ECLI:CZ:US:2019:3.US.2569.16.1
sp. zn. III. ÚS 2569/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Davida Musila, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Myslivní 689/21, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 1004/2016-430 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2015 č. j. 49 Co 350/2014-402, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LAC, s. r. o., sídlem Štefánikova 116, Rajhrad, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jehož kopii stěžovatel taktéž přiložil k ústavní stížnosti, a jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 nebo ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2816/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci rovněž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatel odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 14 C 71/2012-333 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 444 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vniknout v důsledku neplatné konkurenční doložky, obsažené v pracovní smlouvě, již dne 9. 5. 2005 s vedlejší účastnicí uzavřel. Současně okresní soud rozhodl, že se vedlejší účastnici na základě použití §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřiznává náhrada nákladů řízení.
3. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem meritorní výrok rozsudku okresního soudu potvrdil a pouze změnil jeho nákladový výrok tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 50 336 Kč; současně uložil stěžovateli rovněž povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 820,75 Kč.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci, vycházejícího primárně ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4339/2011, přičemž zdůrazňuje, že v rozhodné době (kdy se domníval, že mu předmětná konkurenční doložka znemožňuje výkon zaměstnání v rámci jeho pracovní specializace) záměrně nevyhledával zaměstnání, neboť měl za to, že sjednaná konkurenční doložka je platná. Stěžovatel se navíc domnívá, že otázka, zda měl v rozhodné době jiné pracovní nabídky, není pro právní posouzení vzniku nároku na náhradu škody jakkoli relevantní, a proto po něm okresní soud vůbec neměl požadovat, aby existenci takových nabídek doložil. Stejně nedůvodně měl okresní soud po stěžovateli požadovat doložení příjmů v rozhodném období; stěžovatel je totiž přesvědčen, že jím nárokovaná náhrada škody, mu vznikla (již) tím, že mu vedlejší účastnice nevyplatila peněžité vyrovnání ve výši 444 000 Kč za dodržení konkurenční doložky. Jestliže by totiž vedlejší účastnice nevyvolala neplatnost ujednání o konkurenční doložce, stěžovateli by vznikl nárok na toto peněžité vyrovnání. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy nesprávně posoudily stěžejní otázku, v čem skutečně spočívá škoda, jež mu v důsledku jednání vedlejší účastnice vznikla, přičemž zdůrazňuje, že se nedomáhal plnění z neplatné konkurenční doložky, nýbrž náhrady škody vzniklé mu právě v důsledku její neplatnosti.
6. V návaznosti na to stěžovatel vytýká krajskému soudu, že v napadeném rozsudku vůbec nezdůvodnil, proč by škoda "nemohla spočívat v protiplnění, které stěžovatel neobdržel v důsledku neplatnosti konkurenční doložky". Nadto stěžovatel namítá, že z krajským soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4339/2011 nevyplývá, že je za vzniklou škodu nutno považovat pouze rozdíl mezi výdělkem, jehož by dosáhl, kdyby v roce 2010 u původního zaměstnavatele nadále pracoval, a výdělkem, jehož v tomto období skutečně dosáhl. Stěžovatel se totiž domnívá, že újmou, která mu v důsledku neplatnosti konkurenční doložky vznikla, je ušlé peněžité plnění, které by získal v případě platně sjednané konkurenční doložky. S touto stěžovatelovou argumentací se však krajský soud ve svém rozhodnutí nikterak nevypořádal, a dané pochybení následně nezhojil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel přitom má za to, že judikáty, na něž dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal, vycházejí z jiných skutkových okolností, než posuzovaná věc. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto podle stěžovatele není řádně odůvodněno.
7. Mimo výše uvedené stěžovatel namítá, že v řízení prokázal vznik škody, okresní soud však dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatelův příjem z podnikání za rok 2010 činil 1 297 468 Kč; okresní soud totiž vůbec nezohlednil výdaje ve výši 1 252 662 Kč. Závěry obecných soudů o stěžovatelových příjmech v rozhodném období jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel s ohledem na výše uvedené skutečnosti zdůrazňuje, že obecné soudy v posuzované věci na něj kladly vyšší nároky, než jaké jsou kladeny na zaměstnance, který má konkurenční doložku sjednanou platně, ačkoli oba shodně dodržují zákaz konkurence. V důsledku takového výkladu je stěžovatel bez svého zavinění krácen na svých právech a zvýhodněna je paradoxně vedlejší účastnice, jež si neplatnou konkurenční doložkou bez jakýchkoli nákladů zajistila, že stěžovatel v rozhodné době nepůsobil v oblasti jejího podnikání. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecnými soudy zvolené pojetí škody představuje nepřípustně formalistický výklad práva a je v rozporu s principy právního státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Z argumentace, kterou předložil stěžovatel Ústavnímu soudu k posouzení, je (převážně) zřejmé, že poněkud přehlíží skutečnost, proč okresní soud jeho žalobu zamítl, resp. proč se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, že je třeba žalobu zamítnout.
12. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel - ač řádně poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje - v řízení neprokázal vznik škody, jež by byla v příčinné souvislosti s neplatně sjednanou (stěžovatelem však respektovanou) konkurenční doložkou (srov. str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu). Krajský soud (z důvodů uvedených na str. 6 a 7 napadeného rozsudku) zas konstatoval, že stěžovatel neunesl (ani) břemeno tvrzení, jelikož "rozhodující skutečnosti žaloby neobsahovaly údaje", ze kterých by škoda měla vyplývat.
13. Proti tomuto klíčovému závěru krajského soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá, když toliko tvrdí, že škodu, resp. její vznik a výši prokázal. V návaznosti na to pak vytýká obecným soudům, že nesprávně stanovily výši jeho příjmů v rozhodném období, když zcela přehlédly prokázanou výši výdajů. Je tak zřejmé, že je to naopak stěžovatel, kdo ztrácí ze zřetele, že okresní soud výši stěžovatelem předkládaných výdajů nepřehlédl, dospěl však k závěru, že šlo o výdaje, jejichž hodnota stěžovateli zůstává, a proto odmítl tyto výdaje od stěžovatelových příjmů odečíst. Ani vůči tomuto závěru okresního soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá.
14. Jinými slovy řečeno, stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti poněkud mimoběžnou argumentaci, když v převážné míře nikterak nepolemizuje právě s těmi závěry krajského soudu, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
15. Pouze nad rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je vhodné dodat, že úsudek, dle kterého stěžovateli za situace, kdy jeho příjem (byť nejde o příjem v plném rozsahu zdanitelný) výrazně přesahuje částku, na niž by mu vznikl nárok za předpokladu, že by s jeho původním zaměstnavatelem sjednaná konkurenční doložka byla platná, škoda, jejíž náhrady by se mohl domáhat před soudem, nevznikla, nevykazuje podle Ústavního soudu zjevnou kolizi se základními principy spravedlnosti, resp. právního státu.
16. Současně je sice možno přisvědčit stěžovateli, že obecnými soudy zvolený výklad práva (resp. jeho důsledek) je paradoxně pro vedlejší účastnici příznivější, než by byl za situace, kdy by předmětná konkurenční doložka byla sjednána platně, tato skutečnost však bez dalšího prizmatem rozhodných okolností posuzované věci - z výše uvedených důvodů - nemůže vést k závěru, že tímto výkladem bylo porušeno některé stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Přestože by tedy v dílčím ohledu bylo možno stěžovatelově argumentaci přitakat, nemění to nic na závěru, že stěžovatel tímto výkladem nebyl poškozen způsobem, jímž by byla dosažena ústavněprávní rovina posuzované věci.
17. Případnými konečně nejsou ani námitky proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání. Jakkoli je napadené usnesení velmi stručně odůvodněno, jasně z něj vyplývá, že krajský soud podle názoru dovolacího soudu řešil stěžejní právní otázku v souladu s předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu, přičemž není namístě tvrdit, že by dané odkazy byly zjevně nepřiléhavé. Oproti očekávání stěžovatele proto Ústavní soud nepovažuje postup Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický.
18. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná ustanovení Listiny a Ústavy, resp. že se stěžovateli porušení v nich zakotvených základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu