ECLI:CZ:US:2019:3.US.2752.18.1
sp. zn. III. ÚS 2752/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Hamplové, zastoupené Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 938/2018-342, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. ledna 2017 č. j. 60 Co 462/2015-315 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. března 2015 č. j. 12 EC 388/2010-181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Ludmily Winklerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 EC 388/2010 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 3. 2015 č. j. 12 EC 388/2010-181 byla mimo jiné zamítnuta žaloba původního žalobce Mgr. Allana Hampla, kterou se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 153 333,34 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a původnímu žalobci byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 64 033 Kč (výrok IV.). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2016 č. j. 60 Co 462/2015-253 připustil, aby namísto původního žalobce do řízení vstoupila stěžovatelka, jíž původní žalobce smlouvou ze dne 19. 5. 2016 postoupil pohledávku na zaplacení částky 153 333,34 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici, rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 60 Co 462/2015-315 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2017 č. j. 60 Co 462/2015-326 ve výrocích II. a IV. rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 38 309 Kč.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 28 Cdo 938/2018-342 odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nebylo možno pokračovat. V části směřující proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu dle dovolacího soudu přípustnosti dovolání brání okolnost, že tímto výrokem bylo rozhodnuto jen o nákladech řízení, navíc o peněžitém plnění, nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se shora uvedenými závěry Nejvyššího soudu, a tvrdí, že ve svém dovolání řádně a obšírně uvedla, v čem spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí krajského soudu s právními předpisy, a v čem se dle jejího názoru soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Skutečnost, že stěžovatelka ve svém dovolání výslovně neuvedla, na kterém místě textu se nachází formulace otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí soudu spočívá, nemůže být při současné přítomnosti množství detailně rozebraných argumentů důvodem pro procesní odmítnutí dovolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podání má být posuzováno podle jeho smyslu, a rozhodnutí dovolacího soudu považuje za formalistické a zasahující do jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále předkládá argumentaci ohledně namítaného porušení práva vlastnit majetek, ke kterému mělo dojít postupem okresního soudu a krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný, a ve zbývající části je návrh nepřípustný.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Přestože Nejvyšší soud stěžovatelce toto pochybení srozumitelně vytknul, stěžovatelka i nadále v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že v dovolání řádně vymezila otázky, na jejichž vyřešení spočívá rozhodnutí soudu, a které odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že stěžovatelka touto stížnostní argumentací zaměňuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání s vymezením důvodu dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) je ovšem odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
9. Jak si Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatelky, které je součástí příslušného spisu vyžádaného Ústavním soudem od krajského soudu, stěžovatelka skutečně v dovolání (které je ve své podstatě totožné s obsahem ústavní stížnosti) neuvedla, v čem, a od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se krajský soud odklonil. Stěžovatelka v dovolání pouze obecně konstatuje, že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v naprostém odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu", nikde v textu se však takové konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu neuvádí.
10. Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud se přitom vypořádal i s tvrzením stěžovatelky, že soudní komisař postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, zejména s nálezem sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197) a dále s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 637/2006, když uvedl, že krajský soud otázku v těchto rozhodnutích předestřenou neřešil. Proti tomuto závěru Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti ničeho nenamítá. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil, proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li dovolání za situace, kdy v něm stěžovatelka řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
11. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v době podání dovolání stěžovatelky již k problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (včetně stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), kterou stěžovatel nezohlednil. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení předpokladu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, je tedy přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje obligatorní náležitosti a pro jeho vady není možné v dovolacím řízení pokračovat.
12. Ústavní soud proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - považovat za přípustnou. Ústavní soud se proto ani nemohl zabývat argumentací stěžovatelky v ústavní stížnosti ve vztahu k těmto rozhodnutím vedenou.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu