ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1623.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1623/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně J. D. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 117/2016, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2018, č. j. 11 Co 139/2018-216, ve znění opravného usnesení ze dne 20. února 2019, č. j. 11 Co 139/2018-240, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni výrokem I. rozsudku ze dne 4. 12. 2018, č. j. 11 Co 139/2018-216, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2019, č. j. 11 Co 139/2018-240, změnil ve výroku pod bodem A/ rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 3. 2018, č. j. 5 C 117/2016-153, tak, že nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu v rozsudku specifikovaných pozemků v k. ú. XY, XY, XY a XY [§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“)], které byly oceněny na částku 698.312 Kč, s tím, že nárok nabyvatelky vůči převodci na převod jiného pozemku podle zákona o půdě činí ke dni 1. 1. 2018 částku 698.237 Kč (výrok I., body I. až III.), a že nabyvatelka je povinna zaplatit převodci částku 75 Kč do 3 dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy (výrok I., bod IV.); ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.), ve výroku pod bodem B/ změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), ve výroku pod bodem C/ jej potvrdil (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání.
Žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jež směřuje proti výrokům II., III. a V. rozsudku odvolacího soudu a jež podala z důvodu nesprávného právního posouzení věci, spatřuje:
1) „v otázce způsobu oceňování nevydaných pozemků, a to s ohledem na jejich umístění v rámci administrativního členění měst a obcí v době převzetí pozemku státem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při tomto posouzení nerespektoval judikaturou bezpočtukrát akcentovaný interpretační princip ex favore restitutionis (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06, sp. zn. I. ÚS 62/08 a sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36) s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1212/2015)“,
2) „v otázce, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a to aplikaci přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., při oceňování nevydaných pozemků, kdy žalobkyně je přesvědčena, že ve světle judikatury Ústavního soudu je sporné již samotné použití srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky, když i úředně stanovená cena bez takových srážek je vzhledem k současným cenám tak nízká, že má pro oprávněné osoby jen symbolický význam“, resp. tuto otázku „odvolací soud posoudil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení hodnoty nevydaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY automaticky akcentoval srážku 60 % z ceny nevydaného pozemku dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., za to, že část hl. m. XY, v níž se nevydaný pozemek nachází, nebyla v době jeho odnětí stavebně srostlá s hl. m. Prahou (viz znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., vyžádaný soudem prvního stupně, jenž se vyjádřil i k závěru uvedenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010, vydaném v daňové věci při aplikaci oceňovací vyhlášky č. 297/1997 Sb.), přitom však neakceptoval aktuální cenu tohoto pozemku, která by činila 49.539.200 Kč, ani to, že byl odňat za účelem výstavby mateřské školy, tj. veřejně prospěšné stavby, kterou ovšem podle odvolacího soudu nelze srovnávat se stavbou letiště, u níž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, aproboval, že se srážka 60 % za stavební nesrostlost nepoužije. Současně žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 a sp. zn. II. ÚS 4139/16, z nichž vyplývá, že „náhrada za nevydané pozemky by měla být přiměřená a rozumná s ohledem na účel restitucí a že v současné době již nelze trvat na doslovném výkladu právních předpisů a na úředně stanovených cenách, které vzhledem k plynutí času již ztratily své opodstatnění a představují jen minimální náhradu“, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 905/2013. Žalobkyně má za to, že i v její věci, kdy na nevydaném pozemku byla realizována veřejně prospěšná stavba mateřské školy, pro niž byl pozemek jejímu otci odebrán, mají být aplikovány stejné závěry jako v uvedených případech, a to mj. také z důvodu předvídatelnosti soudních rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16), když z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nejsou-li nepochybně prokázány vážné důvody pro snížení ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky, k možnosti uplatnění srážek se nepřihlíží; takové důvody v posuzované věci nejsou dány. Žalobkyně je tedy přesvědčena o tom, že by mělo být použito ocenění nevydaného pozemku bez uplatnění srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky a že stanovení výše jejího nároku je otázkou „ryze právní“. K otázce vlivu administrativního začlenění odejmutého pozemku na jeho ocenění pro účely zákona o půdě se pak Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, v němž odkázal i na jeho předchozí rozhodnutí; z této judikatury je zřejmé, že ke dni přechodu pozemku na stát lze zvažovat pouze faktický stav pozemku, tj. zda je zemědělský či stavební, nikoliv jeho administrativní začlenění do toho kterého katastrálního území. Faktickým stavem pozemku však není jeho srostlost či nesrostlost s obcí; pozemek nevydaný žalobkyni je pozemkem nacházejícím se ke dni účinnosti zákona o půdě na území hl. m. XY a podle §28a tohoto zákona by takto měl být oceněn, tedy bez jakékoli srážky, která neodráží jeho skutečnou cenu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž jeho přípustnost dovozuje z toho, že spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to „zda je v souladu s právem, zejména zákonem o půdě, včetně jeho §11a odst. 8, jakož i se základními zásadami, na kterých je založena právní úprava obsažená v tomto zákoně (jedná se především o zásadu ekvivalentnosti výše restitučního nároku a ceny vybraného náhradního pozemku a zásadu rovnosti a zákazu nedůvodného zvýhodňování oprávněných osob při uspokojování restitučních nároků), postup, kdy je nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu k uzavření smlouvy o převodu pozemků ohledně oprávněnou osobou požadovaných náhradních pozemků, jejichž hodnota převyšuje hodnotu odňatého pozemku, resp. dosud nevyčerpané části restitučního nároku oprávněné osoby“. Žalovaná s poukazem na §11a odst. 8 zákona o půdě a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 namítá, že odvolací soud nahradil její projev vůle v rozsahu převyšujícím výši restitučního nároku žalobkyně, čímž nepřípustně založil nerovnost mezi oprávněnými osobami a žalobkyni nedůvodně zvýhodnil a porušil tak zásadu rovnosti. Naznačená právní otázka by podle dovolatelky měla být vyřešena tak, že postup, kdy je nahrazen projev její vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, je v rozporu s právem, a odvolací soud měl správně ve výroku I. napadeného rozsudku zahrnout do předmětu převodu toliko pozemky, jejichž celková hodnota dle provedeného ocenění nepřevyšuje výši restitučního nároku žalobkyně v částce 698.237 Kč. Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud žalobkyni zavázal k úhradě částky, o niž hodnota vydaných náhradních pozemků převyšuje její restituční nárok, neboť vydání pozemků není nijak podmíněno úhradou této částky, která má být uhrazena až poté, co bude vloženo vlastnické právo k pozemkům do katastru nemovitostí, a k tomuto dni vznikne žalobkyni bezdůvodné obohacení, jež „naroste minimálně o úroky z prodlení“. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl Nejvyšším soudem v napadeném výroku zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
V obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně žalovaná navrhla, aby dovolacím soudem bylo odmítnuto, ev. zamítnuto, neboť v případě pozemku nevydaného žalobkyni „nebyl dán žádný důvod pro vyloučení aplikace srážky 60 % dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.; judikatura citovaná žalobkyní na danou věc buď nedopadá, nebo naopak dochází k jiným závěrům, než které selektivně cituje žalobkyně“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastnicemi řízení), zastoupenými advokáty, dospěl k závěru, že žádné z nich není ve výrocích o věci samé podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně:
Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl již odvolací soud, platí podle §28a zákona o půdě, a to od jeho účinnosti dne 24. 6. 1991, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak stanoví, že cena za 1 m 2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí 250,- Kčs v hlavním městě Praze. Cena se upraví podle přílohy č. 7. Tato příloha mezi důvody pro snížení ceny pozemku stanoví pod položkou 1.1 srážku ve výši 60 %, jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které není s obcí stavebně srostlé v hl. m. Praze.
Zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., připustil Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Současně neodpovídá skutečnosti tvrzení žalobkyně v dovolání, že „z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nejsou-li nepochybně prokázány vážné důvody pro snížení ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky, k možnosti uplatnění srážek se nepřihlíží“.
Námitky, jimiž žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu o ceně nevydaného pozemku, přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalobkyně napadá správnost hodnocení v řízení provedeného důkazu (znaleckého posudku ze dne 17. 7. 2017, č. 5 157-12-2017, zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., vyžádaného již soudem prvního stupně, z něhož plyne i zjištění, že okolnosti pro korekci ceny pozemku parc. č. XY o výměře 10.960 m 2 v kat. území XY ve smyslu Přílohy č. 7 cenového předpisu jsou naplněny, neboť tento pozemek se nachází v části obce, která není s obcí stavebně srostlá, resp. městská část XY se nenachází ve stavebně srostlém území hl. m. Prahy, a jeho cena tak byla stanovena částkou 1.096.000 Kč; v tomto posudku se znalecký ústav vyjádřil i k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 2 Afs 35/2010, tak, že mu jej nepřísluší hodnotit, neboť mu to oceňovací předpis neumožňuje), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, a shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Kritika skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevystihuje (od 1. 1. 2013) jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.).
Je možno dodat, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125 a §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad uvedených v §132 o. s. ř.; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, či ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011).
V posuzované věci již v řízení před soudem prvního stupně předložila žalovaná k důkazu znalecký posudek znalce Ing. Pavla Čoudka ze dne 29. 12. 2008, kterým byl nevydaný pozemek oceněn taktéž částkou 1.096.000 Kč s použitím 60 % srážky pro nesrostlost podle položky 1.1 Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Odvolací soud pak poukázal rovněž na to, že i z pozdější vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), vyplývá, že obec XY není stavebně srostlá s hl. městem Prahou, ačkoli se nachází na jejím správním území.
Pokud žalobkyně v dovolání poukázala na závěry uvedené ve znaleckém posudku znalce Ing. Jana Skyvy ze dne 5. 10. 2015 o ocenění nevydaného pozemku, který soudu předložila k důkazu, v němž znalec vycházel ze závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010 a srážku 60 % z jeho ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., neuplatnil, je možno poukázat na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5497/2017, že tento rozsudek „řeší otázku výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu - vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) - pro účely daňové“, takže na ocenění odňatých pozemků podle §28a zákona o půdě nedopadá.
Jestliže tedy odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - závěry zaujaté v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu neaplikoval, nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Otázku „způsobu oceňování nevydaných pozemků s ohledem na jejich umístění v rámci administrativního členění měst a obcí v době převzetí pozemku státem“, nastolenou žalobkyní v dovolacím řízení, odvolací soud neřešil, jelikož v dané věci nejde o problematiku předchozího či pozdějšího administrativního začlenění pozemků k městu či k obci (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž - veden zásadou ex favore restitutionis - vyslovil, že „zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění obce do města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé“.), nýbrž o otázku aplikace položky 1.1 Přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy stavební srostlosti či nesrostlosti obce XY s hl. m. Prahou.
Je možno připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu - vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., se oceňují podle §28a zákona o půdě i pozemky náhradní (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 - ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku (a kdy případná specifika pozemků lze zohlednit již při jejich ocenění s použitím korektivu a kritérií uvedených v Příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Nepřiléhavý je odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 905/2013, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, v nichž dovolací soud vycházel se skutkového závěru soudů nižších stupňů, že odňaté pozemky, které nebylo možné připojit k vodovodnímu a kanalizačnímu řadu a k rozvodu elektřiny, byly na stát převedeny za atypickým účelem (rozšíření letiště), pro jehož naplnění bylo bez významu, zda lze pozemky napojit na uvedené sítě, pročež tento faktor nemohl mít vliv na jejich hodnotu; nebyla tak odůvodněna aplikace srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a to právě se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům. O takovou situaci se v daném případě nejedná, jak odvolací soud dovodil.
Žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, na danou věc nedopadá, neboť v něm byla řešena otázka výkladu §28a zákona o půdě v souvislosti s aplikací §16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tedy výše peněžité náhrady za pozemek, který se podle tohoto zákona oprávněné osobě nebo jejímu dědici nevydává a za který nelze poskytnout jiný pozemek, což je očividně případ zcela odlišný od věci nyní posuzované, kdy se žádá náhrada ve formě naturální poskytnutím náhradních pozemků.
Dovolání žalobkyně proti výrokům III. a V. rozsudku odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K dovolání žalované:
Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovodila, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12).
V nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, Ústavní soud - mimo již shora uvedené - vyslovil, že „při vědomí smyslu a účelu restitučních zákonů (zákona o půdě) lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991“.
V rozsudcích ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle kterého smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené.
V posuzované věci bylo zjištěno, že restituční nárok žalobkyně na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) podle zákona o půdě činí ke dni 1. 1. 2018 částku 698.237 Kč a že blíže specifikované pozemky v k. ú. XY, XY, XY a XY, o nichž rozhodl odvolací soud výrokem I. napadeného rozsudku, byly oceněny na částku 698.312 Kč. Z toho vyplývá, že hodnota náhradních pozemků převedených na žalobkyni převyšuje hodnotu jejího restitučního nároku o 75 Kč, kterou odvolací soud výrokem I., bod IV., rozsudku uložil žalobkyni zaplatit do 3 dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva podle ve výroku specifikované smlouvy.
Jestliže tedy judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se nemusí shodovat zcela přesně a že hodnoty těchto pozemků musí být přiměřené, pak odvolací soud se výrokem I., body I. až III., napadeného rozsudku od tohoto požadavku nikterak neodchýlil, když hodnota náhradních pozemků převedených na žalobkyni převyšuje hodnotu jejího restitučního nároku o 75 Kč. Pakliže odvolací soud současně bodem IV. výroku I. rozsudku uložil žalobkyni zaplatit částku 75 Kč do 3 dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva podle specifikované smlouvy, nemůže na straně žalobkyně vzniknout bezdůvodné obohacení (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pokud by ovšem žalobkyně tuto částku ve stanovené lhůtě nezaplatila a dostala se tak do prodlení, mohla by se žalovaná domáhat jejího zaplacení žalobou, a to včetně případných úroků z prodlení. K porušení zásady ekvivalentnosti výše restitučníhonároku a ceny náhradních pozemků, jak žalovaná namítá, tudíž výrokem I., body I. až III. rozsudku odvolacího soudu nedošlo. O to, že by tímto rozhodnutím byla založena nerovnost mezi oprávněnými osobami, se jednat nemůže.
K dalším námitkám žalované je pak možno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu §161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bez významu je proto formální znění petitu obsahujícího text smlouvy o převodu pozemků, neboť materiálně jde o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k v rozhodnutí identifikovaným pozemkům (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
Poukaz žalované na §11a odst. 8 zákona o půdě je nepřípadný, jestliže v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně - na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - Pozemkového úřadu vydaného dne 17. 11. 1994 pod č. j. PÚ 10728/1993, jímž jí pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nebyl z důvodu jeho zastavěnosti vydán [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] - požádala Pozemkový fond o poskytnutí náhrady v naturální formě dne 31. 1. 1995. Na žalobkyni se tudíž vztahoval §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 7. 1993 do 13. 4. 2006 (dle kterého platilo, že pokud nelze pozemky vydat, Fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí, a že na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991). K ústavně konformnímu výkladu §11 odst. 2 zákona o půdě se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, tak, že „Fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob“. (K aplikaci §11 odst. 2 zákona o půdě před novelou provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. a po této novele, jíž do tohoto zákona byl vtělen §11a, se zřetelem k zákazu pravé zpětné účinnosti zákona srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09).
Žaloba oprávněné osoby, jíž se domáhala nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu ČR, či se od 1. 1. 2013 domáhá nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu, uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, a to jak podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, tak podle §11 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006, je žalobou o splnění povinnosti vyplývající ze zákona, a nikoliv žalobou ve smyslu §161 odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud snad žalovaná mínila podat dovolání i proti bodu IV. výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 75 Kč do 3 dnů od rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva podle specifikované smlouvy, pak v tomto rozsahu by jednak nebyla k podání dovolání subjektivně oprávněna, neboť touto částí výroku jí nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla napravitelná v dovolacím řízení, a kromě toho by dovolání v této části nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., bodech I. až III., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Protože dovolání obou účastnic řízení nejsou přípustná, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu