ECLI:CZ:US:2019:3.US.3026.19.1
sp. zn. III. ÚS 3026/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aloise Strnada, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 28 Cdo 1731/2019-779, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 24 Co 202/2013-730 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. dubna 2013 č. j. 13 C 107/2009-343, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Josefa Strnada a podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, sídlem Betlémská 267/9, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2013 č. j. 13 C 107/2009-343 (rozsudek je napaden ústavní stížností) zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 12. 1. 2009 č. j. PÚ 3151/08. Stěžovatel požadoval, aby obvodní soud toto rozhodnutí nahradil tak, že se stěžovatel dle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), stává vlastníkem vymezených spoluvlastnických podílů ke specifikovaným nemovitostem v katastrálních územích Veleslavín, Střešovice, Vokovice a Ruzyně. Obvodní soud zjistil, že vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 10. 1948 č. 2947/1948 Úředního listu byl znárodněn podnik Josef Strnad, zahradnictví a obchod s květinami v Praze. Následně vedlejší účastníci uzavřeli řadu dohod, na jejichž základě Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, v rámci restituce vydaly Josefu Strnadovi (bratru stěžovatele) vlastnické podíly na nemovitostech, které jsou předmětem žaloby. Stěžovatel se v minulosti neúspěšně pokoušel dosáhnout vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel a jeho bratr uzavřeli ve dnech 30. 1. 1992, 16. 6. 1992 a 17. 2. 1993 dohody, že stěžovatelův bratr po prodeji nemovitostí získaných v restituci rozdělí kupní cenu po odečtení výdajů spojených s jejich provozem a prodejem na dvě poloviny, jednu si ponechá a druhou vyplatí stěžovateli. Obvodní soud zjistil, že za specifikované pozemky v katastrálním území Ruzyně zůstal po prodeji čistý výtěžek 9 000 000 Kč, z nějž Josef Strnad vyplatil 4 500 000 Kč stěžovateli. Ohledně dalších nemovitostí, které jsou předmětem žaloby, stěžovatel a jeho bratr uzavřeli dne 17. 2. 1993 dodatek ke smlouvě, dle nějž na dané nemovitosti dosud nebyla kupní smlouva uzavřena, ale v případě jejich prodeje bude Josef Strnad postupovat při rozdělení kupní ceny shodným způsobem, tj. polovinu čistého výtěžku z prodeje vyplatí stěžovateli. Obvodní soud neuvěřil stěžovateli, že mezi ním a jeho bratrem ohledně těchto nemovitostí nedošlo k jakékoli finanční kompenzaci. Obvodní soud pak shrnul, že se stěžovatel se svým bratrem dohodli, jak vzniklou křivdu odstranit, a stěžovatelův bratr, který získal podíly na nemovitostech v restituci, na základě této dohody plnil. Za této situace stěžovatelův uplatněný restituční nárok soud vyhodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nelze poskytnout ochranu, proto žalobu zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 3. 2014 č. j. 24 Co 202/2013-431 (dále jen "první rozhodnutí městského soudu") zmíněný rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nesprávného vymezení účastníků. Dle městského sodu totiž obvodní soud nesprávně jako účastníky do řízení přibral i osoby, které byly zapsány jako vlastníci nemovitostí, jichž se týkala žaloba. První rozhodnutí městského soudu však zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 2044/2015-576 (první rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že tyto vlastníky obvodní soud neměl přibrat jako účastníky řízení. Dospěl však k závěru, že městský soud mohl v odvolacím řízení danou procesní chybu napravit tím, že by s nimi přestal jednat jako s účastníky, a pro tuto vadu proto neměl městský soud rušit rozsudek obvodního soudu.
4. Následně vydal městský soud rozsudek ze dne 11. 5. 2017 č. j. 24 Co 202/2013-600 (dále jen "druhý rozsudek městského soudu"), jímž zrušil rozsudek obvodního soudu v I. výroku bodu 1 písm. c), který se týkal nemovitostí v katastrálním území Vokovice, a řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil pro zpětvzetí žaloby. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle městského soudu byl podle zákona o půdě vedle stěžovatelova bratra oprávněnou osobou též stěžovatel a nelze přijmout závěr, že vydání zemědělského majetku pouze bratrovi naplňuje cíl zákona o půdě. Ve výsledku je nutné, aby byly naplněny restituční nároky všech oprávněných osob, přičemž dohoda o vzájemném vyrovnání mezi stěžovatelem a jeho bratrem nemohla být dle městského soudu zohledněna v restitučním řízení. Druhý rozsudek městského soudu (vyjma části, v níž městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v I. výroku bodu 1 písm. c), a řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 16/2018-664 (dále jen "druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu"). Nejvyšší soud poukázal na zjištění obvodního soudu, že stěžovatel a jeho bratr uzavřeli dohody, dle nichž Josef Strnad po prodeji nemovitostí vyplatí polovinu čistého výtěžku stěžovateli, což bylo splněno. Poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. II. ÚS 401/06 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), dle něhož bez ohledu na to, zda stěžovatel splňoval či nesplňoval podmínky toho, aby mohl být považován za oprávněnou osobu, je zde ničím nedotčený autonomní projev vůle stěžovatele, kterým se vzdal svého potenciálního restitučního nároku ve prospěch svého bratra s tím, že bude mít nárok na ekvivalentní peněžité plnění.
5. Městský soud posléze vydal rozsudek ze dne 8. 11. 2018 č. j. 24 Co 202/2013-730 (dále jen "třetí rozsudek městského soudu"; tento rozsudek je napaden ústavní stížností), jímž potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku o zamítnutí žaloby s výjimkou I. výroku bodu 1. písm. c), neboť v této části bylo řízení o žalobě zastaveno druhým rozsudkem městského soudu (bod 4.). Městský soud uvedl, že stěžovatel a jeho bratr uzavřeli dohodu, v níž stěžovatel souhlasil s vydáním nemovitostí v restituci jeho bratrovi. Stěžovatel se tak ve prospěch bratra vzdal svého restitučního nároku s tím, že od bratra obdrží plnění. Za takové situace byla jeho žaloba, kterou se domáhal vlastnictví k restituovaným nemovitostem, podána v rozporu s dobrými mravy.
6. Stěžovatelovo dovolání proti třetímu rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 1731/2019-779 (dále jen "třetí rozhodnutí Nejvyššího soudu"; toto usnesení je napadeno ústavní stížností). Nejvyšší soud vyhodnotil, že podnik Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, v rámci restituce vydal nemovitosti Josefu Strnadovi dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Skutečnost, že se tak stalo dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a nikoli dle zákona o půdě, nemá vliv na platnost dohod o vydání nemovitostí. Stěžovatel spatřoval přípustnost svého dovolání v řešení otázky, zda existence a plnění dohod mezi ním a bratrem o vydání poloviny výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí měla vliv na platnost dohod o vydání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud k tomu poznamenal, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že by existence stěžovatelových dohod s bratrem měla či neměla vliv na platnost dohod o vydání nemovitostí v restituci. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na závěru, že stěžovatelova žaloba byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a tento závěr stěžovatel nezpochybnil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítl, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný. Obvodní soud se totiž nevypořádal s jeho tvrzením, že finanční plnění, které mu jeho bratr poskytl, se týkalo pouze jedné nemovitosti v katastrálním území Ruzyně a netýkalo se zbylých nemovitostí v tomto katastrálním území a nemovitostí v katastrálních územích Veleslavín, Střešovice a Vokovice. Dále se dle jeho názoru obvodní soud nevypořádal s jeho tvrzením, že podáním ze dne 25. 1. 1993 uplatnil restituční nárok i k pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Střešovice. V tomto podání totiž byla zmíněna mimo jiné knihovní vložka č. X2, která sice byla nesprávně uvedena pod katastrálním územím Ruzyně, toto katastrální území však nemá vložku č. X2 na rozdíl od katastrálního území Střešovice.
8. Rovněž třetí rozsudek městského soudu stěžovatel označil za nepřezkoumatelný. Namítl, že se ani městský soud nevypořádal s jeho argumentací, že finanční kompenzace od jeho bratra se týkala jiných nemovitostí, než které byly předmětem žaloby. Městský soud se dle stěžovatele nezabýval ani námitkami o nepravdivosti záznamu v notářském zápise ze dne 20. 7. 1994, že Josef Strnad beze zbytku splnil dohodu o vyplacení poloviny výtěžku z prodeje restituovaných pozemků stěžovateli tím, že mu vyplatil 4 500 000 Kč. Notářský zápis mylně vychází z předpokladu, že pozemky byly prodány za cenu 11 600 000 Kč. Ve skutečnosti byly prodány za 43 000 000 Kč. Stěžovatel namítl, že se městský soud nezabýval ani jeho argumentací, že uplatnil restituční nárok k pozemku parc. č. X3 v katastrálním území Střešovice.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že není možné, aby se dovolací soud nezabýval námitkou nepřezkoumatelnosti s odůvodněním, že dle §242 odst. 3 o. s. ř. se přihlíží k vadám řízení (a tedy i nepřezkoumatelnosti) pouze v případě, je-li dovolání přípustné. Dle stěžovatele Nejvyšší soud neposkytl ochranu jeho právu na soudní ochranu. Stěžovatel zdůraznil, že nesprávné bylo skutkové zjištění obvodního soudu, že stěžovateli byla poskytnuta jeho bratrem kompenzace za všechny pozemky, které byly předmětem žaloby. Z tohoto důvodu je nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že na stěžovatelovu věc nedopadala judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle níž je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje všechny potřebné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento podíl byl vydán v restituci jiné osobě. Stěžovatel namítl, že v jiném soudním řízení zakončeném rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 147/2009-378 dovolací soud potvrdil, že na základě dohody ze dne 17. 2. 1993 mezi stěžovatelem a jeho bratrem (jde o stejnou dohodu, kterou soudy hodnotily v ústavní stížností napadených rozhodnutí) nebylo nic plněno a že neplatné byly dohody o vydání nemovitostí mezi Josefem Strnadem a státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha. Stěžovatel namítl, že ústavní stížností napadeným usnesením se Nejvyšší soud odchýlil od zmíněného rozsudku č. j. 28 Cdo 147/2009-378. Otázka platnosti těchto dohod měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, neboť Nejvyšší soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že Josef Strnad stěžovateli za nemovitosti poskytl dohodnutou finanční kompenzaci. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že rozhodnutí městského soudu nebylo založeno na závěru, že existence stěžovatelových dohod s bratrem měla či neměla vliv na platnost dohod o vydání nemovitostí v rámci restituce, ale bylo založeno na závěru, že žaloba byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť se domnívá, že otázka souladu s dobrými mravy byla posouzena na základě nesprávného skutkového zjištění, že stěžovateli jeho bratr poskytl finanční kompenzaci.
10. Dále stěžovatel namítl porušení principu dvojinstančnosti řízení. Zmínil, že v odvolání rozporoval skutkové zjištění obvodního soudu, že podle dohod uzavřených mezi ním a bratrem stěžovatelův bratr plnil a poskytl kompenzaci za nemovitosti. Ve druhém rozsudku se městský soud námitkami proti tomuto skutkovému zjištění nezabýval. Následně byl druhý rozsudek městského soudu zrušen druhým rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud vycházel ze skutkového závěru o plnění dohody mezi bratry. Městský soud pak vycházeje z toho, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bez dalšího převzal do třetího rozsudku i skutkový závěr o plnění dohod mezi bratry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti v části, v níž napadá rozsudek obvodního soudu v I. výroku bodu 1. písm. c). V této části totiž byl rozsudek obvodního soudu zrušen druhým rozsudkem městského soudu a v tomto rozsahu městský soud řízení o žalobě zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby stěžovatelem (viz bod 4.). Již v době podání ústavní stížnosti byl I. výrok bod 1 písm. c) rozsudku obvodního soudu zrušen. Ústavnímu soudu nepřísluší v dané (již zrušené) části rozsudek obvodního soudu rušit podruhé. V uvedené části je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
12. Ve zbylé části ústavní stížnosti byly splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
IV. A. Námitky proti skutkovým zjištěním a námitka nepřezkoumatelnosti rozsudků obvodního soudu a městského soudu
14. Stěžovatel považuje za nesprávný skutkový závěr obvodního soudu, že stěžovatelův bratr stěžovateli plnil na základě jejich dohod, tj. že po prodeji nemovitostí, které bratr získal v restituci, vyplatil stěžovateli polovinu čistého výtěžku z jejich prodeje. Na tomto skutkovém zjištění obvodní soud a městský soud založily svůj závěr, že stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal vlastnictví k nemovitostem, byla v rozporu s dobrými mravy. Dle obecných soudů totiž stěžovatel a jeho bratr souhlasili s tím, že stěžovatelovu bratrovi budou vydány nemovitosti v restituci s tím, že po prodeji těchto nemovitostí od bratra stěžovatel obdrží polovinu čistého výtěžku z jejich prodeje.
15. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, byly-li dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení patří případy, kdy jsou v soudním rozhodnutí učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579); nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1995/18, bod 14.]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v rozhodnutích obvodního soudu ani městského soudu neshledal.
16. Obvodní soud učinil skutkový závěr, že stěžovatel a jeho bratr uzavřeli ve dnech 30. 1. 1992, 16. 6. 1992 a 17. 2. 1993 dohody, že Josef Strnad po prodeji nemovitostí získaných v restituci rozdělí kupní cenu po odečtení výdajů spojených s jejich provozem a prodejem na dvě poloviny, jednu si ponechá a druhou vyplatí stěžovateli. Obvodní soud dále vyhodnotil, že stěžovatelův bratr podle těchto dohod plnil. Skutkový závěr o poskytnutí finanční kompenzace stěžovatelovým bratrem dle dohody mezi bratry obvodní soud učinil na základě hodnocení dvou okruhů skutečností.
17. Prvním okruhem skutečností byla dohoda ze dne 16. 6. 1992, která se týkala spoluvlastnického podílu ve výši 1/2 k nemovitostem v katastrálním území Ruzyně v dohodě zmíněných. V dohodě je v katastrálním území Ruzyně zmíněno vlastnictví "domu č. p. X4 se st. p. X5 s poz. č. kat. X6, X7, X8, X9 a x10" s tím, že "po realizaci pronájmu nebo prodeje výše uvedených nemovitostí Josef Strnad vyplatí svému bratrovi Aloisi Strnadovi polovinu finanční částky obdržené za pronájem ev. prodej nemovitostí po odečtení veškerých výdajů". Dále obvodní soud vycházel z notářského zápisu ze dne 20. 7. 1994 č. NZ 235/94 o jiných skutkových dějích v podobě prohlášení Josefa Strnada a zástupce stěžovatele. Dle notářského zápisu výše zmíněné nemovitosti (vyjma pozemku par. č. X7) Josef Strnad prodal za 11 600 000 Kč a po odečtení všech poplatků činil čistý výtěžek 9 000 000 Kč, z nějž polovinu předal stěžovateli. Dle kupní smlouvy ze dne 7. 4. 1994 uzavřené mezi stěžovatelovým bratrem a kupcem byla kupní cena za dané nemovitosti 43 000 000 Kč. Jak vyplývá z následné dohody ze dne 11. 4. 1994 a dodatku ze dne 6. 6. 1994 kupní cena byla poté snížena na 11 600 000 Kč.
18. Stěžovatel namítl, že rozsudky obvodního soudu a městského soudu jsou nepřezkoumatelné, jelikož se soudy nezabývaly jeho argumentací, že výše zmíněná dohoda ze dne 16. 6. 1992 mezi ním a jeho bratrem se týkala jen domu č. p. X4 a že notářský zápis je nesprávný, je-li v něm uvedeno vyplacení poloviny výtěžku z 9 000 000 Kč za prodej nemovitostí, neboť dle stěžovatele kupní cena byla 43 000 000 Kč, nikoli 11 600 000 Kč a dohoda o snížení kupní ceny byla neúčinná. Ústavní soud konstatuje, že podklady zmíněné v bodě 17. jsou z hlediska jejich textového vyjádření natolik jednoznačné a vzájemně provázané, že k vyvrácení stěžovatelových námitek, že dohoda se týkala jen domu č. p. X4 a že cena byla 43 000 000 Kč, postačilo z hlediska požadavků na přezkoumatelnost rozsudku rekapitulovat obsah těchto listin, což obvodní soud učinil, a vyjádřit skutkový závěr z nich plynoucí, což obvodní soud taktéž učinil způsobem, který odpovídá obsahu těchto listin. Ústavní soud tedy konstatuje, že námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu je nedůvodná. Nedůvodná je i námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, jelikož za popsaného stavu a povahy stěžovatelových námitek městskému soudu postačilo v bodě 15. jeho třetího rozsudku uvést, že argumentace stěžovatele o nedostatečně zjištěném stavu neobstojí a stručně shrnout, jaká zjištění z podkladů vyplynula (šlo přitom o shodná zjištění, jaká učinil obvodní soud).
19. Druhým okruhem skutečností, které se týkaly pozemků v katastrálních územích Hostivice, Veleslavín a pozemku parc. č. X7 v katastrálním území Ruzyně, byl výše zmíněný notářský zápis ze dne 20. 7. 1994 č. NZ 235/94, dle něhož byl mezi stěžovatelem a jeho bratrem k těmto nemovitostem dne 17. 2. 1993 podepsán dodatek k dohodě ze dne 16. 6. 1992 o vyplacení poloviny čistého výtěžku z prodeje nemovitostí. V době sepsání notářského zápisu nebyla dle tohoto zápisu ohledně daných nemovitostí uzavřena žádná kupní smlouva. Stěžovatelův bratr ale prohlásil, že po jejím uzavření bude postupovat dle dohody o vyplacení poloviny čistého výtěžku. Obvodní soud na základě tohoto notářského zápisu nepřiznal váhu stěžovatelovu tvrzení, že za dané pozemky kompenzaci od bratra nedostal. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že prostor pro jeho zásah by byl dán pouze v případě extrémního excesu při utváření skutkových zjištění. Závěr obvodního soudu, že stěžovatelův bratr vyplatil stěžovateli smluvenou polovinu čistého výtěžku, nelze označit za extrémní exces, neboť notářsky zachycené prohlášení Josefa Strnada o připravenosti dohodu splnit má určitou informační hodnotu k tomu, zda ke splnění skutečně došlo. Jakým způsobem obvodní soud ke svému skutkovému zjištění dospěl, ve svém rozsudku popsal, nejde proto o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Ztotožnil-li se městský soud s takto odůvodněným skutkovým zjištěním, není ani jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
20. Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že ze zmíněného notářského zápisu činil obvodní soud zjištění i k pozemkům v katastrálním území Vokovice, což však nemělo pro řízení o ústavní stížnosti význam, neboť ohledně těchto pozemků bylo nakonec řízení o žalobě zastaveno pro její částečné zpětvzetí (bod 4.). Druhý rozsudek městského soudu, jímž došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, není předmětem ústavní stížnosti.
21. Ani nepřezkoumatelnost ani exces při zjišťování skutkového stavu Ústavní soud neshledal u závěru obvodního soudu, že stěžovatel v rámci restituce nepožádal o vydání pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Střešovice, jehož se žaloba rovněž týkala. Obvodní soud provedl důkaz listinou ze dne 25. 1. 1993 nazvanou uplatnění nároků dle zákona č. 229/91 Sb., v níž není katastrální území Střešovice vůbec zmíněno. Dále provedl důkaz stěžovatelovou výzvou k vydání pozemků ze dne 31. 3. 1995, kde rovněž není katastrální území Střešovice vůbec zmíněno, nicméně je zde zmíněn u vložky č. X2 pozemkové knihy pro katastrální území Veleslavín pozemek parc. č. X1. Stěžovatel tvrdí, že došlo k chybě, neboť dle jeho mínění katastrální území Ruzyně (sic!) nemá vložku č. X1, a trvá na tom, že i přes tuto chybu uplatnil nárok k pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Střešovice. Obvodní soud vyhodnotil na základě výzvy k vydání nemovitostí ze dne 20. 5. 1996 adresované státnímu podniku Sady, lesy a zahradnictví, že stěžovatel o vydání pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Střešovice nepožádal. V této výzvě ze dne 20. 5. 1996 stěžovatel rekapituloval pozemky, jichž se měla předchozí výzva ze dne 25. 1. 1993 týkat. U katastrálního území Střešovice zde uvádí u vložky č. X2 pozemky parc. č. X11 a X12 (nikoli však X13), vedle toho stále u katastrálního území Veleslavín uvádí pozemek parc. č. X1. Ústavní soud konstatuje, že žádný exces při zjišťování skutkového stavu v daném směru neshledal. Obvodní soud vyšel především z výzvy ze dne 20. 5. 1996, kde stěžovatel objasňoval obsah předešlých výzev ze dne 25. 1. 1993 a 31. 3. 1995, přičemž ani ve výzvě ze dne 20. 5. 1996 pozemek parc. č. X1 v katastrálním území Veleslavín neuvádí. Byť zde již zmínil katastrální území Střešovice a vložku č. X2 (a tudíž již nemohlo jít o tvrzenou chybu v označení katastrálního území), stále v tomto katastrálním území stěžovatel nezmínil pozemek parc. č. X1. Naopak i ve výzvě ze dne 20. 5. 1996 zmínil pozemek parc. č. X1 jen u katastrálního území Veleslavín (stejně jako ve výzvě ze dne 31. 3. 1995). Ústavní soud tak konstatuje, že obvodní soud odkazem na obsah provedených důkazů dostatečně objasnil, proč nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, že požádal i o pozemek parc. č. X1 v katastrálním území Střešovice, a proč nepřikládal váhu jeho argumentaci o tom, že se výzvy tohoto pozemku týkaly. Vzhledem ke kvalitě odůvodnění obvodního soudu a obsahu podkladů, z nichž obvodní soud vycházel, postačilo z hlediska přezkoumatelnosti, když městský soud i u námitky k obsahu výzvy v bodě 15. svého rozsudku konstatoval, že námitky proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu neobstojí.
IV. B. Námitka porušení principu dvojinstančnosti řízení
22. Stěžovatel namítl, že městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku (tj. ve třetím rozsudku) nepřezkoumal skutkový závěr obvodního soudu, že stěžovateli jeho bratr vyplatil domluvenou polovinu čistého výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí. Stěžovatel se domnívá, že městský soud daný skutkový závěr nepřezkoumal, protože Nejvyšší soud ve svém druhém rozhodnutí (bod 4.) převzal skutkový závěr obvodního soudu. Stěžovatel má za to, že městský soud se ve třetím rozsudku cítil vázán názorem z druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu z rozsudku, a proto daný skutkový závěr nepřezkoumával. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil.
23. V posuzované věci městský soud vydal druhý rozsudek, který však byl zrušen druhým rozhodnutím Nejvyššího soudu. Ve druhém rozsudku městský soud uvedl, že dohoda mezi stěžovatelem a jeho bratrem o vzájemném vyrovnání (o vyplacení poloviny čistého výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí) nemůže být zohledněna v restitučním řízení. Vzhledem k tomuto hodnocení se více danou dohodou o vzájemném vyrovnání či jejím plnění městský soud nezabýval a nezkoumal (a tudíž ani nezpochybňoval) skutkové závěry obvodního soudu k plnění této dohody. Nejvyšší soud svým zmíněným druhým rozhodnutím zrušil druhý rozsudek městského soudu a uvedl, že je nesprávný závěr městského soudu, že dohoda o vzájemném vyrovnání mezi stěžovatelem a jeho bratrem nemůže být v restitučním řízení zohledněna. Nejvyšší soud též poukázal na skutkové závěry, které k této dohodě obvodní soud učinil.
24. Ústavní soud nesouhlasí s tím, že by ve třetím rozsudku městský soud dané skutkové závěry obvodního soudu k vzájemné dohodě mezi stěžovatelem a jeho bratrem nepřezkoumával. Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54. odůvodnění]. Z tohoto důvodu se závazný právní názor Nevyššího soudu (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) netýká toho, jaká skutková zjištění má soud učinit z provedených důkazů. Ve druhém rozhodnutí Nejvyšší soud skutkový závěr obvodního soudu k plnění dohody o vzájemném vyrovnání nepřezkoumával, pouze konstatoval, k jakému skutkovému závěru obvodní soud dospěl. K obsahu skutkových zjištění se závazný právní názor Nejvyššího soud nevztahoval a vztahovat ani nemohl, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu skutkových závěrů. Závazný právní názor Nejvyššího soudu se týkal jen právních otázek vyřešených v druhém rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve třetím rozsudku městský soud měl prostor pro přezkum daných skutkových závěrů obvodního soudu [§205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
25. Městský soud ve třetím rozsudku uvedl, že neobstojí argumentace stěžovatele, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Zmínil, že v tomto řízení bylo zjištěno, že stěžovatel a jeho bratr uzavřeli dohody o tom, že mu bratr vyplatí polovinu čistého výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí, což bylo i splněno (bod 15. rozsudku městského soudu). Zde městský soud neodkazoval na žádný závazný právní názor Nejvyššího soudu, ale zjištění v řízení před obvodním soudem a městským soudem, které bylo shodné jako v jiných řízeních před obvodním soudem (sp. zn. 10 C 98/2003) a městským soudem (sp. zn. 19 Co 418/200). Ústavní soud tak konstatuje, že závazný právní názor Nejvyššího soudu se nevztahoval ke skutkovým zjištěním a ani ze třetího rozsudku městského soudu vzhledem k jeho rekapitulované části nevyplývá, že by městský soud měl za to, že by se takový závazný právní názor měl ke skutkovým zjištěním vztahovat. Městský soud ve třetím rozsudku přezkoumal a potvrdil skutkový závěr obvodního soudu o existenci a plnění dohody mezi stěžovatelem a jeho bratrem. O závazném právním názoru městský soud pojednával až při právním hodnocení takto zjištěného skutkového stavu, nikoli ovšem při samotném zjišťování skutkového stavu.
26. Stěžovatelem namítanou vadu, že městský soud ve třetím rozsudku skutkové zjištění obvodního soudu nepřezkoumával, Ústavní soud neshledal.
IV. C. Námitka, že se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe
27. Obvodní soud dospěl k závěru, že dohody o vydání věci mezi stěžovatelovým bratrem a státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha byly platně uzavřeny dle tehdejších předpisů a řádně registrovány státním notářstvím. Nejvyšší soud připomněl, že k dohodám o vydání mezi shodnými účastníky se vyjádřil v usnesení ze dne 13. 4. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, kde uvedl, že "nebylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody, uzavřené mezi žalovaným a povinnou osobou o vydání nemovitých věcí, o něž v tomto soudním řízení jde, byly neplatné." Zmíněné usnesení sp. zn. 28 Cdo 2342/2005 bylo vydáno ve věci, kde se stěžovatel domáhal po svém bratrovi vydání nemovitostí v katastrálních územích Veleslavín a Střešovice, přičemž shodných nemovitostí v těchto katastrálních územích se zčásti týkalo i řízení, z nějž vzešly i ústavní stížností napadená rozhodnutí.
28. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelovu ústavní stížnost proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2342/2005 odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. II. ÚS 401/06, kde uvedl, že to byl sám stěžovatel, který uzavřel se svým bratrem jako oprávněnou osobou dohodu, v níž souhlasil s vydáním nemovitostí v restituci, a tedy konstituováním vlastnického práva k nemovitostem pouze ve prospěch svého bratra. Tento projev vůle měl mít podle Ústavního soudu přednost před nároky, které by jinak vyplývaly ze zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud pak zdůraznil existenci ničím nedotčeného autonomního projevu vůle stěžovatele, který se vzdal svého potenciálního restitučního nároku ve prospěch svého bratra s tím, že bude mít nárok na ekvivalentní peněžité plnění. Z tohoto důvodu pak byla stěžovatelova žaloba na vydání nemovitostí konstruovaná podle §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích bezpředmětná a neúčelná, její podání představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
29. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu o platnosti dohod o vydání a namítl, že dle jeho názoru Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 28 Cdo 147/2009-378 tyto dohody vyhodnotil jako neplatné. Ústavní soud konstatuje, že k této námitce se dostatečně vyslovil již Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení, na což lze plně odkázat. Nejvyšší soud zde objasnil, že v rozsudku č. j. 28 Cdo 147/2009-378 stěžovatelem tvrzený závěr o neplatnosti smlouvy neuvedl. Zmínil zde pouze, že "nelze za neplatné označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání."
30. V ústavní stížnosti stěžovatel připustil, že v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 147/2009-378 se výslovně neuvádí, že dohoda o vydání byla neplatná. Zdůraznil však, že závěr o neplatnosti této dohody vyslovil odvolací soud v rozhodnutí, které Nejvyšší soud přezkoumal zmíněným rozsudkem č. j. 28 Cdo 147/2009-378. Ústavní soud konstatuje, že namítá-li účastník, že se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury, je rozhodný obsah pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Bez významu pak zůstává obsah případných předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně či odvolacího soudu, nebyl-li převzat do rozhodnutí soudu dovolacího.
31. Nejvyššímu soudu jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy) byl svěřen úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení [§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší soud má dbát o jednotnost svého rozhodování, s čímž souvisí též zvláštní proces překonání stávající judikatury a řešení rozporů v judikatuře, který je zachycen v §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dle něhož dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Porušení této povinnosti má i ústavní rozměr v podobě porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497), bod 24.]. Popsaný postup překonávání stávající judikatury dovolacího soudu či odstraňování již existujících rozporů v ní se však váže pouze na názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
32. Z hlediska §20 zákona o soudech a soudcích je tak podstatný obsah jen rozhodnutí Nejvyššího soudu. V posuzované věci přitom Nejvyšší soud jasně odůvodnil, že stěžovatelem tvrzený závěr o neplatnosti dohod o vydání věci rozsudek č. j. 28 Cdo 147/2009-378 neobsahuje.
IV. D. Otázka, na níž dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo
33. Jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání stěžovatel ve svém dovolání zmínil otázku, zda existence dohod mezi ním a bratrem o finanční kompenzaci za nemovitosti může mít vliv na platnost dohod o vydání věci dle zákona o mimosoudní rehabilitaci. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že na této otázce nezávisel dovoláním napadený třetí rozsudek městského soudu. S uvedeným hodnocením Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas.
34. Ústavní soud v hodnocení Nejvyššího soudu neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod. Jak z rozsudků obvodního soudu, tak městského soudu, které jsou napadeny ústavní stížností, vyplývá, že se zjištěním, že stěžovatelův bratr plnil stěžovateli dle dohod o vyplacení poloviny čistého výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí, spojily závěr, že stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal vlastnictví těchto nemovitostí, byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Plnění či existenci těchto dohod ani obvodní soud ani městský soud nezmiňovaly při hodnocení, zda byly dohody o vydání platné. Jinými slovy závěr o platnosti dohod o vydání nezaložily na závěru o plnění či existenci dohod o finanční kompenzaci mezi stěžovatelem a jeho bratrem.
35. Ústavní soud tak souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo na hodnocení otázky, zda existence či plnění dohod mezi stěžovatelem a jeho bratrem měla vliv na platnost dohod o vydání. Za takové situace Nejvyšší soud neporušil žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo, nezabýval-li se stěžovatelovou argumentací v dovolání, která se vztahovala k otázce, na níž nezáviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí zákonné úpravy stanoveného postupu domáhání se práva před Nejvyšším soudem je i úprava přípustnosti dovolání. Nic neústavního nelze spatřovat v hodnocení, že přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka, na níž dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo. Závěr o nepřípustnosti dovolání k této otázce tak nebyl důsledkem protiústavního postupu Nejvyššího soudu, nýbrž toho, že stěžovatel nedostál požadavkům, které na něj kladl zákonem stanovený postup domáhání se svého práva.
36. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel dovozoval, že dohody o vydání nejsou platné, což spojoval s tvrzením, že jeho bratr mu neposkytl domluvené finanční plnění v podobě poloviny čistého výtěžku z prodeje restituovaných nemovitostí. Ani tato argumentace nesvědčí o důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že platnost dohod o vydání obecné soudy nespojovaly s plněním dohod mezi stěžovatelem a jeho bratrem o finanční kompenzaci. Současně je nutno zdůraznit, že obecné soudy na rozdíl od tvrzení stěžovatele dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovateli jeho bratr poskytl smluvenou polovinu čistého výtěžku z prodeje. Při utváření tohoto skutkového zjištění se přitom obecné soudy nedopustily porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (srov. část IV. A.).
IV. E. Procesní vada namítaná v dovolání
37. Nejvyšší soud k dovolací námitce nepřezkoumatelnosti třetího rozsudku městského soudu uvedl, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží jen tehdy, je-li odvolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což však splněno nebylo. Nadto Nejvyšší soud poznamenal, že třetí rozsudek městského soudu takovou vadou netrpí.
38. Nedůvodně stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že pominul námitku nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud ji neopomněl; naopak k ní uvedl své hodnocení. Objasnil, za jakých podmínek (§242 odst. 3 o. s. ř.) se může námitkou nepřezkoumatelnosti zabývat, a zmínil, že v případě stěžovatelova dovolání splněny nebyly. Hodnocení Nejvyššího soudu odpovídá znění §242 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1444/15), ani zde proto Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal.
39. Nad rámec tohoto odůvodnění pak Nejvyšší soud zmínil, že třetí rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný není, což je závěr, k němuž dospěl i Ústavní soud (viz část IV. A.).
V.
Závěr
40. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti I. výroku bodu 1. písm. c) rozsudku obvodního soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (viz bod 11.). V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
41. Ve zbylé části ústavní stížnost z důvodu vyložených v části IV. představuje návrh zjevně neopodstatněný. V této části proto byla odmítnuta dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu