ECLI:CZ:US:2019:3.US.3348.18.1
sp. zn. III. ÚS 3348/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 sp. zn. 6 Tdo 797/2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. března 2018 sp. zn. 31 To 5/2018 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. července 2017 sp. zn. 18 T 175/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku okresní soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupce (pouze do výroku o trestu) odvolání, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu krajský soud zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku zavinění. Polemizuje se závěrem, že nezahrnul příslušné faktury do přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2012 úmyslně, a dovozuje, že ze soudních rozhodnutí nevyplývá naplnění této formy subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Stěžovatel zdůrazňuje, že mu účetnictví v inkriminovaném období vedla účetní J. W., které předal veškeré účetní doklady, přičemž ona poté zpracovala a následně i podala příslušné daňové přiznání. Případné nedostatky v takovém přiznání tak představují pochybení účetní (její "laxní" přístup uznaly i soudy), nikoli jeho samotného. Soudy se dopustily přepínání trestní represe, a tím rovněž porušily zásadu její subsidiarity.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkové provenience, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
14. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
15. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
16. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též s otázkou subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Vzaly za prokázané, že svědkyně J. W. opakovaně vyzývala stěžovatele k dodání dokladů pro zpracování daňového přiznání za rok 2012, avšak jí tyto písemnosti stěžovatel nepředal, přestože věděl, že musí podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Kromě uvedené povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, kdy stěžovatel připouští pouze svoji nedbalost, nelze přehlížet ani skutečnost, že byl povinen ve stanovené lhůtě jako osoba samostatně výdělečně činná podat za rok 2012 řádný přehled o příjmech a výdajích u Všeobecné zdravotní pojišťovny (§7 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a řádný přehled o příjmech a výdajích u Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě (§15 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), přičemž soudy dovodily, že tak opomenul učinit záměrně.
17. Soudy na podkladě výpovědi J. W. ve spojení s dalšími důkazy dovodily, že stěžovatel věděl, v jaké podobě bylo podáno daňové přiznání (přičemž rovněž pomíjí, že kromě daňového přiznání byl povinen podat ve zmiňované lhůtě řádné přehledy o svých příjmech a výdajích u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny), stejně jako věděl, že v něm nebyla vyjádřena jeho daňová povinnost ve správné výši, následně byl informován, že s ohledem na uvedenou skutečnost je nutno podat opravné daňové přiznání, ale nečinil k tomu žádné kroky.
18. Soudy akcentovaly vnitřní rozpor v obhajobě stěžovatele, kdy na jedné straně trval na svém tvrzení, že účetní předával potřebné doklady a předpokládal, že řádně zpracuje daňové přiznání, na straně druhé však namítal, že některé osoby, pro které pracoval, mu řádně nevystavovaly faktury a on přitom zaplatil některým svým dodavatelům, přesto potřebné doklady mu dodavatelé nepředali, a proto je nebyl schopen doručit své účetní. Rovněž na podkladě těchto skutečností soudy dospěly k závěru, že výpověď účetní J. W. byla věrohodná (srov. v podrobnostech str. 6 rozsudku okresního soudu).
19. Soudům tudíž nelze vytýkat, že u stěžovatele presumovaly "automaticky" a ihned existenci úmyslného zavinění; lze uzavřít, že soudy si opatřily nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné věci soudy s ústavněprávně udržitelným odůvodněním dovodily, že tento úmysl je u stěžovatele prokázán (podle nich byl stěžovatel nejméně srozuměn s tím, že nesplní svoji daňovou povinnost).
20. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. skutečně jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a k principu subsidiarity obecně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Taková povaha trestního práva, jež se uplatní toliko coby ultima ratio, je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit jinými právními prostředky. Již ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) však Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci je zřejmé, že v posuzované věci o takovou situaci nejde, přičemž stěžovatelem zdůrazňované okolnosti krajský soud akceptovatelným způsobem zohlednil v rámci rozhodování o výši trestu. Užitím prostředků trestního práva v tomto případě k hypertrofii (přepínání) trestní represe nedošlo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/97 SbNU 247)].
21. Stěžovatel přitom neargumentuje ve prospěch závěru, že se soudy zpronevěřily nosným důvodům rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B v. Norsko, stížnost č. 24130/11 a č. 29758/11, či usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikovanému pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.
22. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu