ECLI:CZ:US:2019:3.US.2536.18.1
sp. zn. III. ÚS 2536/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CPU TRADE, s. r. o., sídlem Rokytova 4259/1, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2018 č. j. 4 Afs 214/2017-66, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Af 102/2015-104 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. července 2015 č. j. 23759/15/5300-21442-706367, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 62 Af 102/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 7. 7. 2014 č. j. 2974868/14/3002-24801-711251 byla stěžovatelce podle pomůcek ve smyslu §98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 2 847 911 Kč za zdaňovací období říjen 2010 a současně jí byla uložena podle §37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s §264 odst. 13 daňového řádu povinnost uhradit penále z doměřené daně v částce 569 582 Kč. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2015 č. j. 23759/15/5300-21442-706367 byl změněn citovaný dodatečný platební výměr tak, že se stěžovatelce doměřuje daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2010 ve výši 278 691 Kč a bylo jí uloženo uhradit penále v částce 55 738 Kč. Odvolací finanční ředitelství vyšlo ze zjištění, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, neboť neodstranila vytčené pochybnosti, neobjasnila veškeré skutečnosti prokazující uskutečnění deklarovaných plnění od obchodních společností m13 production s. r. o. a TKU IVEST s. r. o. a neprokázala oprávněnost nároku na odpočet daně dle §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). V případě doměření odpočtů daně na základě přijatých daňových dokladů od obchodní společnosti DAIMOS CMC s. r. o. nebylo možné spolehlivě prokázat vědomou účast stěžovatelky na podvodu na DPH, u obchodních případů s touto společností proto Odvolací finanční ředitelství shledalo splnění podmínek nároku na odpočet daně podle §72 a násl. zákona o DPH.
3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, ve které namítala, že nárok na odpočet DPH lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu či porušení zákazu zneužití práva, správce daně měl tedy doplnit odvolací řízení a předestřít skutečnosti vedoucí k závěru o podvodu na DPH, jakož i to, že stěžovatelka o podvodu věděla či se zřetelem k okolnostem vědět mohla. Rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Af 102/2015-104 krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud označil za podstatné, zda správní orgány prokázaly skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost stěžovatelkou předložených daňových dokladů, a v návaznosti na to posouzení, zda byly splněny podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně podle §72 zákona o DPH. Odmítl přitom argumentaci stěžovatelky, že nárok na odpočet DPH lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu či porušení zákazu zneužití práva. Stěžovatelka dle názoru soudu neunesla důkazní břemeno ohledně uskutečnění předmětných zdanitelných plnění, žádnou vadu při hodnocení důkazů správními orgány přitom krajský soud neshledal.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daňové orgány správně doměřily stěžovatelce DPH za zdaňovací období říjen 2010, když neuznaly stěžovatelce odpočet daně za transakce s obchodními společnostmi m13 production s. r. o. (pronájem skladu a doprava) a TKU INVEST s. r. o. (nákup zboží), a to proto, že stěžovatelka na základě výzvy správce daně dle §92 odst. 4 daňového řádu neprokázala přijetí zdanitelného plnění od uvedených společností. Nejvyšší správní soud konstatoval, že pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti dokladů předložených stěžovatelkou byly správními orgány dostatečně jasně vyjádřeny a podepřeny okolnostmi vyplývajícími z dokladů založených ve správním spise, Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením správními orgány a krajským soudem zcela ztotožňuje, a má tedy za to, že správní orgány své důkazní břemeno podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu unesly, zatímco stěžovatelka k jí v přiznání k DPH tvrzeným okolnostem ohledně uplatňovaných odpočtů na základě přijatých zdanitelných plnění ničeho konkrétního nenamítá a zůstává na úrovni zcela obecného nesouhlasu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předložila ucelený soubor listin k prokázání uskutečnění zdanitelného plnění, které však správce daně v jednotlivostech vůbec nehodnotil nebo se vyjádřil v rozhodnutí v tom směru, že na vystavených dokladech za zboží a na dokladech za přepravu je časový nesoulad v letech uskutečnění, a že na všech předložených nákladních listech chybí vazba, k jakým dokladům za zboží se přeprava vztahuje apod. Z rozhodnutí správce daně dle stěžovatelky nevyplývá, které konkrétní vystavené doklady za zboží a doklady za přepravu trpí časovým nesouladem, případně jakým. Podobně nepřezkoumatelný je závěr správce daně o tom, že nebyl předložen nezpochybnitelný důkazní prostředek, na kterém by bylo potvrzeno přijetí zboží odběratelem k vydané faktuře. Správce daně přitom zcela pomíjí předložené listiny, ze kterých je patrné, že zboží bylo přepravní společností doručeno třetímu subjektu v jiném členském státě Evropské unie a zahraniční subjekty hradily bezhotovostně za toto zboží sjednanou kupní cenu. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") zdůrazňuje, že daňovému subjektu nemohou být přičítány k tíži skutečnosti týkající se jiných subjektů a toliko takové skutečnosti nemohou rozhodovat o oprávněnosti či neoprávněnosti jeho nároku. Stěžovatelka má za to, že došlo také k porušení §5 a násl. daňového řádu, podle kterého má správce daně při dokazování hodnotit důkazy podle své úvahy, posuzovat každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom má přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Správní orgán má navíc dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 40/2015-53, který za stejné skutkové situace rozhodl odlišně. Dále stěžovatelka namítá porušení §92 odst. 5 daňového řádu, který stanoví, že správce daně je povinen prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice běžného zákona. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 4 Ústavy; srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné Nejvyšším správním soudem bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
8. Ústavní soud má naopak za to, že správní soudy ve svých rozhodnutích ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč se ztotožnily se závěrem správce daně, že důkazy předložené stěžovatelkou neprokázaly splnění podmínek pro osvobození zboží od DPH podle §72 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 zákona o DPH, tedy že stěžovatelka použila předmětná plnění pro svoji ekonomickou činnost. Ústavní soud konstantně judikuje (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/07 ze dne 11. 2. 2008, dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovanou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. Z další judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení lze konstatovat, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Uplatnila-li stěžovatelka nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou splněny zákonné podmínky.
9. Jde-li o plnění (doprava a podnájem skladu v říjnu 2010), které mělo být poskytováno stěžovatelce obchodní společností m13 production s. r. o., správce daně zjistil, že z dokladů o provedených přepravách není zřejmé, odkud a kam přesně se doprava uskutečňovala, nesouhlasily počty jízd uvedené na dokladech o přepravách a na fakturách a na některých dokladech o provedených přepravách byla uvedena odlišná cena než na fakturách. Správce daně dále zjistil, že obchodní společnost INTERDOOS, spol. s r. o. měla pronajímat obchodní společnosti m13 production, s. r. o. předmětné prostory (ulice Vídeňská 286/116a, Brno) v období od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2009, v říjnu 2010 tedy m13 production s. r. o. neměla k předmětným prostorům žádný vztah a tudíž je ani nemohla poskytnout do podnájmu. Uskutečnění zdanitelných plnění dle předložených dokladů nebylo potvrzeno ani dožádaným místně příslušným správcem daně této společnosti. Jde o daňový subjekt, který vykazuje přijatá a uskutečněná plnění téměř ve stejné výši, datovou schránku nepoužívá a písemnosti jsou mu doručovány fikcí.
10. Také dodávky zboží v říjnu 2010 od obchodní společnosti TKU INVEST s. r. o., (resp. uskutečnění těchto zdanitelných plnění dle předložených dokladů) nebyly potvrzeny dožádaným místně příslušným správcem daně, který zjistil, že dodavatel se nenachází na adrese sídla, a jednatel této společnosti sdělil, že veškeré účetnictví převzala Policie České republiky. V měsíci říjnu 2010 tato společnost vykázala nulové daňové přiznání. Správce daně zjistil, že přijaté zboží není nikde identifikováno např. výrobními čísly z důvodu přijetí zboží na sklad a jeho následného výdeje ze skladu, nelze ztotožnit, zda na faktuře přijaté i faktuře vydané jde o jedno určité konkrétní zboží, neboť toto zboží mohlo již být na skladě dříve, nakoupeno od jiného dodavatele či pořízeno jiným způsobem. Dle správce daně není zřejmá spojitost s určitým konkrétním zbožím na přijaté faktuře a na faktuře vydané.
11. Namítá-li stěžovatelka, že bylo na správci daně, aby případně doplnil odvolací řízení a předestřel takové skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na podvod na DPH, jakož i na to, že stěžovatelka o podvodu věděla či se zřetelem k okolnostem vědět měla a mohla, Ústavní soud nemůže než konstatovat, jak již učinil v napadeném rozsudku krajský soud, že otázkou podvodného jednání je možné se zabývat až poté, co je spolehlivě prokázáno, že ke zdanitelnému plnění, ze kterého si plátce nárokuje odpočet DPH, skutečně došlo. Tento předpoklad však v nyní posuzované věci podle závěrů napadených rozhodnutí splněn není, jde o případ důkazní nouze stěžovatelky jako daňového subjektu, kterému se nepodařilo prokázat, že k předmětným obchodním transakcím skutečně došlo.
12. Za této situace je tedy nepřípadný odkaz stěžovatelky na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében Kft v. Nemzeti Adó-és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Főigazgatósága a Péter Dávid proti Nemzeti Adó-és Vámhivatal Észak-alföldi Regionális Adó Főigazgatósága. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že judikatura Soudního dvora dlouhodobě odmítá praxi, podle níž daňový orgán odmítne přiznat osobě povinné k dani nárok odečíst od částky DPH, kterou má povinnost odvést, částku daně, která je splatná nebo byla odvedena za služby, jež jí byly poskytnuty, z důvodu, že se vystavitel faktury týkající se těchto služeb nebo některý z jejích poskytovatelů dopustil protiprávního jednání, aniž tento orgán z hlediska objektivních okolností prokáže, že dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného uvedeným vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce. V citované věci šlo o případ dobré víry ve vztahu k podvodu na DPH, v nyní posuzované věci se však otázka daňového podvodu týkala toliko transakcí s obchodní společností DAIMOS CMC s. r. o., kdy Odvolací finanční ředitelství v napadeném rozhodnutí dospělo k závěru, že se nepodařilo prokázat existenci objektivních okolností svědčících o vědomé účasti stěžovatelky na podvodu na DPH, proto v této části odvolání vyhovělo a osvědčilo naplnění podmínek nároku na odpočet DPH dle §72 a násl. zákona o DPH.
13. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že soudy hodnotily důkazy samostatně a izolovaně, tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ústavní soud má na základě správními soudy podaného odůvodnění napadených rozsudků za to, že soudy hodnotily provedené důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění. Za takové situace není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelkou předestřeného) hodnocení důkazů. Na tomto místě odkazuje Ústavní soud zejména na str. 5 - 7 rozsudku krajského soudu, kde se tento soud rozsáhle zabýval námitkami stěžovatelky i posouzením předložených důkazů, a řádně se se všemi vypořádal. Krajský soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky, že správce daně neuvedl, které konkrétní doklady za zboží a za přepravu trpí časovým nesouladem a jakým. Krajský soud konstatoval, že přestože u některých dílčích pochybností správce daně neidentifikoval (číselně) konkrétní doklady, jichž se tyto pochybnosti měly týkat, bylo hodnocení stěžovatelkou předložených dokladů shrnuté v úředním záznamu dostatečně srozumitelné a stěžovatelka je ani žádnými konkrétními argumenty nevyvrací. Ohledně námitky stěžovatelky, že prokazovala existenci zboží mimo jiné reklamacemi od některých obchodních partnerů, krajský soud konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, kdy v průběhu daňového řízení uvedené reklamace dokládala a kterých společností se měly týkat; nadto soud ve správním spisu nenalezl žádnou písemnost, jíž by stěžovatelka takové důkazní prostředky správci daně ve vztahu k transakcím s výše specifikovanými společnostmi předložila, a takovou písemnost nekonkretizuje ani stěžovatelka. Tvrdila-li stěžovatelka, že správcem daně zjištěné skutečnosti ohledně jejích dodavatelů či odběratelů jsou okolnostmi zcela mimo její sféru, krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že daňový subjekt musí být připraven v případě pochybností správce daně prokázat konkrétní okolnosti vztahující se ke konkrétnímu obchodnímu případu, musí být zejména schopen popsat průběh obchodního případu, na jehož základě nárok uplatňuje, bez jakýchkoli podezřelých nejasností či trhlin, a to i ve vztahu k subjektu, který plnění poskytl. Ostatně Nejvyšší správní soud stěžovatelce v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že se mýlí, dovozuje-li, že jí správní orgány odepřely odpočet pouze na základě okolností na straně jejích obchodních partnerů - tyto okolnosti byly správcem daně zohledněny pouze podpůrně. Skutečnosti vyvracející evidence předložené stěžovatelkou byly zcela jiné - nemožnost plnění spočívajícího v podnájmu skladu, nespecifikovaný předmět plnění v případě dopravy zboží, nepotvrzení plnění ze strany obchodní společnosti TKU INVEST s. r. o. Správní orgány přitom stěžovatelce nekladly za vinu účast v podvodném řetězci, ani jí nevytýkaly, že nebyla dost obezřetná při volbě smluvních partnerů, sporným bylo pouze reálné uskutečnění stěžovatelkou deklarovaných zdanitelných plnění, resp. unesení důkazního břemene stěžovatelkou ohledně těchto skutečností.
14. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů, resp. aby se věcí zabýval ve stejném rozsahu, jako činí tyto soudy, anebo dokonce daňové orgány. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry soudů a Odvolacího finančního ředitelství, které se jimi řádně zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč námitky neshledaly důvodnými, přičemž v jejich postupu nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Namítá-li stěžovatelka, že právní názor krajského soudu není shodný se závěry Krajského soudu v Plzni v obdobné věci, Ústavní soud konstatuje, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost, navíc bez znalosti konkrétních okolností srovnávané věci, je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 528/05 ze dne 10. 1. 2006). K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu