ECLI:CZ:US:2019:3.US.2850.19.1
sp. zn. III. ÚS 2850/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Elingera, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti I. výroku písm. b) a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2019 č. j. 14 Co 114/2016-199, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Petra Vyklického, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 11 C 50/2014-65 zamítl žalobu na určení, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X, katastrální území Mušov, je právní předchůdce stěžovatele Petr Drápal (dále jen "žalobce"), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 7. 2008 uzavřeli žalobce jako prodávající a vedlejší účastník jako kupující kupní smlouvu o převodu ideálního podílu, od které žalobce pro nezaplacení celé kupní smlouvy vedlejším účastníkem dne 9. 4. 2013 odstoupil. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku (na základě souhlasného prohlášení smluvních stran o zániku vlastnického práva vedlejšího účastníka ze dne 14. 8. 2013) nezapsal, neboť původní pozemek, který byl předmětem kupní smlouvy, zanikl rozhodnutím správního orgánu o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci provedení pozemkových úprav a na základě odstoupení od smlouvy nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku. Okresní soud uvedl, že v posuzované věci nemohlo dojít v důsledku odstoupení od smlouvy k obnově původního stavu, neboť provedením pozemkových úprav byly zrušeny všechny dosavadní vlastnické vztahy k dotčeným pozemkům a vedlejší účastník nabyl předmětný pozemek jako první vlastník, a to dnem právní moci rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv v rámci provedení pozemkových úprav. Okresní soud současně konstatoval, že se nepochybně vedlejší účastník na úkor žalobce obohatil, když nezaplatil dohodnutou kupní cenu za prodávaný pozemek, bylo proto namístě, aby vedlejší účastník zaplatil hodnotu pozemku (ideálního podílu), který kupní smlouvou od žalobce získal do svého vlastnictví, a toho se měl žalobce domáhat.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2016 č. j. 14 Co 114/2016-108 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobě bylo vyhověno a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 69 651 Kč. Rozsudek byl odůvodněn tím, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy pro nezaplacení celé kupní ceny, částečné plnění vedlejšímu účastníkovi vrátil a důvodně se domáhá vrácení jím poskytnutého plnění žalobou na určení vlastnictví, přičemž byl vázán schváleným návrhem pozemkových úprav a rozhodnutím o jeho schválení tak, že mohl žádat o určení vlastnictví k pozemku parcelní číslo X, který byl vedlejšímu účastníkovi v rámci pozemkových úprav poskytnut náhradou za jeho spoluvlastnické právo k původnímu pozemku tvořícímu předmět kupní smlouvy. Vznesenou námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy krajský soud posoudil jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy s ohledem na konkrétní okolnosti věci.
4. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 5626/2016-142 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že se krajský soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nevyjádřil k otázce, jaké důvody žalobci bránily ve včasném uplatnění práva na odstoupení od smlouvy.
5. Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 14 Co 114/2016-199 rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrdil [I. výrok písm. a)] a II. výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 7 598 Kč [I. výrok písm. b)] a na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 29 866 Kč (II. výrok). Ačkoli se dle odůvodnění napadeného rozsudku ani nyní krajský soud se závěrem okresního soudu, že z důvodu odstoupení od kupní smlouvy nemohlo v důsledku provedených pozemkových úprav dojít k obnově původního stavu, neztotožňuje, vzhledem ke skutečnosti, že žalobce kupní smlouvou uzavřenou dne 26. 4. 2017, s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni 28. 4. 2017, tedy v době po vydání rozsudku okresního soudu, kdy mu jako vlastníkovi svědčil zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, převedl sporný pozemek na stěžovatele, kterému nyní svědčí v katastru zápis vlastnického práva, nemá stěžovatel na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Je totiž i "katastrálním vlastníkem", jímž naopak není vedlejší účastník, a krajský soud z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu a současně i nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil.
6. Ve výroku o náhradě nákladů řízení krajský soud rozsudek okresního soudu změnil a vedlejšímu účastníkovi přiznal dle §142 odst. 1 a §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náhradu nákladů řízení ve výši jedné poloviny. V řízení byl zcela úspěšný vedlejší účastník, kterému vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení, krajský soud však dle §150 o. s. ř. přihlédl k okolnostem věci, zejména k celkovému přístupu vedlejšího účastníka. Ten před zahájením řízení byl ochoten se s žalobcem mimosoudně dohodnout, spolupracoval s ním v řízení před katastrálním úřadem a ještě v listopadu 2009 projevoval ochotu zaplatit sjednanou kupní cenu. Později však vůči žalobě zaujímal negativní stanovisko vycházející z tvrzení, že v daném případě nebylo možné žalovat na určení vlastnického práva k pozemku, který nebyl předmětem kupní smlouvy, a že uplatnil důvodně námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, a setrval na svých stanoviscích až do skončení druhého odvolacího řízení za situace, kdy nezaplatil kupní cenu.
7. Ze shora uvedených důvodů krajský soud vedlejšímu účastníkovi přiznal taktéž náhradu nákladů prvního odvolacího řízení a dovolacího řízení v rozsahu jedné poloviny.
8. Jde-li o druhé odvolací řízení, zde krajský soud již vedlejšímu účastníkovi přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť v této fázi do řízení vstoupil stěžovatel, který setrval na žalobě za situace, kdy na požadovaném určení narozdíl od původního žalobce neměl naléhavý právní zájem a vedlejší účastník se již zcela důvodně bránil proti žalobě právě poukazem na tuto skutečnost, a nejsou tedy žádné důvody pro použití §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom předpokladu úspěšnosti žaloby na určení, tj. věcné legitimace účastníků a existence naléhavého právního zájmu, nicméně upozorňuje na fakt, že jeho právní předchůdce byl do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník na základě prvního rozsudku krajského soudu, který byl následně zrušen Nejvyšším soudem. Vzal-li by stěžovatel před druhým rozhodnutím krajského soudu svou žalobu zpět z důvodu absence naléhavého právního zájmu a nedostatku pasivní legitimace, mohl by se vedlejší účastník domáhat změny zápisu v katastru nemovitostí ve svůj prospěch, neboť podklad pro zápis vlastnického práva právního předchůdce stěžovatele byl zrušen Nejvyšším soudem. Proto je stěžovatel přesvědčen, že veškeré jeho kroky před zahájením soudního řízení i následně v průběhu soudního řízení byly účelně podniknuty k ochraně jeho vlastnického práva, zatímco jednání vedlejšího účastníka od podání určovací žaloby odporovalo dobrým mravům a bylo nepoctivé s úmyslem nabýt pozemek bez zaplacení kupní ceny. Stěžovatel považuje za nutné připomenout, že vedlejšímu účastníkovi nebyly ani rozsudkem okresního soudu přiznány náklady řízení, i když byl procesně úspěšný, a to z toho důvodu, že jednal nepoctivě, když trval na tom, že je vlastníkem nemovité věci, aniž by splnil své povinnosti dle kupní smlouvy, tj. nezaplatil kupní cenu. Takto nepoctivě jednal vedlejší účastník v průběhu celého soudního řízení, když vznesl námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, přestože odstoupení sám akceptoval, a následně nepoctivě využil provedených pozemkových úprav a tvrdil, že je originárním vlastníkem nově vzniklého pozemku. Stěžovatel má proto za to, že napadenými výroky došlo v důsledku neprovedení komplexního zhodnocení všech okolností věci k nesprávnému závěru o přiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
12. Ústavní soud předesílá, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o - náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení - ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně.
13. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by (i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení) námitky stěžovatele mohly dosáhnout ústavněprávní roviny, nic takového však nezjistil.
14. Krajský soud s ohledem na okolnosti posuzované věci přistoupil k použití §150 o. s. ř., a procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši. Stěžovatel má za to, že vedlejšímu účastníkovi neměla být náhrada nákladů řízení přiznána vůbec.
15. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nemůže předjímat, jak by bylo o žalobě věcně rozhodnuto, pokud by na požadovaném určení byl dán naléhavý právní zájem, nicméně postoj vedlejšího účastníka v řízení odůvodňuje použití §150 o. s. ř. Konkrétně krajský soud dospěl k závěru o částečném (v rozsahu jedné poloviny) nepřiznání náhrady nákladů řízení vzniklých vedlejšímu účastníkovi v řízení před okresním soudem, v prvním odvolacím řízení a v řízení dovolacím. Krajský soud výslovně konstatoval, že na druhé straně nemohl zohlednit skutečnost, že žalobce převodem vlastnického práva ke spornému pozemku na stěžovatele způsobil, že ztratil na požadovaném určení naléhavý právní zájem a změnou účastenství dle §107a o. ř. s. přešla povinnost nahradit náklady řízení na stěžovatele, neboť ten, když se svým vstupem do řízení souhlasil, je povinen přijmout stav řízení, který je tu v době jeho vstupu do řízení, dle jehož výsledku je povinen hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že §150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným §150 o. s. ř. či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití §150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci.
17. Dospěl-li proto krajský soud na základě konkrétních okolností věci k závěru, že jsou dány důvody pro použití §150 o. s. ř., a odůvodnil, proč v řízení před okresním soudem, v prvním odvolacím řízení a v řízení dovolacím přiznal vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v rozsahu jedné poloviny, zatímco v druhém odvolacím řízení přiznal vedlejšímu účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, nemá tomuto závěru Ústavní soud čeho vytknout, neboť nejde o extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či o svévolný výklad či použití zákona. Ani tvrzení stěžovatele, že z důvodu opatrnosti setrvával na podané žalobě a své takto vynaložené náklady považuje za účelně vynaložené, nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§142 o. s. ř), která je pouze modifikována možností soudu použít §150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace §142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.
18. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy krajský soud ve prospěch stěžovatele použil §150 o. s. ř., přičemž rozsah, v jakém tohoto svého oprávnění využije, přitom závisí výlučně na úvaze soudu, jak bylo shora uvedeno. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka napadající tentýž rozsudek krajského soudu, která byla usnesením sp. zn. I. ÚS 2846/19 ze dne 5. 11. 2019 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu