ECLI:CZ:US:2019:3.US.3479.19.1
sp. zn. III. ÚS 3479/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Sazovské, insolvenční správkyně dlužníka X, zastoupené Mgr. Nikolou Jílkovou, advokátkou, sídlem Drobného 72, Brno, proti III. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 8. 2019 č. j. 52 Af 38/2018-258, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Pardubický kraj, sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2019 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Napadeným III. výrokem usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 8. 2019, č. j. 52 Af 38/2018-258 se žaloba stěžovatelky v části směřující proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště ve Svitavách ze dne 11. 10. 2017 č. j. 1601276/17/2808-50522-602020, č. j. 1600736/17/2808-50522-602020, č. j. 1603809/17/2808-50522-602020, č. j. 1604021/17/2808-50522-602020, č. j. 1602500/17/2808-50522-602020, č. j. 1602734/17/2808-50522-602020, č. j. 1602833/17/2808-50522-602020, č. j. 1602355/17/2808-50522-602020, č. j. 1601742/17/2808-50522-602020 a č. j. 1601946/17/2808-50522-602020 přerušuje do doby pravomocného skončení trestního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 62 T 1/2019.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Ústavní stížností se lze proto domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění podmínky "konečného" rozhodnutí lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]
6. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým bylo přerušeno řízení, tedy proti rozhodnutí procesní povahy, které není rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že obžaloba v trestním řízení byla podána pouze za zdaňovací období března a prosince roku 2015, zatímco přerušené daňové řízení se týkalo také zdaňovacích období ledna, únoru, dubna, května, června, srpna, září, října a listopadu roku 2015. Jak krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil v souladu s §48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, jestliže by v trestním řízení bylo prokázáno, že jednatel původního žalobce, tj. společnosti X a další dvě osoby, které se podílely na obchodování se společností X, úmyslně jednaly vytvořením podvodného řetězce za účelem vylákání DPH od státu, tak by tato skutečnost sama o sobě měla rozhodující vliv na posouzení soudu ve vztahu k zásadní námitce stěžovatelky v daňovém řízení, tedy že se nejednalo o žádný podvod na dani, a že původnímu žalobci nebylo prokázáno, že věděl nebo vědět měl, že se účastní na transakci zasažené daňovým podvodem.
7. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť otázka souběhu dvou řízení, v nichž se posuzují vzájemně související právní otázky, respektive otázka přípustnosti ústavní stížnosti za takové situace, již byla rozhodnutími Ústavního soudu, jak citovány shora, vyřešena a sama o sobě tak není schopna založit přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj