ECLI:CZ:US:2019:3.US.3049.18.1
sp. zn. III. ÚS 3049/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Terezou Strakovou, advokátkou, sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. května 2018 č. j. 18 Co 177/2018-340, usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2018 č. j. 22 Co 173/2018-338, výroku I., V. a VI. usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. dubna 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 a výroku III. usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2018 č. j. 9 Nc 3822/2009-327, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") v exekučním řízení pro vymožení dlužného výživného I. výrokem usnesení ze dne 4. 4. 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 zamítl (v dané fázi exekuce již jako bezpředmětný) opětovný návrh stěžovatele (povinného) na sloučení exekučních řízení vedených u okresního soudu (šlo o 9 exekučních řízení). Výrokem V. zrušil usnesení okresního soudu ze dne 6. 5. 2011 č. j. 7 Nc 3886/2009-105 v části týkající se nákladů vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) a rozhodl nově o nákladech exekuce tak, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady exekuce ve stejné výši, tj. ve výši 4 542 Kč, což představovalo 50 % nákladů účtovaných oprávněným. Výrokem VI. uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekučního řízení částku ve výši 605 Kč, představující jednu sedminu soudním exekutorem účtovaných nákladů.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 18 Co 177/2018-340 odvolání stěžovatele proti I. výroku usnesení okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 jako nepřípustné [§202 odst. 1 písm. a) ve spojení s §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] odmítl (výrok I.). Ve výroku V. je změnil tak, že výše nákladů exekuce, které je stěžovatel povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení, činí částku 1 936 Kč (výrok II.). Ve výroku VI. o nákladech soudního exekutora je potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že nikdo nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.).
4. Okresní soud III. výrokem usnesení ze dne 5. 4. 2018 č. j. 9 Nc 3822/2009-327 uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekučního řízení částku ve výši 605 Kč, představující jednu sedminu soudním exekutorem účtovaných nákladů.
5. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 22 Co 173/2018-338 rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor, nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. K věci uvádí, že vymáhanými pohledávkami bylo výživné na vedlejšího účastníka řízení s tím, že matka vedlejšího účastníka řízení podávala opakované exekuční návrhy za každý měsíc jednotlivě. Namítá, že ani soudní exekutor, ani soudy nepřistoupily ke spojení zahájených exekučních věcí, což vedlo k navyšování nákladů, a to i přesto, že dodatečně došlo k jejich přepočtení v poměru k počtu řízení, u nichž byly splněny podmínky spojení. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1898/11 (N 153/70 SbNU 417) vydaný v téže stěžovatelově exekuční věci, v němž byly zdůrazněny zásada minimalizace zásahu do legitimních práv účastníků řízení a zásada proporcionality. Rovněž uvádí, že soudům nic nebránilo rozhodnout o uložení povinnosti k náhradě nákladů soudnímu exekutorovi jako účastníkovi exekučního řízení. Tím, že tak neučinily, nedůvodně zasáhly do stěžovatelových základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je kromě části napadající I. výrok usnesení okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Proti I. výroku usnesení okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako opožděně podanou. Usnesení o spojení věcí, resp. ve stávajícím případě usnesení, jímž byl návrh na spojení věcí zamítnut, je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], proti němuž není odvolání vůbec přípustné. Usnesení krajského soudu, jímž bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto, tak nepředstavovalo procesní prostředek, který by zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tedy nebylo možno odvozovat od okamžiku doručení usnesení krajského soudu, nýbrž bylo ji třeba počítat již od okamžiku doručení usnesení okresního soudu. S ohledem na okamžik podání ústavní stížnosti (11. 9. 2018) je zjevné, že ústavní stížnost proti I. výroku usnesení okresního soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 7 Nc 3886/2009-330 byla podána po stanovené lhůtě a bylo třeba ji v této části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (v posuzovaných věcech jde o částku 1 936 Kč jako nákladů oprávněného a dvakrát částku 605 Kč jako nákladů soudního exekutora). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při výkladu ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
11. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávního rozměru (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
12. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho shora zmiňovaný kasační zásah.
13. Stěžovatel poukazoval na to, že soudy nerespektovaly nález sp. zn. II. ÚS 1898/11, který předcházel nynější ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Zde Ústavní soud zdůrazňuje, že u nákladů oprávněných (mj. vedlejšího účastníka řízení), považoval Ústavní soud rozhodnutí okresního soudu, který je určil částkou ve výši 50 % účtovaných nákladů, za ústavně souladné. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že "[Z]a situace, kdy si stěžovatel řádně neplnil svoji vyživovací povinnost k dětem, nebyl nikde zaměstnán a neměl žádný příjem postižitelný srážkou, neměli oprávnění, resp. jejich matka, jinou možnost, než podávat návrhy na jednotlivé dlužné měsíční výživné. Pokud by bylo přistoupeno na argumentaci stěžovatele, že matka nezletilých měla návrh podat za delší časové období, takový postup by byl v rozporu se zájmem nezletilých dětí na tom, aby výživné dostávaly pravidelně každý měsíc tak, jak je stanoveno vykonatelným exekučním titulem." Pakliže soudy zvolily stejný postup i nyní a náhradu nákladů vedlejšího účastníka řízení snížily na jednu polovinu, nelze mít vůči jejich postupu žádné výhrady.
14. Jediný rozdíl (navíc ve prospěch stěžovatele) oproti předchozímu rozhodnutí okresního soudu (č. j. 7 Nc 3886/2009-105) spočíval v tom, že po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nyní soudy rozhodovaly o nákladech řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
15. Co se týče náhrady nákladů soudního exekutora, soudy postupovaly v intencích citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1898/11 a náhradu jeho nákladů adekvátním způsobem (s ohledem na počet exekucí vedených na stěžovatele) snížily. Ani v tomto tedy nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu