ECLI:CZ:US:2019:3.US.3301.18.1
sp. zn. III. ÚS 3301/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Michala Heldenburga a Mgr. Olgy Heldenburg, Ph.D., zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-433 ve spojení s rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. července 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Byť stěžovatelé výslovně petitem ústavní stížnosti napadají rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449, a to ve II. výroku v části, v níž bylo zamítnuto jejich dovolání proti potvrzující části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-372, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 11. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-393 a ze dne 14. 3. 2016 č. j. 22 Co 108/2015-411 ohledně částky 177 015 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 1. 8. 2007 do zaplacení, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé ve skutečnosti brojí proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-433 ve spojení s jeho doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449. Výše uvedený v pořadí první rozsudek Nejvyššího soudu stěžovatelé označili způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby ho vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, veřejně dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125].
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou dne 4. 1. 2008 se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 749 181,60 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 8. 2007 do zaplacení z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku neústavní regulace nájemného z bytů (upřesněno po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Žalobu odůvodnili zejména tím, že jsou spoluvlastníky obytného domu v P. (dále jen "předmětný dům", resp. "dům"), v němž bylo pět bytů pronajato nájemcům, kteří platili tzv. regulované nájemné. Vyčíslená částka představuje rozdíl mezi nájemným místně obvyklým a nájemným skutečně hrazeným u těchto pěti bytů a sestává z částky 198 123 Kč za byt pronajatý manželům Romanovi a Martině Venzarovým za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006, z částky 212 628 Kč za byt pronajatý Marii Kurucové za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006, z částky 177 015 Kč za byt pronajatý Věře Častové za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006, z částky 120 938,40 Kč za byt pronajatý Anně Sinzingerové za období od 1. 7. 2004 do 30. 4. 2006, kdy byl nájemní vztah ukončen, a z částky 40 477,20 Kč za byt pronajatý Kamile Klokočkové za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2004, kdy byl nájemní vztah ukončen.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2013 č. j. 30 C 112/2008-307 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně částku 30 000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.), ohledně zbývající částky 719 181,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Obvodní soud dovodil, že nárok stěžovatelů je podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), částečně promlčen a přiznal jej za období od 5. 1. 2006 do 30. 6. 2006. Dále dovodil, že regulace nájemného se v tomto období týkala pouze bytů č. 1 a 2, neboť nájem k bytu č. 5 skončil před tímto obdobím a nájem k bytům č. 3 a 4 vznikl po 1. 1. 1994, kdy se stala účinnou vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen "vyhláška č. 176/1993 Sb."), podle jejíhož §2 odst. 2 písm. b) regulace nájemného u smluv sjednaných s novým nájemcem již neplatila.
5. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-372, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 11. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-393 a ze dne 14. 3. 2016 č. j. 22 Co 108/2015-411 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně dalších 4 841,70 Kč spolu s úrokem z prodlení od 27. 9. 2007 do zaplacení v tam specifikované výši, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení státu rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že právo na náhradu omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku neústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 občanského zákoníku, která počíná dnem omezení vlastnického práva. Nárok stěžovatelů se tedy promlčoval den po dni, jak jim vznikala újma, a ke dni 4. 1. 2008, kdy jej uplatnili u soudu, byl zčásti promlčen. Vznesenou námitku promlčení za část období však shledal v souladu s argumentací stěžovatelů za rozpornou s principy dobrých mravů podle §3 odst. 1 občanského zákoníku s poukazem na to, že stěžovatelé předmětný nárok uplatnili u vedlejší účastnice (Ministerstva pro místní rozvoj) již dopisem ze dne 25. 7. 2007, který měl za doručený nejpozději dne 25. 9. 2007. Proto považoval za promlčený pouze požadavek stěžovatelů za období od 1. 7. 2004 do 24. 9. 2004, tedy v rozsahu dvou měsíců a 24 dnů, a naopak za odůvodněný v období od 25. 9. 2004 do 31. 12. 2006, resp. do 31. 12. 2004 u bytu č. 5. Shodně s obvodním soudem pak uzavřel, že byty č. 1, 2 a 5 jsou byty s regulovaným nájemným, avšak byty č. 3 a č. 4 již nikoli, jelikož v době uzavření nájemních smluv po 1. 1. 1994 s ohledem na §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb. žádný předpis nebránil sjednat stěžovatelům (jejich právním předchůdcům) s nájemcem tzv. tržní nájemné. Výši náhrady stanovil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012 jako rozdíl mezi nájemným simulovaným pro jednotlivé roky podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, a nájemným regulovaným, a to částkou 13 111,70 Kč pro byt č. 1, částkou 20 024,60 Kč pro byt č. 2 a částkou 1 705,40 Kč, tedy celkem částkou 34 841,70 Kč.
6. Obvodní soud poté usnesením ze dne 12. 9. 2016 č. j. 30 C 112/2008-417 rozhodl, že "znalečné ve výši 29 128,50 Kč nese stát".
7. Proti I. výroku rozsudku městského soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil zamítavý II. výrok ve věci samé rozsudku obvodního soudu (tedy co do částky 714 399,90 Kč), a dále proti souvisejícímu nákladovému II. výroku podali stěžovatelé dovolání.
8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-433 ve spojení s rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017- 449 bylo rozhodnuto, že rozsudek městského soudu ze dne 18. 6. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-372, ve znění usnesení ze dne 18. 11. 2015 č. j. 22 Co 108/2015-393 a ze dne 14. 3. 2016 č. j. 22 Co 108/2015-411, ve výroku I., pokud jím byl rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 30 C 112/2008-307 potvrzen v zamítavém výroku II. ohledně částky 537 324,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 1. 8. 2007 do zaplacení, a ve výroku III. o nákladech řízení, rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 30 C 112/2008-307, ve výroku II. ohledně částky 537 324,90 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 1. 8. 2007 do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení, jakož i usnesení obvodního soudu ze dne 12. 9. 2016 č. j. 30 C 112/2008-417 se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že dovolání stěžovatelů proti potvrzující části výroku I. rozsudku městského soudu ohledně částky 177 015 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 1. 8. 2007 do zaplacení se zamítá (výrok II.).
9. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť městský soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, a to (částečně) jak v otázce, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku neústavní regulace nájemného vznesená vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy, tak i v otázce způsobu určení výše této náhrady. Otázka, zda lze náhradu za omezení vlastnického práva požadovat u bytů, u nichž nově uzavřené nájemní smlouvy již regulaci nájemného nepodléhaly, nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud způsob určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného řešil ve shodě s tehdejší rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která však byla posléze překonána, a proto neshledal jeho rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek správným. Nejvyšší soud poukázal na to, že s účinností od 1. 3. 1995 byl §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb. novelizován vyhláškou č. 30/1995 Sb. tak, že regulace nájemného neplatila nadále pro byty, o nichž se sjednává nájemní smlouva s novým nájemcem, kromě případů zákonného přechodu nájmu, výměny bytu, bytové náhrady a služebních bytů vojáků z povolání. Od 1. 3. 1995 se tak regulace nájemného nevztahovala na všechny byty, u nichž došlo k uzavření nových nájemních smluv s výjimkou případů uvedených ve vyhlášce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2005 sp. zn. 26 Cdo 467/2004 nebo jeho usnesení ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3501/2011). V nově uzavíraných nájemních smlouvách tak pronajímatelé nebyli omezeni regulací nájemného a měli možnost sjednat nájemné ve volné (obvyklé) výši (včetně případné možnosti jeho zvyšování) na základě principu smluvní autonomie. Jestliže pronajímatelé i v době (zásadně od 1. 3. 1995), kdy jimi vlastněné byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a kdy měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, si přesto s nájemci dohodli výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., nelze tento jejich postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení jejich vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu.
11. Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud nepřiznal stěžovatelům náhradu za omezení vlastnického práva u bytů č. 3 a č. 4 s odkazem na §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb. s odůvodněním, že "v případě těchto bytů nelze hovořit o bytech s regulovaným nájemným, protože nájemní smlouvy k nim byly uzavřeny po 1. 1. 1994, kdy již žádný předpis nebránil sjednat žalobcům (jejich právním předchůdcům) s nájemcem tzv. tržní nájemné". Z dosavadních skutkových zjištění (zejména ze znaleckého posudku) přitom plyne, že dům stěžovatelů má tři nadzemní podlaží, podzemní podlaží a půdní prostor a je v něm situováno minimálně pět bytů. Podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. tedy nešlo o dům rodinný a regulace nájemného se jej týkala až do 25. 2. 1995. To však znamená, že byla-li nájemní smlouva k bytu č. 4 s nájemkyní Annou Sinzingerovou uzavřena dne 16. 2. 1995, nájemné regulaci ještě podléhalo, a závěr městského soudu v tomto směru správný není. S městským soudem Nejvyšší soud naopak souhlasil v tom, že náhrada za omezení vlastnického práva (v požadované výši 177 015 Kč) stěžovatelům nenáleží za byt č. 3, s jehož nájemkyní Věrou Častovou byla nájemní smlouva uzavřena v říjnu 1999 (aniž šlo o případ zákonného přechodu nájmu, výměny bytu nebo bytové náhrady), kdy již nájemné mohlo být sjednáno smluvně v obvyklé výši, a proto nemá význam skutečnost, že právní předchůdci stěžovatelů si s nájemkyní dohodli nájemné v částce odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb.
II.
Argumentace stěžovatelů
12. V ústavní stížnosti stěžovatelé považují napadený II. výrok doplňujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449 (správně II. výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-433 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 284/2017-449) za ústavně nesouladný, porušující jejich vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když Nejvyšší soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu a závazný právní názor ESLP a rozhodl tak v rozporu s jeho judikaturou. Nejvyšší soud nepřiznal stěžovatelům náhradu za nucené omezení vlastnického práva za byt č. 3 z důvodu, že byla nájemní smlouva uzavřena v říjnu 1999, kdy již nájemné mohlo být dle názoru Nejvyššího soudu sjednáno smluvně v obvyklé výši podle §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 1995. Tento závěr Nejvyššího soudu je však podle stěžovatelů v rozporu s tím, jak otázku posoudil Ústavní soud a ESLP - viz bod 117 a následující a bod 125 a následující jeho rozsudku ke stížnosti stěžovatelů č. 65546/09.
13. Stěžovatelé poukazují na to, že nucené omezení vlastnického práva prostřednictvím regulace nájemného shledal ESLP za rozporné s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu viz rozhodnutí ESLP ze dne 3. 7. 2014 vydané ve věci stížností č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, věc R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice). Toto rozhodnutí bylo vydáno mimo jiné ke stížnosti stěžovatelů č. 65546/09. Z tohoto důvodu přiznal ESLP stěžovatelům spravedlivé zadostiučinění v podobě náhrady majetkové újmy (za jiný byt, než je byt č. 3). Výši této majetkové újmy určil ESLP jako rozdíl mezi nájemným obvyklým v daném místě a čase (tj. tržním nájemným) a nájemným regulovaným (k tomu bod 49 uvedeného rozsudku). Uvedená rozhodovací praxe ESLP je dle názoru stěžovatelů plně použitelná i na posuzovaný případ.
14. Stěžovatelé proto dovozují, že Nejvyšší soud se měl při posuzování toho, zda jim náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva za byt č. 3 řídit nikoliv tím, kdy byla nájemní smlouva k bytu č. 3 uzavřena, nýbrž tím, že nájemné bylo sjednáno ve výši dle platných cenových předpisů. Nejvyšší soud se dále nevypořádal se skutečností, že stěžovateli uplatněný nárok byl uplatněn za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006, tj. za dobu, kdy neexistovala regulace nájemného v podobě, jak rozvedl Nejvyšší soud, neboť byla Ústavním soudem zrušena. Stěžovatelé tedy považují za nezákonné a neústavní vztahovat Ústavním soudem zrušený systém regulace nájemného na období následující po tomto zrušení.
15. Tím, že Nejvyšší soud ve svém doplňujícím rozsudku nerespektoval zrušení regulace nájemného Ústavním soudem pro nezákonnost a neústavnost pro období žalované stěžovateli a i závazný právní názor ELSP, je jeho posouzení nesprávné, porušující právo stěžovatelů na soudní ochranu včetně jejich legitimního očekávání v to, že bude soudy rozhodováno v obdobných případech obdobně (obzvláště v případech, kdy bylo postupem státu zasaženo do základního práva stěžovatelů). Stejně tak bylo tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno právo stěžovatelů na ochranu jejich vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v soustavě soudů, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole (např. nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatý formalismus).
20. V posuzované věci Nejvyšší soud přisvědčil městskému soudu, že náhrada za omezení vlastnického práva v požadované výši 177 015 Kč stěžovatelům za byt č. 3, s jehož nájemkyní byla nájemní smlouva uzavřena v říjnu 1999, nenáleží, neboť nájemné již mohlo být sjednáno smluvně v obvyklé výši (a proto není rozhodné, že právní předchůdci stěžovatelů si s nájemkyní dohodli nájemné v částce odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb.). S účinností od 1. 3. 1995 byl §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb. novelizován vyhláškou č. 30/1995 Sb. tak, že regulace nájemného neplatila nadále pro byty, o nichž se sjednává nájemní smlouva s novým nájemcem (kromě případů zákonného přechodu nájmu, výměny bytu, bytové náhrady a služebních bytů vojáků z povolání). Od 1. 3. 1995 se tedy regulace nájemného nevztahovala na byty, u nichž došlo k uzavření nových nájemních smluv s výjimkou případů uvedených v citované vyhlášce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněno. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval rovněž judikaturou ELSP, mimo jiné i rozsudkem ELSP ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudky ze dne 9. 2. 2017 ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu