ECLI:CZ:US:2019:3.US.344.19.1
sp. zn. III. ÚS 344/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem, sídlem Tylova 242, Pelhřimov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018 č. j. 14 Co 357/2018-120, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. července 2018 č. j. 0 P 473/2017-91, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a J. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 473/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 7. 2018 č. j. 0 P 473/2017-91 byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 20. 11. 2017, podle kterého by nezletilý syn stěžovatele a vedlejší účastnice měl být svěřen do střídavé péče rodičů (výrok I.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že od poslední úpravy poměrů, kdy byla rozsudkem ze dne 15. 9. 2016 č. j. 14 Nc 1287/2016-31 schválena dohoda rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do péče vedlejší účastnice a stěžovateli stanoven široký styk s nezletilým, nedošlo k podstatné změně poměrů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2018 č. j. 14 Co 357/2018-120 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že za situace, kdy soud již dříve o úpravě poměrů nezletilého pravomocně rozhodl tak, že schválil dohodu rodičů, je nutno zkoumat, zda došlo k tak intenzivní změně poměrů, jež by změnu pravomocného soudního rozhodnutí odůvodnila. Při takovém posuzování musí být pro soud předním hlediskem zájem dítěte. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že v projednávané věci změna poměrů není v okolnostech tohoto konkrétního případu natolik podstatná, aby podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), odůvodnila změnu pravomocného rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti naopak vyjadřuje přesvědčení, že ke změně poměrů došlo. Stěžovatel připouští, že jeho styk s nezletilým byl dohodnut a probíhá poměrně široce, trvá však na tom, že současné poměry by měly vést k vydání nového rozhodnutí, kterým by byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Stěžovatel současně uvádí, že otázka podstatné změny poměrů by neměla být přeceňována, neboť rozhodujícím kritériem, jímž by se soud měl řídit, je dle jeho názoru i judikatury Ústavního soudu zájem nezletilého dítěte. Ústavní soud dle stěžovatele ve svých rozhodnutích vychází ze skutečnosti, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Obecné soudy dle názoru stěžovatele nenalezly žádné takové důležité důvody, pro které by střídavá péče neměla být v daném případě realizována. To platí i pro argument vzdálenosti bydlišť rodičů, neboť je zřejmé, že ta v současné době žádné větší problémy nepřináší. Stěžovatel se proto domnívá, že v zájmu dalšího zdárného vývoje nezletilého je, aby se oba rodiče podíleli na jeho výchově i péči o něj stejnou měrou. Stěžovatel je způsobilý syna vychovávat, pečovat o něj po materiální stránce a dbát na jeho řádnou výchovu a vývoj. Nic by tudíž nemělo bránit soudu v rozhodnutí o střídavé péči rodičů, která je zároveň v zájmu nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení obvodního soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
7. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily účinnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní soud i městský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj závěr, že od vydání posledního pravomocného rozhodnutí ve věci péče o nezletilého nedošlo k takové změně poměrů, která by měla vést k jeho změně.
8. Městský soud přitom v odůvodnění napadeného rozsudku vzal v úvahu změny, ke kterým v mezidobí došlo, a to nástup nezletilého do mateřské školy, návrat vedlejší účastnice do zaměstnání i změnu pracovní doby stěžovatele, a právě s ohledem na zájem nezletilého, na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, neshledal jejich intenzitu odůvodňující změnu pravomocného soudního rozhodnutí. Při konstatování zájmu nezletilého poukazovaly soudy na nízký věk nezletilého - čtyři roky, jeho citovou fixaci na vedlejší účastnici, a dále na vzdálenosti bydlišť rodičů, v jejímž důsledku každá změna v časovém rozvržení péče významně zasahuje stabilitu výchovného prostředí nezletilého, neboť se změnou pečujícího rodiče se mění zároveň celé prostředí nezletilého včetně mateřské školy, a zároveň tato vzdálenost prakticky neumožňuje zkrácení intervalů střídání péče mezi rodiči nebo častější prostřídání rodičů během jednoho týdne. I vzhledem ke skutečnosti, že si nezletilý na stávající systém péče rodičů založený jejich dohodou zvykl, nepřiklonily se soudy k návrhu stěžovatele jej změnit.
9. Ústavní soud si je vědom svých závěrů učiněných v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), v němž uvedl, že jde-li o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také rozhodné, zda došlo k podstatné změně okolností, zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.
10. K takovému pochybení soudů v posuzované věci nedošlo, neboť jak vyplývá ze shora uvedeného, soudy se důkladně změnami na straně nezletilého i rodičů zabývaly. Soudy přihlédly taktéž k tomu, že stěžovatel se stýká s nezletilým v rámci široce nastaveného styku, který se blíží rovnoměrné střídavé péči (v péči stěžovatele je nezletilý přibližně 38 % času, po dobu letních prázdnin dokonce 50 % času). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
11. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou [např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech shora předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.
12. Má-li tedy stěžovatel za to, že nezletilý měl být svěřen do střídavé péče rodičů, když všechna kritéria pro tento postup byla naplněna, upozorňuje Ústavní soud, že podle §907 občanského zákoníku může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v jimi projednávané věci.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných (jsou přijímána cum clausula rebus sic stantibus), jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů (stejně i §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu