ECLI:CZ:US:2019:3.US.3361.19.1
sp. zn. III. ÚS 3361/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Drahomíra Kříže, zastoupeného JUDr. Jurajem Dragúnem, advokátem, sídlem Ševcovská 4075, Zlín, proti části I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2019 č. j. 7 Cmo 239/2018-131, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2018 č. j. 42 Cm 294/2014-95, II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2019 č. j. 7 Cmo 239/2018-131 a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2018 č. j. 42 Cm 294/2014-95, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. S. a Miroslava Domanského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora vymezených výroků (jejich jednotlivých částí) rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na zaplacení směnečné sumy ve výši 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení a směnečné odměny ve výši 10 000 Kč (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 76 309,53 Kč (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil neplatností stěžovatelem předložené směnky a o náhradě nákladů rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tj. podle úspěchu ve věci.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 51 531,50 Kč (II. výrok). K náhradě nákladů řízení vrchní soud výslovně uvedl, že krajský soud postupoval správně, když stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Při jednání před soudem stěžovatel navrhoval, aby mu v souladu s §150 o. s. ř. nebyla tato povinnost stanovena. Vrchní soud připomenul, že řízení bylo zcela v kompetenci stěžovatele a jednáním druhého vedlejšího účastníka nevznikly v řízení žádné průtahy ani nebyly cíleně a zbytečně prováděny úkony, které by měly za následek zvyšování nákladů řízení, a konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné důvody zvláštního zřetele hodné, aby mohlo být jeho návrhu vyhověno. O nákladech odvolacího řízení rozhodl vrchní soud také podle §142 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K okolnostem případu stěžovatel uvádí, že se stal obětí minimálně nekalých praktik vedlejších účastníků, kteří mu za poskytnutí majetkové podpory (mimo jiné ve formě zřízení zástavy na nemovitost stěžovatele) nabídli pod záminkou vysokého zhodnocení podíl na eventuálním zisku z investic z nákupu zlata a fotovoltaické energie apod. (srov. zejména V. část ústavní stížnosti). Nic z toho však nedodrželi, stěžovateli zůstala jen nemovitost zatížená zástavním právem. První vedlejší účastník měl být navíc podle stěžovatele v dané souvislosti odsouzen za trestný čin podvodu. Soudy však tyto okolnosti podle stěžovatele v rámci moderace náhrady nákladů řízení vůbec neuvážily a jejich odůvodnění jsou v tomto ohledu zcela nedostatečná, což stěžovatel dokládá četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Naznačená zdrženlivost se v tomto případě uplatní ještě více, neboť stěžovatel se ve svém důsledku domáhá toho, aby Ústavní soud omezoval uvážení obecného soudu v tom, když sám obecný soud neshledal v konkrétním případě naplnění podmínek použití §150 o. s. ř. [srov. k tomu například usnesení ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3388/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud se částečně ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že soudy se s důvody moderace - jestliže je stěžovatel soudům předkládal tak, jak to činí v ústavní stížnosti - dostatečně nevyrovnaly. Tato skutečnost však nedosahuje ústavněprávní intenzity. I kdyby totiž byla zohledněna stěžovatelova argumentace o nepoctivosti vedlejších účastníků, nelze přehlédnout, že se stěžovatel choval málo obezřetně, a to již jen v tom, že přijal jako zajišťovací instrument směnku, ač sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že je právní laik. I když už podlehl představě velkého investičního zisku, mohl se alespoň s odborníkem poradit o náležitostech případného zajištění směnkou.
10. Stěžovatel rovněž nevysvětluje, z jakých zjištění vycházel, zahájil-li řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Nevyjadřuje se totiž k tomu, proč se mohl spravedlivě domnívat, že bude ve směnečném řízení i přes zjevnou vadu jím předkládané směnky úspěšný. Nadto, naznačil-li sám stěžovatel v ústavní stížnosti, že první vedlejší účastník byl odsouzen za podvod, pak by měl stěžovatel v ústavní stížnosti zmínit, zdali měl v trestním řízení postavení poškozeného a do jaké míry trestní soud jeho eventuální nárok na náhradu škody uznal. Stěžovatelem neúspěšně předkládaná směnka je tak v dané věci jen odvozeným (samostatným) právním titulem, když stěžovateli naopak svědčí i obrana jiná, která přísným směnečným právem není omezena. S ohledem na uvedené tak lze podle Ústavního soudu akceptovat postup obecných soudů, které k moderaci podle §150 o. s. ř. nepřistoupily.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu