podvodu se měl dopustit tím, že úmyslně zosnoval a řídil spáchání činu, načež odcitoval popis skutku z výroku rozsudku nalézacího soudu a obecná východiska ohledně organizátorství trestného činu. Poté namítl, že objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství nebyla naplněna. K tomu uvedl, že se soudem prvního stupně vymezeného skutkového děje plyne, že se na skutku podílel, nikoliv však tak, jak bylo soudem právně kvalifikováno. Následně popřel spáchání jakéhokoliv trestněprávního jednání, nicméně pro účely dovolacího řízení dodal, že jeho účast na žalovaném jednání podle rozsudku nalézacího soudu mohla být maximálně ve formě pomoci na trestném činu. V závěru dovolání poznamenal, že jeho trest, byť odpovídá zákonným kritériím, je nepřiměřeně přísný s ohledem na jeho osobu, věk, okolnosti případu a již dříve pravomocně uložené tresty.
7. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ohledně výhrady nesprávného právního posouzení skutku konstatovala, že ji obviněný zakládá na zpochybnění skutkových okolností týkajících se jemu přisouzených aktivit v organizátorské formě trestné součinnosti. Dále uvedla, že námitku extrémního rozporu skutkového stavu s výsledky provedeného dokazování obviněný neodůvodnil v duchu jím poukazované judikatury, jelikož se zabýval pouze vlastním způsobem vyhodnocení provedeného dokazování, založeném v zásadě na prostém odmítnutí vypovídací hodnoty usvědčujících výpovědí spoluobviněných P. Ž. a I. C. s poukazem na vyviňující povahu výpovědi zproštěného spoluobviněného P. M., pokud jej podpořil v obhajobě, že obviněná P. Ž. řešila předmětnou úvěrovou záležitost s Č. H., který „to celé řídil a domlouval se“. Nad rámec toho poznamenala, že výsledky provedeného dokazování byly ze strany nalézacího soudu vyhodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. tak, že na odvolací úrovni nenastala objektivní potřeba jejich přehodnocení, k čemuž poukázala na str. 9-13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6-7 usnesení odvolacího soudu, načež připomněla podstatná skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů.
9. S ohledem na způsob vymezení námitky absence objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, spáchaného ve formě organizátorství, uvedla, že ji obviněný vymezil již při respektu ke skutkovému podkladu výroku o jeho vině, byť se tak stalo bez bližšího zdůvodnění jeho právního názoru. Za stavu, kdy tuto hmotně právní námitku uplatnil toliko formálně, a tedy způsobem neposkytujícím prostor k přezkoumání důvodnosti absentující věcné argumentace v uvedeném směru, poukázala na str. 14 rozsudku soudu prvního stupně zabývající se otázkou naplnění subjektivní stránky obviněnému přisouzené účastenské formy součinnosti, jakož i na str. 7 usnesení odvolacího soudu. Navazující výhradu obviněného vůči uloženému trestu označila rovněž za nezpůsobilou k jejímu věcnému projednání, k čemuž odkázala na příslušnou judikaturu.
10. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání učinila i ve smyslu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 9 To 355/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. V obecnosti je pak vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy . Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. Z obsahu dovolací argumentace nicméně vyplývá, že námitky obviněného vztažené k výroku o vině rozsudku nalézacího soudu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká v první řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů (výpovědí spoluobviněných a některých svědků) a předkládá vlastní skutkové závěry (že se souzeného jednání nedopustil, popř. že trestnou činnost spoluobviněných organizoval svědek Č. H.). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (viz např. jeho tvrzení, že „z výše uvedené výpovědi P. M. … vyplývá, že celou záležitost J. Č. nezosnoval a už vůbec ji nemohl řídit“ ). V závěru dovolání sice zmiňuje „soudem prvního stupně vymezený skutkový děj“, na tento však neváže žádné konkrétní hmotně právní námitky, přičemž úkolem dovolacího soudu (jak výše zdůrazněno) není iniciovat vlastní přezkum napadených rozhodnutí či domýšlet dovolací argumentaci za obviněného.
19. Obviněný tedy nevznáší žádné konkrétní argumenty ohledně rozporů mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů (vyjádřenými v komprimované podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně rozvedenými v odůvodnění obou soudních rozhodnutí) a užitou právní kvalifikací (v obecnosti takové – dokonce extrémní – rozpory v dovolání sice několikrát deklaruje, tyto ovšem odvozuje od vlastní verze skutkového stavu věci, viz výše), ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v této části dovolání spatřuje výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Skutková zjištění soudů nižších stupňů prokazující „vedoucí“ účast obviněného na souzené trestné činnosti ve formě organizátorství se opírají především o výpovědi spoluobviněných P. Ž. a I. C. ve spojení s výpověďmi svědků J. Ž. a Č. H. (byť věrohodnost jeho výpovědi soud hodnotil rezervovaněji). Především nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se hodnocením výpovědí všech obviněných v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval, přičemž své úvahy ohledně věrohodnosti výpovědí spoluobviněných P. Ž. a I. C. opřel o své logické úvahy, jakož i další v řízení provedené důkazy (mj. výpovědi svědkyň E. D. a J. Ž., znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, a listinné důkazy, viz zejména str. 10-13 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž tak pečlivě se vypořádal s výpověďmi spoluobviněného P. M. a svědkyně K. Č., jakož i obhajobou obviněného, že trestnou činnost neměl organizovat on, ale svědek Č. H. Nejvyšší soud přitom opětovně zdůrazňuje, že předmětem tohoto trestního řízení není jednání Č. H., takže soudům nepřísluší činit žádné závěry ohledně jeho případné účasti na souzené trestné činnosti. Podstatné je, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů opřených o provedené důkazy bez důvodných pochybností plyne, že obviněný shora popsaný úvěrový podvod zosnoval a řídil, jelikož za účelem jeho spáchání vyhledal spoluobviněné, jejichž následné jednání inicioval a usměrňoval, popř. se na něm i dalším způsobem podílel.
22. Na tomto místě pak nutno podotknout, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí spoluobviněných P. Ž. a I. C. jakožto přímých důkazů, podpořených také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Zároveň lze připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. V kontextu shora uvedeného je potřeba shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud druhého stupně se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
24. V daných souvislostech je vhodné připomenout i závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
26. Obviněný vedle výše zmíněných výhrad směřovaných do výroku o vině brojil v závěru v dovolání i vůči nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Se zřetelem k uvedenému tak Nejvyšší soud konstatuje, že i námitky obviněného vztažené k výroku o trestu se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jakož i jinými důvody dovolání) zcela míjejí. Pouze nad rámec toho lze poznamenat, že mu byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným (čemuž ostatně sám v dovolání přitakává).
28. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že by v nyní posuzované věci mohl být naplněn pouze v jeho druhé alternativě (na niž konkrétně poukázal i obviněný), jelikož jeho odvolání bylo soudem druhého stupně věcně prozkoumáno. Nicméně vzhledem k tomu, že jeho námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný, ani žádný jiný důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., jeho dovolací argumentace se formálně míjí i s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
29. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu