ECLI:CZ:US:2019:3.US.2496.18.1
sp. zn. III. ÚS 2496/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. S. Best s.r.o., sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, a 2) Erik Stallings Best, zastoupených JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. 3 Cmo 243/2017-47 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2017 č. j. 2 Nc 1113/2017-22, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Advokátní kanceláře Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M. advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem a mezinárodními smlouvami, zejména pak čl. 17, 26 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 2 Nc 1113/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud usnesením ze dne 10. 11. 2017 č. j. 2 Nc 1113/2017-22 vyhověl návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, a uložil stěžovatelům k okamžiku doručení předmětného usnesení povinnost odstranit z blíže specifikovaných internetových stránek článek s názvem "Pokorný a Rafaj" nebo jeho část obsahující text v českém a anglickém jazyce, který je citován ve výrocích I. a II. uvedeného usnesení městského soudu. Soud současně uložil stěžovatelům, aby se zdrželi zveřejňování daného článku nebo jeho části (výrok III. a IV. usnesení).
3. Proti citovanému usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 3 Cmo 243/2017-47 usnesení městského soudu ve výroku I. a II. potvrdil ve správném znění tak, že se stěžovatelům ukládá povinnost odstranit z blíže specifikovaných internetových stránek článek s názvem "Pokorný a Rafaj" obsahující text v českém a anglickém jazyce, který je citován ve výrocích I. a II. uvedeného usnesení městského soudu. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že v dané věci byly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, neboť vedlejší účastnice pro potřeby řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření osvědčila nárok samotný, tedy že jednání stěžovatelů, spočívající v publikaci a šíření článku, obsahujícího nepravdivé informace (skutková tvrzení) o vedlejší účastnici, může být v řízení o věci samé (v němž hodlá uplatnit nároky z titulu ochrany pověsti právnické osoby) shledáno jako neoprávněný zásah do pověsti vedlejší účastnice podle §135 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením je dostatečně odůvodněna již okolnostmi věci, kdy k uveřejnění sporného článku došlo v prostředí internetu a reálně hrozí dalším šířením a sdílením článku zvyšování újmy na straně vedlejší účastnice. Částečně důvodnou shledal odvolací soud námitku stěžovatelů o neurčitosti navrženého předběžného opatření, resp. výroku napadeného usnesení soudu prvního stupně. Soud měl za nepochybné, že vedlejší účastnice brojí proti nepravdivým tvrzením, obsaženým ve sporném článku, kdy tvrdí, že článek sestává de facto z nepravdivých tvrzení. Důvodný je proto požadavek na uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se šíření (zveřejňování) tohoto článku nebo jeho části (dílčích nepravdivých sdělení), pokud však jde o povinnost odstranit článek z webových stránek nebo profilů na sociálních sítích, zde lze uvažovat toliko o odstranění celého textu, když uložení povinnosti odstranit pouze část článku (dílčí nepravdivou informaci) je v rozporu již se samotným tvrzením vedlejší účastnice. Vrchní soud proto potvrdil usnesení městského soudu s tím, že současně odstranil logický nesoulad mezi navrženým petitem a skutkovými tvrzeními ve výrocích I. a II. tohoto usnesení, a to uvedením správného znění těchto odstraňovacích nároků, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Touto úpravou dle vrchního soudu nebylo nijak zasaženo do petitu co do jeho rozsahu (nebylo přiznáno více, ale ani méně, než vedlejší účastnice požadovala).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé mají za to, že soudy nesprávně posoudily zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, neboť petit návrhu na vydání předběžného opatření je nesrozumitelný, nejednoznačný, vnitřně rozporný a není z něj zřejmé, zda vedlejší účastnice požaduje odstranění celého článku či případně pouze jeho určitých částí. Úmysl vedlejší účastnice přitom podle stěžovatelů nebyl jednoznačně seznatelný ani ze zbylého obsahu návrhu. Městský soud měl tedy návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření odmítnout podle §75a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti poukazují stěžovatelé na usnesení městského soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 58 Co 22/2018-57, kdy městský soud postupem podle §75a o. s. ř. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 11. 2017 č. j. 15 Nc 103/2017-23, kterým bylo nařízeno na návrh Mgr. Radka Pokorného předběžné opatření shodného znění jako v posuzované věci, pro vady návrhu změnil tak, že se návrh navrhovatele na nařízení předběžného opatření z důvodu vnitřně rozporné formulace návrhu odmítá. Toto usnesení městského soudu aproboval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1234/18 ze dne 15. 5. 2018. Vrchní soud podle stěžovatelů pochybil, když namísto toho, aby v souladu s požadavky vyplývajícími z §75a o. s. ř. usnesení městského soudu změnil tak, že se návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření odmítá, sám odstranil vady předmětného návrhu a potvrdil usnesení městského soudu v pozměněném znění, čímž zásadním způsobem narušil rovnost účastníků řízení. Vrchní soud svým postupem porušil také §153 odst. 2 o. s. ř., neboť bez zákonné opory překročil návrh vedlejší účastnice a stěžovatelům uložil jinou (a dokonce přísnější) povinnost, než jakou navrhovala vedlejší účastnice, a než jaká byla stěžovatelům uložena usnesením městského soudu. Stěžovatelé také upozorňují, že úpravu výroků I. a II. usnesení městského soudu provedl vrchní soud formálně nesprávným postupem postrádajícím jakoukoliv oporu v zákonné úpravě, která dává odvolacímu soudu možnost napadené rozhodnutí (vedle jeho zrušení) buď potvrdit, nebo změnit. Podle názoru stěžovatelů ani výroky III. a IV. usnesení městského soudu nemohou obstát z důvodu jejich neurčitosti a nejednoznačnosti, když z nich není vůbec zřejmé, které konkrétní části článku by stěžovatelé neměli dále šířit. Neurčitost a vnitřní rozpornost výroku III. a IV. usnesení městského soudu nadto podle názoru stěžovatelů vyvolává i skutečnost, že se těmito výroky zakazuje šíření článku v českém i anglickém jazyce, ačkoliv je v nich obsaženo pouze jeho české znění. Vrchní soud dle stěžovatelů navíc opomenul, že vedlejší účastnice nebyla v článku jakkoliv zmíněna, když obsah článku se týká výlučně soukromých aktivit Mgr. Radka Pokorného. Skutečnost, že tato osoba je současně společníkem a jednatelem vedlejší účastnice, přitom sama o sobě nepostačuje k tomu, aby zveřejněním článku mohlo dojít k zásahu do jejích práv a poškození její pověsti. Postup městského soudu i vrchního soudu je tak v přímém rozporu se závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 546/98 ze dne 17. 6. 1999 (U 42/14 SbNU 361).
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
5. Ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožnil Ústavní soud vedlejší účastnici na její žádost, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti.
6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že návrh na vydání předběžného opatření, jakož i jemu odpovídající výroky I. až IV. usnesení městského soudu, jsou dostatečně jasné a srozumitelné. Jakkoli vedlejší účastnice připouští, že její formulace odstraňovacích návrhů nemusela být v části znějící ...,,nebo jeho části" zcela stylisticky nejvhodnější, je přesvědčena, že z obsahu (textu) dotčených návrhů, které byly následně převzaty do výroku usnesení městského soudu, je zcela zřejmé, že vedlejší účastnice se v těchto bodech domáhá odstranit dotčený článek jako celek, tj. všechny jeho části, což ostatně potvrdil svým napadeným rozhodnutím vrchní soud. Pokud jde o otázku anglické verze dotčeného článku, ani zde neshledává vedlejší účastnice žádné nejasnosti návrhu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé zveřejnili článek jak v českém, tak v anglickém jazyce, je zcela pochopitelný návrh a následný výrok usnesení městského soudu v tom směru, že stěžovatelé jsou povinni odstranit předmětný článek v obou jazycích, v nichž jej zveřejnili, resp. zdržet se jeho zveřejňování v obou jazycích, v nichž jej zveřejnili. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že vrchní soud potvrdil povinnost odstranit článek z webových stránek nebo profilů na sociálních sítích jako celek, neboť odstranění pouze jeho části by podle odvolacího soudu neodpovídalo tomu, čeho se vedlejší účastnice svým návrhem domáhala, přičemž, jak v této souvislosti vrchní soud konstatoval, danou úpravou nebylo nijak zasaženo do rozsahu petitu. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že jim usnesením vrchního soudu měla být nově uložena přísnější povinnost odstranit článek jako celek a nikoli jen jeho část, naprosto ignorují fakt, že při dotčené úpravě petitu se vrchní soud pohyboval výlučně v mezích petitu, který byl obsažen v návrhu vedlejší účastnice. K názoru stěžovatelů, že městský soud a potažmo i vrchní soud měly návrh odmítnout s odkazem na ne zcela vhodnou stylistickou formulaci, je třeba uvést, že takový postup by byl nejen přepjatě formalistický, ale i fakticky odepírající spravedlnost, resp. právo na soudní ochranu vedlejší účastnice. Rovněž nelze souhlasit s právním názorem stěžovatelů, že předmětnou úpravu výroků předběžného opatření provedl vrchní soud formálně nesprávným postupem postrádajícím jakoukoli oporu v zákonné úpravě. Vrchní soud postupoval dle vedlejší účastnice zcela v intencích §219 o. s. ř., který zakotvuje možnost napadené rozhodnutí (vedle jeho zrušení) buď potvrdit, nebo změnit. Vedlejší účastnice má za to, že potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nemusí mít nutně podobu doslovného potvrzení slovního vyjádření výroků soudu prvního stupně, ale může dojít k případným úpravám výroku, a přesto se bude jednat o řádné (zákonné) potvrzení prvostupňového rozhodnutí. Ve svém doplňujícím vyjádření vedlejší účastnice nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1234/18 je plně aplikovatelné na posuzovanou věc. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že Ústavní soud se musí individuálně ve vztahu ke stěžovatelům zabývat otázkou, zda mohlo dojít k tvrzeným zásahům do jejich ústavně zaručených práv. Odkazem na již existující rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, která sice vychází z totožného skutkového základu, ale řeší ochranu ústavně zaručených práv a svobod osoby stojící na žalobce, nemůže být podle vedlejší účastnice bez dalšího prokázáno porušení ústavně zaručených práv osoby stojící na straně žalovaného.
7. Stěžovatelé ve své replice trvají na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a jejím doplnění, na které v podrobnostech odkazují. Argumentace obsažená v předmětném návrhu byla dle stěžovatelů založena na zpochybňování jediné věty z celého článku, a to že Mgr. Pokorný měl být najat společností Kapsch za účelem zrušení tendru na výběr mýtného. Právě údajná nepravdivost této věty poté byla jedinou skutečností, jíž se vedlejší účastnice snažila osvědčit prostřednictvím předložených důkazů, a současně hlavním tvrzeným důvodem pro nařízení předběžného opatření. Z obsahu návrhu na vydání předběžného opatření tedy v žádném případě nebylo možné jednoznačně nade vší pochybnost dovodit, že se vedlejší účastnice domáhá odstranění celého článku. Stěžovatelé zdůrazňují, že bylo zcela na vůli vedlejší účastnice jakožto navrhovatelky předběžného opatření, aby ve svém návrhu specifikovala opatření, které by mělo zabránit vzniku újmy na její straně. I kdyby tedy obsah návrhu skutečně měl odůvodňovat odstranění celého článku, nebránila tato skutečnost vedlejší účastnici, aby svůj návrh omezila na odstranění pouze některých vět, a nikoliv celého článku. Stěžovatelé v této souvislosti považují rovněž za absurdní, že neurčitost a nesrozumitelnost návrhu nejenže nevedla k jeho odmítnutí, ale v důsledku postupu vrchního soudu byla v podstatě vyhodnocena k tíži stěžovatelů, kteří na jeho formulaci neměli a ani nemohli mít žádný vliv. To platí v posuzovaném případě tím spíše, že vedlejší účastnice je advokátní kanceláří, která se sama prezentuje jako jedna z předních a renomovaných kanceláří na českém trhu, je zcela jistě seznámena se zvýšenými formálními požadavky kladenými na návrh předběžného opatření a měla by jejich naplnění věnovat zvýšenou pozornost. Pokud tak neučinila, neexistuje žádný důvod k tomu, aby toto její pochybení jakkoli napravoval soud na úkor stěžovatelů. To platí tím spíše, že pokud by vrchní soud nepřistoupil k nápravě vad návrhu a odmítl jej, neznamenalo by to žádný zásah do práv vedlejší účastnice, které by nic nebránilo podat nový upravený návrh obsahující jednoznačně vymezení jejích požadavků. Namísto toho však vrchní soud zvolil takové řešení, kterým nepochybně zásadním způsobem zasáhl do práv stěžovatelů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
11. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření jde o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2 věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
12. V posuzované věci se vrchní soud ztotožnil s městským soudem v tom, že v dané věci byly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, tedy především potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením, která je dle vrchního soudu dostatečně odůvodněna uveřejněním článku obsahujícího nepravdivé informace o vedlejší účastnici a reálně hrozícím jeho dalším šířením a sdílením. Vrchní soud proto usnesení o nařízení předběžného opatření potvrdil s tím, že formuloval jeho výrok odlišným způsobem tak, aby byla odstraněna neurčitost výroku usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření.
13. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr vrchního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal.
14. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že vrchní soud svým postupem překročil procesní pravidla daná §219 o. s. ř. a §153 odst. 2 o. s. ř. Podle §219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Jde tedy o situace, kdy, jak tomu bylo v posuzované věci, odvolací soud dospěje ke stejnému skutkovému a právnímu závěru jako soud prvního stupně, a pak jeho rozhodnutí potvrdí jako věcně správné. Takto odvolací soud postupuje i tehdy, pokud neučiní shodná skutková a právní zjištění, nicméně dospěje k závěru, že rozsudek či usnesení ve věci samé jsou věcně správné ve smyslu správného rozhodnutí o žalobě.
15. Ústavní soud připomíná, že podle §75 odst. 2 o. s. ř. musí návrh na nařízení předběžného opatření kromě obecných náležitostí obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení skutečností o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, vylíčení skutečností, které odůvodňují předběžné opatření, a musí být z něj patrno, jakého předběžného opatření se navrhovatel domáhá. Na základě takto soudu předložených údajů soud formuluje výrok předběžného opatření, přičemž zákon nestanoví povinnost soudu doslova převzít do výroku rozhodnutí petit navržený stěžovatelem. Pouze tehdy, neobsahuje-li návrh na předběžné opatření všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu jej odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Z §75 odst. 2 o. s. ř. ani z §79 zakotvujících náležitosti návrhu na zahájení řízení totiž nelze dovodit, že návrh musí nezbytně obsahovat petit (a už vůbec ne takový, který je možno převzít do výroku). Z návrhu musí být pouze patrno, čeho se navrhovatel domáhá, pokud navrhovatel místo petitu popíše, co žádá, sice složitě, ale přece jen určitě, zákonnou podmínku splní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, ve kterém se konstatuje, že "pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.").
16. Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud postupoval ústavně souladným způsobem, když usnesení městského soudu potvrdil, neboť jej shledal ve výroku věcně správným (§219 o. s. ř.). Věcná správnost přitom spočívá v závěru soudu, že, jak konstatoval již městský soud, vedlejší účastnice v dané věci osvědčila předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Skutečnost, že vrchní soud vypustil z výroku městského soudu slova "nebo jeho části" nelze považovat za překročení návrhu účastníků a přisouzení něčeho jiného nebo více, jak zapovídá §153 odst. 2 o. s. ř. Vázanost petitem je tradiční zásadou procesu od doby římského práva, která zdůrazňuje, že ve sporném řízení je to účastník, kdo odpovídá za výsledek sporu, vymezuje předmět řízení, jímž může (za splnění procesních podmínek) disponovat, měnit jej, omezovat či rozšiřovat. Je zvykem, že v návrhu se petit nachází na samém konci a je formulován tak, jak má dle názoru žalobce vypadat výrok soudu. Pro přehlednost a srozumitelnost návrhu to je nepochybně prospěšné, jak však již bylo shora řečeno, povinnost postupovat právě tímto způsobem však ze zákona nevyplývá. Podmínkou je pouze, aby z návrhu bylo patrno, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá. Z obsahu návrhu na vydání předběžného opatření vyplývá, že vedlejší účastnice již před podáním návrhu vyzvala stěžovatele k odstranění článku ze všech médií, ve kterých byl zveřejněn, stěžovatelé na výzvu nereagovali, ani ve věci nezjednali nápravu, proto se vedlejší účastnice domáhala svých práv soudní cestou. Ve svém vyjádření k odvolání pak vedlejší účastnice poukázala s odkazem na konstantní judikaturu na skutečnost, že je třeba brát v úvahu celý obsah návrhu a jeho celkové vyznění a konstatovala, že její návrh směřoval k tomu, aby byla stěžovatelům zakázána jak publikace a rozšiřování článku jako celku, tak logicky i jeho částí.
17. Shledal-li vrchní soud důvodný požadavek na uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se šíření (zveřejňování) článku nebo jeho části (dílčích nepravdivých sdělení), jde-li však o povinnost odstranit článek z webových stránek nebo profilů na sociálních sítích, vtělil do výroku napadeného usnesení povinnost stěžovatelů odstranit celý text, když uložení povinnosti odstranit pouze část článku měl za rozporné s žalobními tvrzeními vedlejší účastnice, nelze v jeho postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť postup soudu je v souladu s procesními předpisy i judikaturou Nejvyššího soudu, a z pohledu ústavnosti mu není čeho vytknout. Vrchní soud mohl na základě svého uvážení postupovat i jiným způsobem, např. změnit výrok usnesení městského soudu [§220 o. s. ř., ve spojení s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Stejně tak postup, kterého se stěžovatelé domáhají, tedy odmítnutí návrhu pro vady (§75a o. s. ř.), by směřoval ke stejnému výsledku, tedy k možnosti následné úpravy návrhu vedlejší účastnicí. V důsledku procesního postupu, který zvolil vrchní soud za situace, kdy vedlejší účastnice osvědčila nárok samotný, a byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. To platí vůči k tvrzení stěžovatelů, že závěry městského soudu i vrchního soudu jsou v rozporu s usnesením sp. zn. III. ÚS 546/98. V citovaném usnesení se uvádí, že osobu stěžovatele nelze bez dalšího ztotožňovat s orgánem veřejné moci, v jehož čele stál stěžovatel, a to již proto, že jde nejen o dva zcela odlišné a samostatné subjekty se zcela rozdílnou odpovědností, ale také proto, že obecně vzato ani nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) kupříkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů (příslušníků). V posuzované věci však jde o situaci opačnou, kdy soud dovodil, že šířením nepravdivých informací o Mgr. Radku Pokorném došlo k zásahu do práva na ochranu dobré pověsti vedlejší účastnice, jejímž byl společníkem a jednatelem. Tomuto logickému závěru nelze i s ohledem na skutečnost, že šlo o šíření nepravdivých informací o výkonu advokacie Mgr. Radkem Pokorným a že vedlejší účastnice je advokátní kancelář, a to ani ve světle citovaného nálezu, ničeho vytknout.
18. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1234/18 ze dne 15. 5. 2018 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost jednatele vedlejší účastnice, která směřovala proti rozhodnutí městského soudu, který změnil usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření shodného znění jako v posuzované věci tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření odmítá. V citované věci k odvolání stěžovatelů rozhodl městský soud odlišným způsobem než vrchní soud v nyní posuzované věci, když dospěl k závěru, že již obvodní soud měl pro nejasnosti návrhu (vnitřně rozpornou formulaci) postupem dle §75a o. s. ř. návrh pro vady odmítnout. Ani v takovém postupu neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv jednatele vedlejší účastnice.
19. Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05). Není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, a to tím spíše ve věcech týkajících se nařízení předběžného opatření, kdy je přezkum Ústavním soudem omezený, jak bylo výše uvedeno, zavazoval obecné soudy k jinému výkladu obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení vrcholného orgánu uvnitř soustavy obecného soudnictví.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu