ECLI:CZ:US:2019:3.US.3162.19.1
sp. zn. III. ÚS 3162/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALD Automotive, s. r. o., sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2019 č. j. 55 Co 221/2019-65, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SAYCO, a. s., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. o nákladech odvolacího řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na právní pomoc a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 9. 2019 č. j. 55 Co 221/2019-65 ve výroku I. potvrdil k odvolání vedlejší účastnice řízení (žalované) rozsudek (částečně pro uznání a částečně pro zmeškání) Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 3. 2019 č. j. 11 C 240/2018-47, jímž byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 1 585 522,70 Kč, a to ohledně lhůty k plnění, která byla obvodním soudem stanovena podle §160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na tři dny od právní moci (výrok I.); výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K tomu městský soud uvedl, že nepovažuje vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejší účastnice řízení za účelně vynaložený náklad, neboť v něm stěžovatelka polemizovala, zda odvolání obsahuje zákonné důvody proti rozsudku pro zmeškání a proti rozsudku pro uznání, avšak k námitce ohledně lhůty k plnění se nikterak nevymezila.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí vysloveně pouze proti výroku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají v obecné rovině závaznosti nálezů a předvídatelnosti práva [např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], či jimiž byl připuštěn ústavněprávní přezkum nákladových výroků [např. nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23)]. Poukazuje rovněž na to, že městský soud v jiné skutkově srovnatelné věci rozhodl odlišně a náklady odvolacího řízení stěžovatelce přiznal. Rovněž namítá, že městským soudem nebyla poučena o tom, že tento soud hodlá rozhodnout o náhradě nákladů řízení výše uvedeným způsobem, čímž byl porušen princip jistoty a předvídatelnosti práva [např. nález ze dne 14. 11. 2000 sp. zn. I. ÚS 337/99 (N 170/20 SbNU 205)]. Z toho, že jí nebylo ohledně nákladů řízení vyhověno, dovozuje, že bylo porušeno i právo na právní pomoc a zásada rovnosti účastníků řízení (např. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3166/18).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí městského soudu o nákladech odvolacího řízení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, čehož si je stěžovatelka i vědoma, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
7. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
8. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na četnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, její argumentace zůstává povětšinou pouze v obecné rovině. Je přitom zjevné, že nesouhlasí především s tím, že městský soud vyhodnotil její vyjádření k odvolání vedlejší účastnice řízení jako neúčelně vynaložený náklad. Posouzení účelnosti či neúčelnosti účastníkem řízení vynaložených nákladů je však jednoznačně věcí obecného soudu, který o nich rozhoduje, přičemž přihlíží ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11). Odůvodní-li soud tyto své úvahy dostatečně, nelze jeho postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený. V nyní posuzované věci městský soud sice stručně, avšak dostatečným způsobem zdůvodnil, proč nepovažuje vyjádření stěžovatelky k odvolání vedlejší účastnice řízení za účelný úkon, a proto v jeho postupu nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky. Namítala-li stěžovatelka, že nebyla poučena o možném jiném právním náhledu městského soudu na náklady řízení, přehlíží, že odvolací soud rozhodoval toliko o nákladech odvolacího řízení, pročež jakákoliv poučovací povinnost nebyla ani na místě.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu