ECLI:CZ:US:2019:3.US.307.19.1
sp. zn. III. ÚS 307/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 30 Cdo 2611/2018-110, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2017 č. j. 11 Co 146/2017-36 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. března 2017 č. j. 12 C 217/2016-20, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 217/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 31. 8. 2016 k okresnímu soudu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 23. 6. 2016 č. j. MSK 65164/2016. Okresní soud usnesením ze dne 8. 3. 2017 č. j. 12 C 217/2016-20 řízení zastavil z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, neboť seznal, že nemá podle §7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pravomoc k projednání a rozhodnutí o podání stěžovatelky, a současně okresní soud poučil stěžovatelku o možnosti podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví (výrok I.). Žádnému z účastníků soud nepřiznal podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 29. 8. 2017 č. j. 11 Co 146/2017-36 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud v odůvodnění svého napadeného usnesení dodal, že ve věcně správném výroku o nákladech řízení měl být okresním soudem aplikován §146 odst. 2 věta první o. s. ř., nikoli §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť stěžovatelka podáním žaloby k soudu, který nemá pravomoc k jejímu projednání, z procesního hlediska zavinila zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
4. Stěžovatelka proti usnesení krajského soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 2611/2018-110 odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka vede pouze polemiku s právním posouzením věci krajským soudem, který se (stejně jako okresní soud) věcnou příslušností ve svém rozhodnutí odpovídajícím způsobem zabýval.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť žádný z obecných soudů se nevypořádal s její námitkou, že jí nebyl dán prostor k vyjádření o věcné příslušnosti, jak ukládá §104b odst. 4 o. s. ř., a nebyl jí okresním soudem ani sdělen záměr řízení zastavit. Stěžovatelka dále uvádí, že v důsledku uvedeného došlo také k porušení jejího základního práva na zachování dobré pověsti a ochranu svého jména, jemuž podle názoru stěžovatelky poskytují ochranu soudy v občanském soudním řízení, nikoli ve správním soudnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že jí okresní soud neumožnil vyjádřit se k procesní podmínce věcné příslušnosti, jak mu ukládá §104b odst. 4 o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soud skutečně žádným způsobem neuvědomil stěžovatelku o svém záměru řízení z důvodu nedostatku své věcné příslušnosti zastavit, ani jí nezaslal vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě, v němž se takový postup navrhuje. Obdobnou situaci posuzoval Ústavní soud ve věci projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 32/09, kdy v usnesení ze dne 2. 3. 2010 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že jde jistě o umenšení rozsahu práva na spravedlivý proces, z pohledu Ústavního soudu by však zrušení napadeného usnesení a vrácení celé věci zpět do procesního stadia, v němž by soud toto zaváhání napravil, znamenalo jen zbytečné prodloužení řízení a oddálení rozhodnutí, jehož výrok by byl nakonec stejný, neboť předmětná otázka kompetence byla již zvláštním senátem opakovaně judikována a opírá se aktuálně o výslovnou zákonnou úpravu. Zrušení napadeného rozhodnutí by tak dle závěrů Ústavního soudu vyslovených v citovaném usnesení nemělo jiný dopad, než opakované vynesení téhož rozhodnutí a došlo by tím jen ke zbytečnému oddálení rozhodnutí ve věci samé.
10. Uvedené lze vztáhnout i na věc stěžovatelky, ve které byla otázka, zda okresní soud měl či neměl věcnou příslušnost věc projednat, posouzena soudy tří stupňů způsobem, který neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení zcela jasně vyslovil svůj právní názor, že rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým zamítl odvolání stěžovatelky proti usnesení vedoucí odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 14. 4. 2016 č. j. MUFO 11294/2016, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelkou podané námitce podjatosti Ing. Barbory Večeřové, náleží do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví. Není proto pravdou, že by krajský soud neuvedl vlastní názor na věc a vycházel jen z vyjádření vedlejšího účastníka.
11. Okresní soud tedy pochybil pouze tím, že neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k věcné příslušnosti. V odvolání však stěžovatelka své vyjádření v tomto smyslu (stejně tak jako poté v dovolání) přednesla a soudy obou stupňů se s ním vypořádaly způsobem, kterému nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti čeho vytknout.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu