ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5973.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5973/2017-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 180 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 287/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. 17 Co 455/2016-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 12 C 287/2013-95, uložil žalované zaplatit žalobci částku 45 625 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 134 375 Kč (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8 228 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 17 Co 455/2016-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době (výrok I) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 798 Kč (výrok II).
Částky 180 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004, které bylo zahájeno dne 25. 10. 2004 a dosud nebylo skončeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda lze výrok soudu o konstatování porušení práva považovat za řádné a zákonu odpovídající zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, aniž by ve výrokové části rozsudku bylo uvedeno, o jaké konkrétní právo se jedná, tedy aniž by bylo konkretizováno, v jakém konkrétním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ve výrokové části výslovně uvedl, k porušení jakého konkrétního práva žalobce došlo, tedy že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1541/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, nebo ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Otázka, zda je dána překážka věci rozsouzené tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu nemajetkové újmy za celé řízení, tedy i za období, které již bylo předmětem posuzování v předchozím odškodňovacím řízení zahájeném v době, kdy posuzované řízení ještě nebylo ukončeno, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že nelze žalobce odškodnit za období, které již jednou bylo soudem posuzováno a žalobce byl za jeho nepřiměřenou délku odškodněn formou konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013).
Otázka, zda poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva brání tomu, aby bylo za totéž období nepřiměřeně dlouho vedeného řízení poskytnuto poškozenému také zadostiučinění v peněžité formě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy nepřiznal zadostiučinění ve formě peněžité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11).
Dále žalobce předkládá otázku, zda překážka věci rozsouzené nastává v případě, že za dílčí část řízení konstatovalo porušení práva na přiměřenou délku řízení příslušné ministerstvo, a nikoliv soud ve svém rozsudku, která však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle které je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání příslušným úřadem, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15). Nadto Nejvyšší soud uvádí, že porušení práva žalobce bylo konstatováno nejprve stanoviskem žalované, které však bylo následně potvrzeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 20 C 171/2009, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2010.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda by v případě, že se poškozený domáhá odškodnění nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení postupně po dílčích časových úsecích, měl soud při rozhodování o výši zadostiučinění vycházet z toho, jaké odškodnění by poškozenému poskytl, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení „průtažného“ řízení a na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek s odečtením toho, co již bylo poškozenému v předchozím odškodňovacím řízení přiznáno, popřípadě plněno, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uvedl, že je třeba pohlížet na předmětné řízení jako na jeden celek, avšak je také nutné vzít při rozhodování o zadostiučinění v potaz, že za období od 25. 10. 2004 do 18. 8. 2010 se již žalobci určitého zadostiučinění dostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).
Ani při řešení otázky, zda větší počet „důvodných“ odškodňovacích řízení může být sám o sobě důvodem pro to, aby soud označil význam konkrétního odškodňovaného řízení za nepatrný, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když vzal při hodnocení významu řízení pro účastníka v úvahu celkový počet řízení vedených žalobcem o náhradu nemajetkové újmy a dospěl k závěru, že tato okolnost staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14).
Konečně otázka, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení, že ve věci podává sám svá laická podání, a jaká z takovýchto podání mohou být považována za důvod pro prodloužení délky trvání řízení (zda to mohou být i podání, kterými se soud v rámci řízení vůbec nezabýval a která pouze založil do soudního spisu), nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při svém hodnocení vzal v úvahu jednání žalobce v průběhu řízení, které mohlo mít negativní vliv na délku posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu