ECLI:CZ:US:2019:3.US.3353.19.1
sp. zn. III. ÚS 3353/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Compakt spol. s r. o., sídlem Baškirská 1465/14, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. 30 Cdo 983/2018-595 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2017 č. j. 16 Co 421/2016-547, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva a svobody podle čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované vedlejší účastnici řízení náhrady škody ve výši 68 610 465,80 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 11. 2. 1997 uzavřela kupní smlouvu s obchodní společností KAJAR spol. s r. o., týkající se nemovitostí v katastrálním území Teplice. Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 91 K 52/98-22 byl dne 31. 7. 1998 na obchodní společnost KAJAR spol. s r. o. prohlášen konkurz. Konkurzní správce zahrnul do konkursní podstaty i předmětné nemovitosti. Řízení o vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty bylo vedeno u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99. Vylučovací žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 2. 2003 č. j. 35 Cm 130/99-102 zamítnuta, následně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání, podanému stěžovatelkou, rozhodl tak, že předmětné nemovitosti z konkurzní podstaty vyloučil. Uvedené rozhodnutí vrchního soudu bylo však zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2005 č. j. 29 Odo 161/2004-156 a věc byla vrácena k dalšímu řízení vrchnímu soudu. Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 č. j. 13 Cmo 138/2005-183 potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 18. 2. 2003 č. j. 35 Cm 130/99-102. Na základě dovolání, podaného stěžovatelkou, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 29 Odo 501/2006-202 i posledně uvedené rozhodnutí vrchního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po provedené změně žaloby vrchní soud změnil rozsudek městského soudu ze dne 18. 2. 2003 č. j. 35 Cm 130/99-102 v I. výroku o věci samé tak, že ze soupisu konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti KAJAR spol. s r. o. vyloučil výtěžek zpeněžení nemovitostí ve výši 22 669 574 Kč včetně nákladů řízení ve výši 59 125 Kč. Stěžovatelka výši škody vypočítala jako rozdíl ceny nemovitostí podle znaleckého posudku (který si nechala vypracovat ke zjištění daně z převodu nemovitostí) a výtěžku jejich zpeněžení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2016 č. j. 15 C 154/2012-515 žalované vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 140 425,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 20. 7. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce částku 54 470 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 20. 7. 2012 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení od 20. 1. 2012 do 19. 7. 2012 (výrok II.), žalované vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1 916 603 Kč (výrok III.) a rozhodl, že o náhradě nákladů vedlejší účastnice bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok IV.).
4. Městský soud odvolání podanému žalovanou vedlejší účastnicí rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím I. výroku ohledně částky 5 877 226,89 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, jinak jej potvrdil (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 401 458 Kč (výrok II.) a uložil obvodnímu soudu rozhodnout o náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se zásadními závěry učiněnými obvodním soudem, konstatoval, že podmínky odpovědnosti státu za škodu jsou ve věci přítomny, přičemž odečetl od znalcem stanovené obvyklé ceny ve výši 36 810 000 Kč částku ve výši 19 %, neboť podle jeho závěru pro účely náhrady škody v tomto konkrétním případě je nutné vyjít z obvyklé ceny, jež neobsahuje daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH").
5. Proti rozsudku městského soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejší účastnice nepřípustným, neboť jestliže tato měla za to, že v konkrétní věci cena dosažená v dražbě odpovídá ceně obvyklé, bylo na ní, aby tvrdila a prokazovala, že při dražbě působily tržní vlivy do té míry, že dosažená cena odpovídala skutečné nabídce a poptávce na trhu. Rovněž stěžovatelčino dovolání shledal dovolací soud nepřípustným a dovodil, že řešil-li městský soud v této věci výši skutečné škody (která stěžovatelce vznikla tím, že přišla o vlastnické právo k nemovitostem) vyplývající z obvyklé ceny nemovitostí, obvyklá cena věci je okolností objektivního charakteru, na niž nemůže mít vliv, zda jejím vlastníkem je plátce či neplátce DPH. K doplnění dovolání stěžovatelky, které bylo obvodnímu soudu doručeno po skončení lhůty k podání dovolání, Nejvyšší soud podle §242 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřihlížel.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká jak městskému soudu, tak i Nejvyššímu soudu, že nesprávně posoudily právní otázky v této věci natolik zásadně, že svým postupem poškodily její základní práva a svobody a nerespektovaly hodnotový základ právního státu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
7. K posouzení výše způsobené škody byl vyhotoven znalecký posudek, který nařídil vypracovat obvodní soud, a to poté, co obě účastnice řízení předložily své znalecké posudky, které byly ve vzájemném protikladu, co se týče obvyklé ceny nemovitostí v rozhodné době a způsobu jejího určení. Znalec se vypořádal se znaleckými posudky obou účastnic a současně určil obvyklou cenu nemovitostí k rozhodnému dni v celkové výši 36 810 000 Kč. Tím došlo i k určení výše škody, a to v celkové výši 14 140 425,80 Kč včetně 19 % DPH spolu s příslušenstvím, kterou právě obvodní soud přiznal rozsudkem ze dne 6. 5. 2016 stěžovatelce. Následně městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl přiznanou náhradu škody co do 5 877 226,89 Kč s příslušenstvím, tj. 19 % DPH, která je vypočtena z celkové obvyklé ceny nemovitosti 36 810 000 Kč. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se "nepodává, že by stěžovatelka v důsledku škodné události DPH zaplatila (či byla povinna zaplatit)". Stěžovatelka je naopak toho názoru, že náhrada škody má být zaplacena spolu s příslušnou 19 % DPH, tedy včetně částky 5 877 226,89 Kč, a to přímo na základě zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka může učinit odpočet DPH i na tuto část DPH v rozhodném období dodatečným daňovým přiznáním. Stěžovatelka dále uvedla, že k rozhodnému období plátcem DPH byla (tedy v období prodeje nemovitostí z konkurzní podstaty, a nikoli ke dni nabytí nemovitostí stěžovatelkou do vlastnictví) a navíc vzniklá škoda jí byla částečně uhrazena v konkurzním řízení včetně DPH, avšak po vydání rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu jí byla druhá část škody vyplacena bez DPH. Přitom stěžovatelka zaplatila prodávající společnosti KAJAR spol. s r. o. cenu nemovitostí spolu s DPH, i když v té době plátcem DPH nebyla.
8. Stěžovatelka má rovněž za to, že učinila-li stručné upřesnění dovolacího důvodu, který neměnila či nedoplňovala, měl se jím Nejvyšší soud zabývat, a nikoliv v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že doplnění dovolání bylo dovolacímu soudu doručeno po skončení lhůty k podání dovolání, a proto k němu nepřihlížel. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Podstatu posuzované ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími městského soudu i Nejvyššího soudu bylo poškozeno její právo na náhradu škody, neboť náhrada škody ji nebyla přiznána včetně 19 % DPH. Městský soud při řešení otázky zda a jak velkou má stěžovatelka obdržet náhradu za nemovitosti, o jejichž vlastnictví přišla v důsledku nezákonného rozhodnutí, dovodil, že pro účely náhrady škody v tomto konkrétním případě je nutné vyjít z obvyklé ceny, jež neobsahuje DPH. Nejvyšší soud pak uzavřel, že judikaturní závěry, na které stěžovatelka odkazovala, na projednávanou věc přiléhavé nejsou, její argumentace se nedotýká městským soudem posuzovaných právních otázek a dovolání podané stěžovatelkou odmítl s tím, že sice splňuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., ovšem podle §237 o. s. ř. je nelze mít za přípustné.
13. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nepředstavuje další instanci přezkumu rozhodnutí v systému soudnictví, nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a přijatých skutkových závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí. Ústavní soud se tak skutkovým stavem zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při jeho zjišťování, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost obecných soudů a byly tak v rozporu s principy řádného procesu. Ve věci stěžovatelky ale existence takovýchto vad nebyla shledána.
14. Ve věci rozhodující soudy se stěžovatelkou předkládanou právní argumentací i jí vznášenými námitkami v potřebném rozsahu zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily. Z usnesení Nejvyššího soudu je rovněž zcela zřejmé, z jakého důvodu neshledal dovolání podané stěžovatelkou přípustným, když stěžovatelkou odkazovaný judikát na danou věc nedopadá.
15. Přisvědčit pak nelze ani tvrzení stěžovatelky, že pokud se Nejvyšší soud nezabýval jejím doplněním dovolání, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že doplnění dovolání bylo obvodnímu soudu doručeno po skončení lhůty k podání dovolání, proto k němu nemohl podle §242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet a přiléhavě odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/15 (viz na http://nalus.usoud.cz), bod 20 odůvodnění.
16. Namítá-li stěžovatelka porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem těchto ústavně základních práv je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K uplatnění závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně používat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
18. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu