ECLI:CZ:US:2019:3.US.2874.18.1
sp. zn. III. ÚS 2874/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 30 Cdo 5973/2017-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 17 Co 455/2016-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. října 2016 č. j. 12 C 287/2013-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 287/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 26. 10. 2013 se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 12 C 287/2013-95 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 45 625 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 134 375 Kč (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2017 č. j. 17 Co 455/2016-226 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že se konstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 798 Kč (výrok II.). Městský soud vyšel z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014 č. j. 43 C 306/2004-671, z něhož vyplývá, že stěžovateli bylo odňato osvobození od soudních poplatků a bylo zrušeno ustanovení advokáta, protože bylo prokázáno, že mu bylo na náhradách imateriální újmy vedlejší účastnicí vyplaceno za období od roku 2008 do 12. 4. 2013 již 290 506 Kč. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení soudu sdělil, že je v invalidním důchodu s psychiatrickou diagnózou a bylo vedeno řízení o přezkoumání jeho svéprávnosti, a že na základě žalob na náhradu nemajetkové újmy do současné doby obdržel částku asi 500 000 Kč. Městský soud si ověřil, že ke dni jeho rozhodování je u tohoto soudu vedeno celkem 29 žalob podaných stěžovatelem a z toho 23 je vedeno proti vedlejší účastnici. Městský soud dovodil, že celkový počet řízení, vedených stěžovatelem o náhradu nemajetkové újmy, a jeho pragmatický přístup k těmto náhradám celkově snižuje dopad nesprávného úředního postupu do subjektivní osobnostní sféry stěžovatele, a význam délky trvání řízení pro stěžovatele tak lze hodnotit jako nepatrný. V této souvislosti soud zdůraznil, že jednak se již za převážnou dobu trvání řízení stěžovateli satisfakce dostalo, a jednak se na délce řízení stěžovatel významným způsobem podílel, a to nejen tím, že neustále podává nejrůznější velmi obsažná a ne vždy přímo s předmětem řízení související podání, ale též tím, že náhradu nemajetkové újmy v této věci žaloval fakticky dvakrát, což mělo dopad na průtah v řízení vedeném Městským soudem v Brně. Městský soud ve svém napadeném rozsudku citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, a za dané situace měl za důvodné s ohledem na délku řízení a již přiznanou satisfakci přiznat stěžovateli náhradu ve formě konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené době.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 5973/2017-251 jako nepřípustné odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil takovou otázku, která by naplňovala předpoklad přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že soudy v napadených rozsudcích nerespektovaly závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677) a sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), ve kterých jsou mj. definovány základní požadavky kladené na zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů o výši přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státního orgánu a taktéž limity pro stanovení přiměřené výše náhrady škody. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a má za to, že v jeho věci pouhé konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení nelze považovat za přiměřené zadostiučinění, které by postačovalo k náhradě vzniklé nemajetkové újmy, a mělo mu být proto přiznáno odškodnění v penězích. Stěžovatel také nesouhlasí s názorem městského soudu, že se na délce řízení významným způsobem podílel neustálým podáváním různých podání. Stěžovatel upozorňuje, že městský soud blíže nespecifikoval, o jaká konkrétní podání jde, a o kolik se posuzované řízení prodloužilo. Stěžovatel tvrdí, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro něj velmi vysoký, když předmětem řízení je nejen jistina ve výši 1 085 800,80 Kč, ale také úroky z prodlení (a případně i náklady řízení), takže v celkovém součtu je posuzované řízení vedeno pro cca 3 400 000 až 3 500 000 Kč, což je částka bezesporu významná. Stěžovatel připouští, že vede proti vedlejší účastnici několik soudních řízení o náhradu nemajetkové újmy za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve většině z těchto případů však bylo skutečně soudy konstatováno, že k porušení jeho práva na projednání věcí v přiměřené lhůtě došlo. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že bez ohledu na počet odškodňovacích řízení je zcela zjevné, že mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vzniká nemajetková újma, která rozhodně není nepatrná. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nelze zcela pominout překážku věci pravomocně rozhodnuté, když se již za období od 25. 10. 2004 do 3. 11. 2010 stěžovateli satisfakce dostalo. Stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, podle kterého pokračuje-li řízení nadále a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení, a dodává, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 20 C 171/2009 mu nebylo poskytnuto odškodnění za část posuzovaného řízení, ale žaloba na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za část posuzovaného řízení byla zamítnuta. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že za první část posuzovaného řízení poskytla stěžovateli odškodnění vedlejší účastnice dobrovolně, a takové konstatování porušení práva učiněné vedlejším účastníkem mimo rámec soudního řízení nelze považovat za úkon, kterým by vznikla překážka věci rozsouzené. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem městského soudu, který formu odškodnění neurčoval podle toho, na jaké zadostiučinění by měl stěžovatel nárok za řízení jako celek, nýbrž podle toho, jaké zadostiučinění by mělo být stěžovateli poskytnuto pouze za období od 4. 11. 2010 do dne rozhodování obvodního soudu, což je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá i zrušení usnesení dovolacího soudu, který nepřípustnost dovolání opíral o judikáty řešící skutkově i právně odlišné věci, a které tak na projednávanou věc vůbec nedopadají.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení Ústavní soud své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu, že je postačující přiznat stěžovateli náhradu ve formě konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené době.
11. Podle §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z platné právní úpravy tedy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Přiměřené zadostiučinění lze poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší - pouze na základě event. vlastního subjektivního názoru - ho přehodnocovat a nahrazovat je posouzením vlastním, neboť jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že samotné konstatování porušení práva stěžovatele se jeví především s ohledem na dosud již přiznanou satisfakci a skutečnost, že stěžovatel svým přístupem přispěl k výraznému prodloužení celkové délky řízení, jako dostačující, pak postupoval v souladu s §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva racionálně logicky odůvodnil.
12. Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci není dána překážka věci rozsouzené, či že městský soud nezkoumal, na jaké zadostiučinění by měl stěžovatel nárok za řízení jako celek, je nutno konstatovat, že městský soud, veden svými výše uvedenými úvahami, nepřistoupil k přiznání zadostiučinění v penězích, proto se jeho závěry vůči stěžovateli již v dřívějším řízení poskytnuté satisfakci projevily (spolu s počtem stěžovatelem vyvolaných řízení a procesním postupem stěžovatele v nich) jen z hlediska posuzování významu délky trvání řízení pro stěžovatele. Ani ze stěžovatelem zmiňovaných judikátů Nejvyššího soudu přitom nevyplývá, že by k dosud přiznané satisfakci nemělo být přihlédnuto.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
14. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Stěžovatel ve svém dovolání předestřel sedm otázek, Nejvyšší soud se každou z nich jednotlivě zabýval a dospěl k závěru, že ani jedna z nich nezakládá přípustnost dovolání, neboť městský soud se při jejich řešení neodchýlil od (konkrétně citované) judikatury dovolacího soudu. Nesouhlasí-li stěžovatel s přiléhavostí Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí, neboť na danou věc nedopadají, nemůže Ústavní soud po prostudování jednotlivých judikátů tomuto jeho tvrzení přisvědčit. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu