ECLI:CZ:US:2019:3.US.3459.19.1
sp. zn. III. ÚS 3459/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Dobešové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 1623/2019-291 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2018 č. j. 11 Co 139/2018-216, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
2. Z vyžádaného soudního spisu, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") žalobu, kterou se domáhala, aby soud nahradil projev vůle vedlejší účastnice vydat jí na základě jejího restitučního nároku náhradní pozemky za pozemek, který nebylo možno vydat pro jeho zastavění mateřskou školou. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2018 č. j. 5 C 117/2016-153 nahradil projev vůle vedlejší účastnice k bezúplatnému převodu specifikovaných pozemků. Uvedl, že uplatnila restituční nárok na nemovitosti v katastrálním území Dubeč, které přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě")]. Pozemek však nebylo možno vydat pro jeho zastavěnost mateřskou školou. Stěžovatelka po vedlejší účastnici bezvýsledně nárokovala vydání náhradních pozemků. Vedlejší účastnice nezpochybňovala samotnou existenci tohoto nároku. Spornou však byla jeho výše a s tím spojené ocenění nevydaného pozemku. Dle vedlejší účastnice byla cena nevydaného pozemku 28 470,50 Kč při jeho ocenění jako orné půdy [§14 odst. 3 vyhlášky ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen "vyhláška č. 182/1988 Sb.")]. Okresní soud však shledal, že šlo o pozemek určený k zastavění a jako takový měl být oceněn dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cenou 250 Kč za 1 m2, tj. v ocenění 2 740 000 Kč. Mezi stranami bylo dále sporné, zda se má při ocenění užít 60% srážka z ceny pozemku pro stavební nesrostlost městské části Dubeč, kde se nemovitost nachází, s hlavním městem Prahou (srážka dle položky č. 1.1. v I. tabulce v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Bez této srážky by byl pozemek oceněn částkou 2 740 000 Kč, se srážkou by byl oceněn částkou 1 096 000 Kč. Okresní soud měl za to, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010 č. j. 2 Afs 35/2010-163 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná http://www.nssoud.cz) vyplývá závěr, že srážka pro stavební nesrostlost nemůže činit výjimky pro některé části hlavního města a jiné nikoli. Okresní soud dodal, že má-li restituční předpis splnit svůj účel, je třeba stěžovatelce přiznat nárok na náhradní pozemek v hodnotě pozemku nevydaného bez ohledu na stavební srostlost či nesrostlost Dubče s hlavním městem Prahou, neboť jde o městskou část hlavního města s cenami stavebních pozemků, které jsou dnes mnohem vyšší, než je cena stanovená oceňovacími předpisy.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 11 Co 139/2018-216 k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu, když zúžil okruh pozemků, u nichž se nahrazuje projev vůle vedlejší účastnice k vydání. Dle krajského soudu měla být při ocenění pozemku uplatněna 60% srážka za stavební nesrostlost. Nejvyšší správní soud se ve zmíněném rozsudku sp. zn. 2 Afs 35/2010 zabýval jinou situací a jeho závěry se netýkají vyhlášky č. 182/1988 Sb., která se užila ve stěžovatelčině věci, nýbrž pozdější vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen "vyhláška č. 279/1997 Sb."). Krajský soud poznamenal, že i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při použití vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze použít závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010. I po 60% srážce jde o cenu přiměřenou. Dále krajský soud dodal, že skutečnost, že Dubeč není stavebně srostlá s územím hlavního města Prahy, vyplývá i z vyhlášky č. 279/1997 Sb., byť se tato vyhláška na danou věc neuplatní. Krajský soud tak vyšel z toho, že se měla uplatnit 60% srážka z ceny pozemku pro stavební nesrostlost Dubče s územím hlavního města a že výše nároku stěžovatelky činila 1 096 000 Kč. V minulosti byl tento nárok zčásti uspokojen ve výši 397 763 Kč, zbylá výše nároku (698 237 Kč) nepostačovala k vydání všech pozemků, jichž se týkal rozsudek okresního soudu. Krajský soud se dotázal stěžovatelky, jaké pozemky preferuje, a podle toho zúžil jejich okruh oproti rozsudku okresního soudu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podaly dovolání jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice. Obě dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2019 č. j. 28 Cdo 1623/2019-291. Ke stěžovatelčinu dovolání zdůraznil, že dle §28a zákona o půdě se náhrady dle daného zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u nemovitých věcí dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dle §14 odst. 1 zmíněné vyhlášky činí pro Prahu cena pozemku určeného k zastavění nebo vedeného v evidenci jako zastavěná plocha a nádvoří 250 Kč za 1 m2. Cena se upraví dle přílohy č. 7 k vyhlášce, kde mezi důvody pro snížení ceny figuruje i 60% srážka, jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, která není s obcí stavebně srostlá. Námitky, jimiž stěžovatelka brojila proti závěru krajského soudu o ceně nevydaného pozemku, nemohly založit přípustnost dovolání. Stěžovatelka jimi brojila proti správnosti hodnocení provedeného důkazu v podobě znaleckého posudku (znalec uvedl, že Dubeč není stavebně srostlá s hlavním městem Prahou, a pozemek ocenil dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. částkou 1 096 000 Kč). Kritika skutkových závěrů soudů nižších stupňů nenaplňuje jediný dovolací důvod. Nejvyšší soud dále zmínil, že již např. ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5487/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) shledal, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010 nedopadají na oceňování pozemků dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., protože se týkají jiného předpisu - vyhlášky č. 279/1997 Sb. Tím, že odvolací soud nevycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010, se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Způsob oceňovaní nevydaných pozemků s ohledem na jejich umístění v rámci administrativního členění města a obcí v době převzetí pozemku státem odvolací soud neřešil. Dále pak za nepřiléhavý Nejvyšší soud považoval stěžovatelčin odkaz na rozsudky, které se věnovaly pozemkům odňatým za atypickým účelem rozšíření letiště.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že již samotné uplatnění srážek dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. Úředně stanovená cena i bez těchto srážek je vzhledem k současným cenám tak nízká, že má pro oprávněné osoby jen symbolický význam. Další snižování této ceny je tak nepřípustné. V současné době by dle cenové mapy měl nevydaný pozemek hodnotu 49 539 200 Kč. Cena určená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. bez srážek však činila 2 740 000 Kč.
6. Za nesprávné stěžovatelka považuje hodnocení Nejvyššího soudu, že proti ocenění nevydaného pozemku uplatnila námitky, jimiž zpochybňovala výsledky dokazování. Stěžovatelka uplatnila námitku nesprávného použití právního předpisu (přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb.), neboť namítala, že tato příloha neměla být vůbec užita, což není námitka ke skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud se tak měl dle jejího názoru zabývat aplikovatelností přílohy č. 7 dané vyhlášky na její případ.
7. Stěžovatelka poukázala na judikaturu dovolacího soudu, z níž dle jejího mínění vyplývá, že Nejvyšší soud nezpochybňuje uplatnění sazby 250 Kč za 1 m2 za stavební pozemek, který byl v době odnětí připojen k Praze, a nepožaduje korekci dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb. Krajský soud a Nejvyšší soud se však od této judikatury odchýlily. Stěžovatelka tvrdí, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nejsou-li prokázány vážné důvody pro snížení ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., k možnosti srážek se nepřihlíží. Není zřejmé, jaký rozdíl spatřuje Nejvyšší soud v pozemcích odňatých pro výstavbu letiště a výstavbu mateřské školy, o niž šlo v posuzované věci. Uplatnění srážek dle stěžovatelky znamenalo neúměrné snížení náhrady stanovené restitučními předpisy, a je tudíž v rozporu s účelem restitucí a čl. 11 odst. 1 Listiny. Je rovněž sporné, k jakému datu se měl zkoumat stav pozemků z hlediska uplatnění srážek, přičemž stěžovatelce se jako logické jeví zkoumání ke dni účinnosti zákona o půdě.
8. Stěžovatelka poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010, dle kterého se srážka za stavební nesrostlost uplatní jen u obytných objektů. Posuzovaný případ se však týkal mateřské školy, což není obytný objekt. Nejvyšší správní soud své závěry sice vyslovil k vyhlášce č. 279/1997 Sb., jde však dle názoru stěžovatelky o principiálně stejný předpis jako vyhláška č. 182/1988 Sb. Skutečnost, že určité závěry byly vysloveny ohledně právního předpisu, který je téměř shodný, ještě nemusí znamenat, že dané závěry nejsou aplikovatelné i na jiný předpis, který okruh společenských vztahů řeší takřka shodným způsobem.
9. Stěžovatelka se domnívá, že na její případ dopadají též závěry judikatury, dle níž hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost do velkého města či občanská vybavenost, které jsou na administrativním aktu připojení jedné obce ke druhé nezávislé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. V posuzované věci šlo o spor o ocenění nároku za nevydaný pozemek. Dle §28a zákona o půdě platí, že nestanoví-li daný zákon jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Podle krajského soudu činila cena nevydaného pozemku určená dle této vyhlášky částku 1 096 000 Kč, avšak stěžovatelka namítla, že v současné době by daný pozemek dle cenové mapy hlavního města Prahy měl hodnotu 49 539 200 Kč.
13. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčino tvrzení o tom, jakou hodnotu by měl nevydaný pozemek v současné době, není samo o sobě určující. Náhrada za nevydaný pozemek totiž stěžovatelce nebyla poskytnuta v penězích, ale v náhradních pozemcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 430/2018, dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. se oceňují i pozemky náhradní, čímž má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku. V posuzované věci byly ceny náhradních pozemků určeny právě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Jak vyplývá ze znaleckého posudku k ceně náhradních pozemků, šlo o pozemky využívané zemědělsky a cena za 1 m2 se u nich pohybovala od 0,53 Kč do 4,31 Kč.
14. V posuzované věci si náhradní pozemky stěžovatelka vybrala sama (nejprve skrze určení v žalobě, posléze k dotazu krajského soudu, které z těchto pozemků preferuje), a nevázala se na obsah veřejné nabídky vedlejší účastnice. Za určitých podmínek (mezi něž patří liknavost Pozemkového fondu České republiky - dnes Státního pozemkového úřadu) judikatura připustila, že lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by bylo uložení této povinnosti třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tak konstatovat, že cena nevydaného pozemku a cena náhradních pozemků byla určena dle shodného předpisu (vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Za této situace nesvědčí stěžovatelčino tvrzení o současné hodnotě nevydaného pozemku o porušení jejích ústavně zaručených práv.
15. Nevydaný pozemek se nachází na území městské části Dubeč, která tvoří součást hlavního města Prahy. Dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. cena za 1 m2 pozemku určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří či zahrada činí 250 Kč v hlavním městě Praze. Cena se upraví dle přílohy č. 7 dané vyhlášky. Dle položky č. 1.1. v I. tabulce v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. se cena pozemku sníží o 60 %, jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které není s Prahou stavebně srostlé. Krajský soud shledal, že městská část Dubeč není s hlavním městem stavebně srostlá, proto dle jeho názoru měla být cena pozemku snížena o 60 %.
16. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud nesprávně označil její námitky k 60% srážce z ceny pro stavební nesrostlost za námitky proti hodnocení znaleckého posudku. Ústavní soud konstatuje, že pro určení ceny pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. je zčásti potřeba učinit zjištění, která mají povahu čistě skutkových zjištění (např. zjištění, jakou rozlohu měl nevydaný pozemek, kde byl pozemek situován apod.). V posuzované věci však stěžovatelka uplatnila v dovolání i námitky, které měly povahu právních otázek (např. zda lze na vyhlášku č. 182/1988 Sb. uplatnit výkladové závěry, které Nejvyšší správní soud zaujal v rozsudku sp. zn. 2 Afs 35/2010 k vyhlášce č. 297/1997 Sb.).
17. Ačkoli Nejvyšší soud v napadeném usnesení zmínil, že námitky proti skutkovým závěrům ve znaleckém posudku nepředstavují způsobilý dovolací důvod, ve svém rozhodnutí se stěžovatelčinou právní argumentací beze zbytku zabýval a vypořádal se s ní. Tato argumentace směřovala k možnosti uplatnit závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010 (k tomu viz body 18. až 21. níže), k otázce vlivu administrativního členění měst (viz body 23. a 25. níže) či k tomu, co vyplývá z judikatury dovolacího soudu (viz body 26. až 29. níže). Protože Nejvyšší soud posoudil všechny námitky v dovolání, nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
18. Nejvyšší soud stěžovatelce objasnil, že již v usnesení ze dne 24. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 5487/2017 vyhodnotil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010 řeší problematiku výkladu jiného předpisu (vyhlášky č. 279/1997 Sb.) a jeho závěry nedopadají na vyhlášku č. 182/1988 Sb. Takové vypořádání Ústavní soud považuje za dostatečné.
19. Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 2 Afs 35/2010 zabýval výkladem snížení ceny pozemku dle položky č. 1.1 v tabulce č. 1 v příloze č. 15 vyhlášky č. 279/1997 Sb., jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které nejsou s obcí stavebně srostlé. Na rozdíl od vyhlášky č. 182/1988 Sb. je ve vyhlášce č. 279/1997 Sb. uvedeno bližší vymezení samostatného sídla nebo části obce, která není s obcí stavebně srostlá, a to prostřednictvím bodů 1) a 2) vysvětlivek v příloze č. 15 dané vyhlášky, dle nichž:
"1) Samostatným sídlem nebo částí obce, která není s obcí stavebně srostlá, se rozumí obytné objekty ležící ve větší vzdálenosti než 300 m. Měří se nejkratší vzdálenost (‚vzdušnou čarou') mezi nejbližšími hranicemi oceňovaného pozemku a souvisle zastavěnou částí obce, kterou nejsou samoty a rekreační nebo zahrádkové osady ani jiné v krajině ojedinělé stavby v rámci téhož katastrálního území.
2) Samostatná sídla nebo části stavebně nesrostlé s hl. městem Prahou, ačkoliv se nacházejí na jejím správním území: [...] Praha 10: Benice, Dubeč, Hájek, Kolovraty, Královice, Křeslice, Pitkovice, Nedvězí, Uhříněves, Lipany. Pro samostatná sídla nevyjmenovaná výše platí ustanovení pod bodem 1 vysvětlivek." (Podtrženo Ústavním soudem.)
20. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 35/2010 z citovaného bodu 1) vysvětlivek dovodil, že samostatným sídlem nebo částí obce, která není s obcí stavebně srostlá, mohou být jen obytné objekty a žádné jiné. Dále dovodil, že i v případě bodu 2) vysvětlivek musí být splněna k uplatnění srážky z ceny podmínka z bodu 1) vysvětlivek, aby šlo výhradně o obytný objekt. Stěžovatelka se dovolává shodného výkladu i pro vyhlášku č. 182/1988 Sb. s tím, že nevydaný pozemek byl zastavěn mateřskou školou, což není obytný objekt, a proto se dle jejího názoru nemá srážka uplatnit.
21. Ústavní soud konstatuje, že narozdíl od vyhlášky č. 279/1997 Sb., o níž pojednával Nejvyšší správní soud, vyhláška č. 182/1988 Sb. nemá bližší vymezení toho, co rozumí samostatným sídlem nebo částí obce, která není s obcí stavebně srostlá. Je přitom zřejmé, že Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 2 Afs 35/2010 při svých závěrech opíral právě o text výše citovaných vysvětlivek ve vyhlášce č. 279/1997 Sb., kde se zmiňují obytné objekty. Vyhláška č. 182/1988 Sb. však obdobné vysvětlivky neobsahuje a Nejvyšší soud tak mohl vykládat pouze pojem "samostatné sídlo nebo část obce, která není s obcí stavebně srostlá", z jehož jazykového vyjádření nevyplývá omezení jen na obytné objekty. Vyložil-li tento pojem tak, že do samostatného sídla nebo části obce, která není s obcí stavebně srostlá, mohou spadat i jiné stavby než obytné objekty, nevybočil z ústavně vymezeného prostoru pro výklad právních předpisů, neboť takový výklad vyhláška č. 182/1988 Sb. umožňuje. Jde přitom o výklad, který má smysl, neboť vychází ze zkušenosti, že na periferiích obcí, navíc nejde-li o území, které stavebně navazuje na jádrovou část obce, je cena nemovitostí (a to nejen obytných objektů) obvykle nižší než cena srovnatelných nemovitostí umístěných v jádrové části obce.
22. Při výkladu ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. o srážce z ceny pozemku pro stavební nesrostlost nelze užít judikaturou formulovanou zásadu ex favore restitutionis (ve prospěch restituce), neboť pro část restituentů by bylo výhodnější užití této srážky, a to v případě, kdy se užije na ocenění náhradních pozemků (její uplatnění by vedlo k vydání větší výměry náhradních pozemků), pro část restituentů by bylo výhodnější její neuplatnění, a to v případě, kdy by se měla užít na ocenění nevydaného pozemku. Nelze tedy jednoznačně určit, zda by uplatnění dané srážky bylo či nebylo ve prospěch restitucí. Je přitom třeba trvat na jednotném výkladu daného ustanovení. Navíc nelze přehlížet, že vyhláška č. 182/1988 Sb. není předpis určený čistě pro restituce, ale jejím účelem bylo po dobu její účinnosti zjišťování cen při převodech a přechodech dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, či zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a při jejich převodech a přechodech na československý subjekt se zahraniční účastí nebo jiný než československý subjekt (§1 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
23. Žádná stěžovatelčina ústavně zaručená práva či svobody Nejvyšší soud neporušil svým hodnocením, že v posuzované věci nešlo o problematiku předchozího či pozdějšího administrativního začlenění pozemků k městu či obci a jeho vlivu na ocenění.
24. Stěžovatelka se v dané souvislosti dovolávala nálezu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) a rozhodnutí Nejvyššího soudu na něj odkazujících. Zmíněný nález se týkal věci, kde byly dotčené pozemky v Jehnicích převedeny na stát v roce 1949 (tehdy byly Jehnice samostatnou obcí); dle obecných soudů měly být oceněny podle stavu ke dni přechodu na stát, tj. 20 Kč za 1 m2 (cena za 1 m2 pozemku v ostatních obcích činila 20 Kč dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., kdežto v Brně byla tato cena 200 Kč za 1 m2); až následně došlo v roce 1971 k připojení Jehnic k Brnu. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 zdůraznil, že má být zachována identita v charakteru pozemků (bod 14.), ale že mechanické uplatnění zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na situaci administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí, nabylo v dané věci protiústavního významu (bod 17.). Vedla by totiž k tomu, že oprávněné osobě by nemohl být vydán obdobný náhradní pozemek v katastrálním území Jehnice, kde se nacházely odňaté pozemky (bod 15.). Z daného nálezu lze dovodit, že vydání obdobného pozemku v Jehnicích by bránilo, byla-li by cena odňatého pozemku v Jehnicích (tehdy nepřipojených k Brnu) vypočítána jako 20 Kč za 1 m2 (stav v době odnětí) a cena náhradního pozemku v těch samých Jehnicích (ale již připojených k Brnu) jako 90 Kč za 1 m2 (200 Kč po 55% srážce za stavební nesrostlost Jehnic s Brnem dle položky č. 1.2. v I. tabulce v příloze č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb.).
25. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nedošlo k obdobné situaci, jíž se věnoval nález sp. zn. IV. ÚS 1088/12. V posuzované věci totiž nejprve došlo k připojení Dubče k Praze, a to dle §1 písm. a) zákona č. 31/1974 Sb., o změně území hlavního města České socialistické republiky Prahy, účinného od 1. 7. 1974. Až následně byla nemovitost převedena na stát v roce 1977. Administrativní připojení Dubče k Praze v roce 1974 tak nemělo na posuzovanou věc vliv a nebránilo by tomu, aby teoreticky mohl být vydán obdobný pozemek v Dubči, neboť nevydaný a obdobný náhradní pozemek, byl-li by v Dubči, by se oceňoval vždy stejnou cenou dle vyhlášky č. 182/1988 Sb.
26. Porušení ústavních předpisů Ústavní soud neshledal ani v závěru Nejvyššího soudu, že z rozhodnutí dovolacího soudu zmíněných stěžovatelkou nevyplývá jí tvrzené hodnocení, že nejsou-li splněny vážné důvody pro snížení ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., k možnosti srážek se nepřihlíží. Ta část stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí, která se oceněním vůbec zabývala, se této problematice nevěnovala natolik podrobně, aby z nich vyplýval stěžovatelkou tvrzený závěr.
27. Stěžovatelka dále kladla důraz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. 28 Cdo 905/2013, kterým Nejvyšší soud zamítl dovolání proti rozhodnutí ve věci, v níž odvolací soud neuplatnil u ocenění pozemku vyvlastněného pro rozšíření letiště v Praze - Ruzyni 60% srážku z ceny nemovitosti pro stavební nesrostlost ani srážky pro nemožnost napojení na veřejný vodovod, kanalizaci a na rozvod elektřiny, neboť vzdálenost k jeho zdroji byla větší než 200 m (položky č. 3., 4. a 5. v I. tabulce v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
28. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že srážka pro nemožnost napojení na zmíněné sítě neměla pro posuzovanou věc význam. Ústavní soud dále poznamenává, že ve vztahu k 60% srážce pro stavební nesrostlost Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 905/2013 nepodal výklad příslušného ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. K dané vyhlášce se tak jen v rekapitulační části rozsudku sp. zn. 28 Cdo 905/2013 podávají informace, jakým způsobem věc posoudil odvolací soud, a to takto:
"Odvolací soud poukazoval však na to, že znalec při svém ústním výslechu ‚připustil, že v dané věci při oceňování pozemku, který byl vyvlastněn ve prospěch státu za účelem rozšíření letiště Praha-Ruzyně, se jeví nelogickou srážka 60% ze základní ceny z důvodu, že pozemek nebyl stavebně srostlý s obcí' a že ‚pokud učinil závěr o tom, že předmětný pozemek nebyl s obcí srostlý a že nebylo možné jeho napojení na veřejný vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, vycházel jen z toho, že pro účely, pro které byl pozemek vyvlastněn, bylo požadováno právě to, aby se jednalo o pozemek, který s obcí stavebně srostlý není'." Dle Ústavního soudu lze z této rekapitulační části dovodit, že důvodem pro nevyužití 60% srážky pro stavební nesrostlost byl specifický účel odnětí pozemků pro výstavbu letiště, který rovněž kladl zvláštní nároky na potřebné pozemky. V podstatě byly vyžadovány pozemky odlehlé od zástavby splňující řadu dalších kvalit potřebných k rozšíření letiště. To byl požadavek pro odvolací soud natolik důležitý a charakteristický pro jím řešenou věc, že pouze velmi úzký okruh pozemků mohl takto specifickým nárokům vyhovět, což z hlediska účelu rozšíření letiště natolik zvyšovalo jejich hodnotu, že odvolací soud neuplatnil 60% srážku z ceny pro stavební nesrostlost, která byla rubem zvláštního požadavku na odlehlost potřebných pozemků od zástavby, která se vázala na záměr rozšíření letiště. Nejvyšší soud pak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 905/2013 neshledal důvody pro zrušení takového rozsudku odvolacího soudu.
29. Ústavní soud akceptuje vypořádání Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadeném usnesení. Ve věci řešené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 905/2013 bylo možno identifikovat celou řadou individuálních okolností vázaných právě k výstavbě letiště (společně s tím, že pro rozšíření letiště byly třeba pozemky odlehlé od zástavby, což právě jen vzhledem k účelu rozšíření letiště zvyšovalo jejich hodnotu), proto se závěry v daném rozsudku vzpírají zobecnění v podobě, že by obecně nemělo být přistupováno k využití srážky z ceny pozemku pro stavební nesrostlost dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Ústavní soud proto nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, když Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci nešlo o obdobnou situaci, jíž řešil rozsudek sp. zn. 28 Cdo 905/2013.
30. Ústavní soud může shrnout, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu