ECLI:CZ:US:2019:3.US.2499.17.1
sp. zn. III. ÚS 2499/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 30 Cdo 5546/2016-327, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. 3 Co 22/2015-289 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 66 C 137/2010-258, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha, sídlem U Vojenské nemocnice 1200, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč jako zadostiučinění za zásah vedlejší účastnice do jeho osobnostních práv a současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 22 460 Kč. Tvrzený zásah do stěžovatelových práv měl být způsoben úmrtím jeho matky při hospitalizaci v zařízení vedlejší účastnice, když postup vedlejší účastnice při jejím léčení nebyl z vícero hledisek na úrovni současných dostupných poznatků lékařské vědy, resp. byl podle stěžovatele non lege artis. Městský soud poukázal na skutečnost, že již ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 10 C 530/2010, v níž se stěžovatel domáhal jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, byl pravomocně (včetně dovolacího řízení) přijat závěr, že vedlejší účastnice v dané věci postupovala lege artis. Městský soud tudíž přihlédl i ke skutečnosti, že se stěžovatel v řízení před městským soudem domáhal finančního zadostiučinění nad rámec uvedeného jednorázového odškodnění, s jehož uplatněním však pravomocně neuspěl, pročež konstatoval, že nenáleží-li stěžovateli základní odškodnění, pak zásadně nemůže mít nárok ani na "nadstavbové" zadostiučinění podle §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Městský soud nadto poznamenal, že stěžovatelova matka zemřela ve věku 76 let, "tedy po časově naplněném životě, a to jistě včetně naplněného padesátiletého trvání vztahu matka - syn". Navíc, jak vyplynulo z provedeného dokazování, její onemocnění bylo závažné s velmi špatnou prognózou, a i v případě přežití by původní vazby byly nemocí narušeny, a proto zde důsledky úmrtí objektivně výrazně nepřekračují obvykle vzniklé následky, přestože je zjevné, že stěžovatel úmrtí matky vnímá jako silný subjektivní zásah. Projevilo-li se pak úmrtí matky stěžovatele existenčně i v jeho majetkové sféře, nejde o okolnost, která by byla pro vznik nároku podle §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku relevantní.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odvodnění rozsudku uvedl, že sdílí skutkový závěr městského soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že by jednáním vedlejší účastnice v souvislosti s léčbou stěžovatelovy matky došlo k nesprávnému lékařskému postupu, a v důsledku toho přijal i právní závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, ke kterému v souvislosti s tímto postupem mělo dojít.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když uzavřel, že otázky formulované stěžovatelem jsou otázkami skutkovými, přičemž na vyřešení těchto otázek napadené rozhodnutí ani nezávisí, tudíž nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, neboť ve věci rozhodující soudy "porušily základní principy právní jistoty, když rozhodly v rozporu s předvídatelností práva a v rozporu se zásadou zákazu výkonu libovůle orgánu veřejné moci, které jsou jedním ze základních prvků principu právní jistoty, bez jehož respektování si nelze demokratický právní stát představit".
6. Pochybení městského soudu stěžovatel shledává v tom, že se věcí náležitě nezabýval a neúplně zjistil skutkový stav, jelikož neprovedl důkazy, které měly vyvrátit tvrzení znalce doc. MUDr. Pavla Šťourače, Ph.D. Vrchní soud pak podle stěžovatele založil své rozhodnutí na závěrech uvedeného znalce, nepřihlédl k odbornému vyjádření a znaleckému posudku RNDr. Mgr. Jaroslava Klána, CSc. a nepřistoupil k jeho výslechu s argumentem, že z posudku zpracovaného doc. Štouračem, jeho doplňku a výslechu, měl právně relevantní skutečnosti za prokázané. Vrchní soud se navíc podle stěžovatele nijak nezabýval skutečností, že městský soud - za situace, kdy v řízení byly provedeny dva znalecké posudky - vyslechl jen jednoho znalce, a nikoliv oba. Vrchní soud tak podle mínění stěžovatele nemohl provedené důkazy řádně vyhodnotit, když v řízení nebyl proveden výslech obou znalců. Nadto má stěžovatel za to, že městský soud nemohl bez provedení výslechu znalce RNDr. Klána řádně zhodnotit, zda by jeho výslech mohl či nemohl zpochybnit správnost posudku vypracovaného doc. Štouračem.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, přestože v dovolání vymezil dva dovolací důvody (otázky zásadního právního významu), a to 1) že vrchní soud postupoval v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 15. 7. 1982 sp. zn. Cz 13/82 (č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní, a 2) že vrchní soud rozhodl v rozporu s právním názorem vyjádřeným v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 749/2005), podle něhož "odmítnutí důkazu nemohou být skutečnosti, které by mohly vyplynout až z hodnocení důkazu, například argument nevěrohodnosti nebo argument, že si svědek nebude nic pamatovat" (formulace je obsažena v ústavní stížnosti i v dovolání - pozn. Ústavního soudu). Nejvyšší soud podle stěžovatele pouze "z kontextu dovolání vytrhl dvě (sekundární) námitky směřující do chyb procesního postupu a na základě tohoto postupu dovolání odmítl".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Určující pro posuzovanou věc je skutečnost, že usnesením ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1087/14 (dostupném v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) byla odmítnuta jiná ústavní stížnost stěžovatele, jež směřovala proti rozhodnutím, ve kterých obecné soudy dospěly k závěru, že postup vedlejší účastnice při léčbě stěžovatelovy matky byl postupem lege artis. Klíčová otázka dané věci tak již byla vyřešena (skutkově i právně) i v předchozím soudním řízení, na jehož průběhu a výsledku Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky.
12. Nyní posuzovanou ústavní stížností se tak stěžovatel fakticky snaží o to, aby Ústavní soud své dříve vyjevené závěry revidoval, k tomu však institut ústavní stížnosti neslouží.
13. Ústavní soud se proto omezí na připomenutí, že městský soud v napadeném rozsudku na str. 4 uvedl, že pokud jde o výslech kteréhokoliv ze znalců, kteří vypracovali znalecké posudky předložené stěžovatelem, tedy rovněž jím v ústavní stížnosti dovolávaný výslech znalce RNDr. Jaroslava Klána, je namístě je považovat za nadbytečné, neboť v řízení byly odstraněny jakékoliv pochybnosti o stavu vědomí stěžovatelovy matky v rozhodném období; stěžovatelem dovolávaný výslech RNDr. Klána by tak již nemohl přinést žádná relevantní skutková zjištění. K nevýznamnosti tohoto znaleckého posudku RNDr. Klána se ostatně vyjádřily obecné soudy již v předchozím řízení (ve věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 10 C 530/2010 - viz výše bod 2.), konkrétně na str. 4 a 5 rozsudku městského soudu sp. zn. 64 Co 388/2011 a na str. 3 usnesení dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 625/2013. Tyto závěry městského soudu, aprobované na str. 3 napadeného rozsudku taktéž vrchním soudem, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně vůbec nezpochybňuje.
14. Z uvedených důvodů pak nelze spatřovat pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, neboť je zjevné, že stěžovatel předložil v dovolacím řízení otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí vrchního soudu vskutku nezávisí.
15. V této souvislosti je vhodné připomenout závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a jenž má dopad rovněž do posuzované věci: "Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců - lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování". Odmítl-li proto Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání taktéž s poukazem na to, že stěžovatel předkládá k posouzení toliko skutkové otázky, jde o závěr, jejž v rámci ústavněprávního přezkumu není možno považovat za svévolný, a tedy porušující stěžovatelova základní práva.
16. Za této procesní situace tak nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že se stěžovatelovým dovoláním meritorně nezabýval.
17. Ze všech zaznamenaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu