ECLI:CZ:US:2019:3.US.246.19.1
sp. zn. III. ÚS 246/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Brožka, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou, sídlem třída Tomáše Bati 400, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 8 Co 311/2018-105, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ľubomíra Ježa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 č. j. 22 C 321/2017-89 rozhodl o vyloučení movitých věcí (zejména brusek, pil a míchačky) z exekuce (I. výrok) a žalovanému Ľubomíru Ježovi (v exekučním řízení oprávněnému a v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení v částce 18 543 Kč (výrok II.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka pak krajský soud změnil ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňový rozsudek ve II. výroku tak, že se stěžovateli jako žalobci právo na náhradu nákladů nepřiznává a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud uzavřel, že u žalovaného nemůže být spatřováno jakékoliv zavinění na soupisu věcí a jejich vyloučení z exekuce. Je zřejmé, že v exekučním řízení důvodně hájil svá práva. Stěžovatel se naopak na vedlejšího účastníka neobrátil, aby tento mohl přikázat vykonavateli věci vyloučit je ze soupisu. Kromě záručních listů k jednotlivým věcem v exekučním řízení stěžovatel žádné jiné doklady o svém vlastnickém právu nepředložil, v podstatě vlastnictví v řízení před soudem prvního stupně prokazoval až výslechem svědků. Navíc se v exekučním řízení domáhal vyjmutí dalších věcí z exekuce, které však neučinil předmětem žaloby. Žaloba se tak týkala asi jedné čtvrtiny věcí, které v exekučním řízení žádal vyloučit. Navíc stěžovateli jako žalobci bylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka a měl možnost se vyslovit k použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což však neučinil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti s použitím §150 o. s. ř., respektive s tím, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nesouhlasí. Uvádí zejména, že jde o dluhy jeho syna a soudnímu vykonavateli během exekuce dal 10 000 Kč. Dále stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012 (N 113/65 SbNU 519).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad i či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradu nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno jen ve stručnosti připomenout (byť se to uvádí i v ústavní stížnosti), že při posuzování náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a takovýto výrok ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá.
9. Krajský soud použití §150 o. s. ř. přijatelným způsobem odůvodnil, když poukázal na to, že většinu věcí, jejichž vyjmutí se v exekučním řízení stěžovatel domáhal, posléze neučinil předmětem řízení o vylučovací žalobě. Nadto k možnému použití §150 o. s. ř. se přes výzvu krajského soudu nevyjádřil (když opak v ústavní stížnosti netvrdí). Vedlejší účastník je stejně jako stěžovatel fyzickou osobou, když zde není zjevná nerovnost mezi poměry stěžovatele a vedlejšího účastníka (naopak ve stěžovatelem odkazovaném nálezu byla oprávněným Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a soud tehdejší stěžovatelce nepřípadně vytknul, že se vyjmutí věcí nedomáhala již v exekučním řízení, což ovšem podle zjištění Ústavního soudu nebyla pravda). Žádné takové okolnosti v případě stěžovatele však přítomny nejsou, když naopak stěžovatel nakonec přikročil k excindační žalobě jen v minimálním rozsahu a důsledně v řízení před okresním soudem, jak bylo uvedeno shora, nehájil svá práva.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu