ECLI:CZ:US:2019:3.US.3450.18.2
sp. zn. III. ÚS 3450/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kotvase, zastoupeného Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2018 č. j. 3 Afs 199/2017-41, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2017 č. j. 46 Af 11/2014-63, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 3 Afs 63/2016-36, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. května 2014 č. j. 12428/14/5000-14104-703916 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Nymburku ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 3763347/13/2118-24802-204682, a ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Kotvasové, zastoupené toutéž advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2018 č. j. 3 Afs 199/2017-41, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2017 č. j. 46 Af 11/2014-63, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 3 Afs 63/2016-36, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. května 2014 č. j. 12412/14/5000-14104-703916 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Nymburku ze dne 9. října 2013 č. j. 3517359/13/2118-24802-204682 za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Nymburku jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. l a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí zrušil.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. III. ÚS 3450/18-24 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 3450/18 a II. ÚS 3451/18 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou III. ÚS 3450/18.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na základě provedené kontroly mj. daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 byla stěžovatelům dodatečně vyměřena daňová povinnost, a to ve výši 4 221 184 Kč stěžovateli a ve výši 116 240 Kč stěžovatelce, k podaným odvoláním pak byly částky změněny na částku 3 128 480 Kč pro stěžovatele a částku 116 304 Kč pro stěžovatelku.
4. V záhlaví označenými platebními výměry bylo v návaznosti na to rozhodnuto o předpisu úroku z prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, a to ve výši 2 407 293 Kč pro stěžovatele a ve výši 89 480 Kč pro stěžovatelku.
5. V záhlaví rovněž označenými rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství byla odvolání stěžovatelů proti platebním výměrům zamítnuta s tím, že k jejich vydání došlo v souladu s platnými právními předpisy.
6. Posledně uvedená rozhodnutí stěžovatelé napadli ve správním soudnictví a to s argumentem zpochybňujícím právní moc rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 5. 2011 č. j. 1900/11-1100-203537 a č. j. 1903/11-1100-203537, jimiž byla zamítnuta jejich odvolání proti doměření daně z příjmu fyzických osob za rok 2007 (a na které následně navazovaly platebními výměry o předpisu úroku z prodlení), s tvrzením, že jim tato rozhodnutí o doměření daně nikdy nebyla doručena a proto nemohou být v právní moci. Stěžovatelé uvedli, že předmětná rozhodnutí měla být doručována držitelem poštovní licence v listinné podobě, zmocněnec stěžovatelů daňový poradce Ing. Luboš Valehrach je však nepřevzal, a vzhledem ke skutečnosti, že měl v době vydání podkladových rozhodnutí zřízenu aktivní datovou schránku typu "podnikající fyzická osoba", Finanční ředitelství v Praze mělo povinnost doručit svá rozhodnutí právě do této datové schránky a nebylo možné uplatnit fikci doručení. Nenabyla-li tato podkladová rozhodnutí nikdy právní moci, nemohla jim založit povinnost k úhradě daňové povinnosti a tedy ani nemohlo dojít k prodlení, za něž jim byl předepsán úrok. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2016 č. j. 46 Af 11/2014-40 byla předmětná rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušena a věci mu byly vráceny k dalšímu řízení, když uvedené námitce krajský soud přisvědčil.
7. Proti tomuto rozsudku podalo Odvolací finanční ředitelství kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 3 Afs 63/2016-36 vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že "[j]elikož zmocněnec žalobců nemohl mít v době doručování podkladových rozhodnutí zřízenu datovou schránku určenou pro daňové poradce, nebylo povinností odvolacího finančního úřadu doručovat mu předmětné písemnosti do datové schránky typu "podnikající fyzická osoba". Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že odvolací finanční úřad postupoval správně, doručoval-li podkladová rozhodnutí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu sídla zmocněnce žalobců. Z doručenky založené ve správním spise přitom plyne, že zmocněnec byl z důvodu jeho nezastižení dne 31. 5. 2011 vyzván k vyzvednutí rozhodnutí a bylo mu zanecháno poučení o následcích v případě, že tak neučiní (viz §44 odst. 4 a §46 odst. 2 daňového řádu; srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2014 č. j. 2 Afs 69/2012 - 124). Jelikož si zmocněnec zásilku v úložní lhůtě nepřevzal, podkladová rozhodnutí je nutno považovat za doručená uplynutím desátého dne od uložení zásilky, tj. dne 10. 6. 2011 (viz §47 odst. 2 daňového řádu). Nad rámec uvedeného zdejší soud dodává, že z doručenky navíc plyne i to, že zásilka byla dne 13. 6. 2011 vložena do zmocněncovy schránky (§47 odst. 5 daňového řádu), který se tak s jejím obsahem mohl seznámit."
8. Krajský soud poté žalobu znovu projednal a rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 46 Af 11/2014-63 ji jako nedůvodnou v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu zamítl.
9. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018 č. j. 3 Afs 199/2017-41 byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelů podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. jako nepřípustná, když předmětem posouzení kasační stížnosti měla být pouze otázka tímto soudem již zodpovězená v předcházejícím řízení o kasační stížnosti, ačkoliv posouzení takové otázky je nepřípustné podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé jsou nadále přesvědčeni o svém právním názoru o absenci řádného doručení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze o zamítnutí jejich odvolání proti doměření daně z příjmu fyzických osob. Tvrdí, že správní orgán byl povinen z úřední povinnosti zjišťovat existenci datové schránky a primárně doručovat písemnost touto formou [§39 a §42 daňového řádu, §4 odst. 2 a 3 a §31 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen zákon o elektronických úkonech)]. Jelikož stěžovatelé byli v daňovém řízení zastoupeni zmocněncem, a to daňovým poradcem Ing. Lubošem Valehrachem, MBA, měly být veškeré písemnosti (a to i rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze) doručovány primárně do datové schránky daňového poradce. Závěr Nejvyššího správního soudu, že uvedený nemohl mít zřízenu datovou schránku jako daňový poradce, neboť tyto byly Ministerstvem vnitra zřizovány až od 1. 1. 2012, je chybný, neboť šlo o přechodné období, ve kterém mohl mít zřízenu datovou schránku na žádost. Přechodné ustanovení nemělo za cíl omezit daňové poradce v právu zřídit si datovou schránku. Nejvyšší správní soud vyslovil, že "v době od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2012 nebylo možné, aby měl daňový poradce zřízenu datovou schránku daňového poradce, nýbrž toliko datovou schránku podnikající fyzické osoby, do níž mu nicméně správce daně nebyl povinen doručovat automaticky i písemnosti týkající se jeho klientů, ale pouze písemnosti týkající se jeho vlastních daňových povinností" a "Pokud tedy zástupce stěžovatele měl v roce 2010 pouze datovou schránku podnikající fyzické osoby, pak mu do této datové schránky mohl finanční úřad doručovat pouze písemnosti týkající se jeho vlastních daňových povinností." Tento závěr je však nutno považovat za chybný, když v přechodném období datová schránka podnikající fyzické osoby mohla být zřízena každé osobě jen jedna, bez ohledu na to v kolika evidencích podnikajících osob je vedena, a daňoví poradci mohli po dobu tří let požádat o zřízení datové schránky, a po uplynutí této doby ministerstvo zřídilo datové schránky všem advokátům a daňovým poradcům, přičemž datová schránka daňového poradce byla po celou dobu, tj. po dobu přechodného období (kdy bylo její zřízení dobrovolné), ale i pro období od 1. 7. 2012 (kdy byla daňovým poradcům zřízena ze zákona), stále tou samou datovou schránkou (stejné ID). Výklad Ministerstva financí a jeho pokyn D-7 sice výklad Nejvyššího správního soudu podporují, avšak jsou opět chybné, když jdou proti duchu zákona o elektronických úkonech "jít s moderní dobou" a nechat si doručovat elektronicky. Stav věcí je proto nutno hodnotit tak, že byla vyměřena příslušenství k dani, která však sama dosud pravomocně vyměřena nebyla. Tím je zasahováno do majetkových práv stěžovatelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Co se týče návrhu na zrušení kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 3 Afs 63/2016-36, jde o rozhodnutí, kterým řízení neskončilo, ale pokračovalo u krajského soudu, a z tohoto důvodu proti němu není ústavní stížnost přípustná (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2166/11 či ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2425/15).
12. Ke zbylým napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou v tomto rozsahu přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá odlišný právní názor na právní úpravu doručování, na základě které dovozuje, že mu určitá rozhodnutí, na něž ústavní stížností napadená rozhodnutí navazují, nebyla nikdy řádně doručena. Z pohledu ústavního přezkumu je však podstatné, že Nejvyšší správní soud své závěry řádně odůvodnil. Vysvětlil, že daný zmocněnec měl sice datovou schránku podnikající fyzické osoby, do té však správce daně nebyl povinen doručovat "automaticky" i písemnosti týkající se jeho klientů, ale pouze písemnosti týkající se jeho vlastních daňových povinností. Závěry Nejvyššího správního soudu nevykazují znaky libovůle v rozhodování, což je přesvědčivě zřejmé i z toho, že Nejvyšší správní soud vyšel při svém rozhodování ze své dřívější judikatury, na kterou ve svém rozhodnutí poukázal (zejména rozsudek ze dne 21. 11. 2013 č. j. 7 Afs 5/2013-50). Na jím užitou judikaturu při své rozhodovací činnosti ostatně odkazuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3891/18, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že z ústavních stížností ani není příliš zřejmé, že by neprovedení daného doručení stěžovatele nějak reálně poškodilo, když v nich nezpochybňují, že rozhodnutí doručovaná poštou byla vložena do poštovní schránky jejich zmocněnce, a jejich samotnou věcnou správnost.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu