ECLI:CZ:US:2019:3.US.350.19.1
sp. zn. III. ÚS 350/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kanonie premonstrátů Teplá, IČ: 004 79 365, sídlem Klášter č. p. 1, Teplá, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 28 Cdo 1696/2018-407, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 4 Co 238/2015-337 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 19 C 78/2015-135, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky s. p., IČ: 421 96 451, sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČ: 013 12 774, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto navrhla jejich zrušení.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 78/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly níže uvedené skutečnosti.
3. Rozhodnutím České republiky - Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, ze dne 3. 6. 2015, č. j. SPU 294768/2015/129/Kali, sp. zn. SP 13058/2014-529101, nebyly stěžovatelce jako oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb. (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), vydány požadované pozemky. Jednalo se o pozemky zapsané v knihovní vložce č. 187 v k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, č. 75 v k. ú. Branišov, č. 140 a č. 224 v k. ú. Dřevohryzy. Správní orgán dovodil, že sporné pozemky se staly vlastnictvím státu již před únorem 1948 na základě §1 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (dále též "záborový zákon") a §2 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (dále též "zákon náhradový"), když ke vkladu vlastnického práva do pozemkových knih došlo již v roce 1926. Jednalo se o výkon vlastnického práva státu, které mu náleželo již od roku 1926. Stěžovatelka již nebyla v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vlastníkem předmětných nemovitostí, když tyto byly dle §1 záborového zákona a §2 odst. 2, §26 a §27 zákona náhradového v roce 1926 zapsány do pozemkových knih jako vlastnictví státu.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 19 C 78/2015-135 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po skutkové stránce vyšel krajský soud ze zjištění, že stěžovatelka podala u České republiky - Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, výzvu ze dne 5. 6. 2013 k vydání majetku, která zahrnovala původní parcely PK zapsané na knihovní vložce č. 187 pro k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, č. 75 pro k. ú. Branišov a č. 140 a č. 224 pro k. ú. Dřevohryzy. Nárok uplatnila oprávněná osoba - Kanonie premonstrátů Teplá (právní nástupce Kláštera řádu premonstrátů v Teplé) dle §2 písm. b), §3 písm. b) u osoby povinné podle §4 písm. a), b) zákona o majetkovém vyrovnání a §22 odst. 9 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Předmětné nemovitosti byly žalobci odňaty způsobem uvedeným v §5 písm. a), k) zákona o majetkovém vyrovnání a jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj a příslušných katastrálních pracovišť pro k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, Branišov a Dřevohryzy. Z hlediska právního posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť stěžovatelka již nebyla v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vlastníkem předmětných nemovitostí, když tyto byly dle §1 záborového zákona a §2 odst. 2, §26 a §27 zákona náhradového v roce 1926 zapsány do pozemkových knih jako vlastnictví státu. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že u sporných pozemků není naplněn důvod pro jejich vydání dle zákona o majetkovém vyrovnání, a proto žalobu v souladu s §250i občanského soudního řádu zamítl.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 č. j. 4 Co 238/2015-337 potvrdil rozhodnutí krajského soudu dle §219 a §250i občanského soudního řádu jako věcně správné a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že u sporných pozemků není naplněn důvod pro jejich vydání dle §5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání.
6. Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 1696/2018-407 zamítnuto. Dovolání bylo přípustné dle §237 a §245a občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to zda na základě vkladu vlastnického práva pro bývalý československý stát do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, zapsaného k návrhu Státního pozemkového úřadu podle §1 záborového zákona a §26 a §27 náhradového zákona, se stát stal vlastníkem pozemků zabraných právnímu předchůdci stěžovatelky a zda právní předpisy týkající se provádění první pozemkové reformy umožňovaly převod pozemků v knihovním vlastnictví státu, jež nepřevzal do držby ani je nepřidělil do vlastnictví původního vlastníka. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí vrchního soudu a dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky k řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, není opodstatněné a že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto dovolání zamítl dle §243d písm. a) občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu za účasti vedlejších účastníků řízení se domáhala vydání blíže označených nemovitostí v k. ú. Dobrá Voda u Toužimi a v k. ú. Branišov dle zákona o majetkovém vyrovnání. Žaloba byla zamítnuta a žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadené rozsudky obecných soudů trpí ústavněprávními deficity v aspektech, které podrobněji odůvodnila. Především interpretačními a aplikačními postupy odhlédly od restituční podstaty věci, učinily zjevně nesprávný závěr, že stěžovatelka nebyla vlastníkem sporných nemovitostí v rozhodném období a tedy nemohla utrpět majetkovou křivdu. Dále nepřiléhavě zhodnotily právní účinky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938 č. j. 252.937/38-IX/5, opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily důkazy odnětí věcí postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje předmětu své žaloby a popisu skutkových okolností ve světle předložených důkazů. V této souvislosti uvádí, že napadené rozsudky obecných soudů trpí ústavněprávními deficity v těchto aspektech:
(a) interpretačními a aplikačními postupy odhlédly od restituční podstaty věci;
(b) učinily zjevně nesprávný závěr, že stěžovatelka nebyla vlastníkem sporných nemovitostí v rozhodném období, a tedy nemohla utrpět majetkovou křivdu v rozhodném období;
(c) nepřiléhavě zhodnotily právní účinky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938, č. j. 252.937/38-IX/5;
(d) opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily důkazy odnětí věci postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.
9. Stěžovatelka zastávala názor, že ke skutečnému převzetí pozemků tvořících předmět řízení v projednávané věcí došlo až po 25. 2. 1948. Okamžik skutečného převzetí předmětných pozemků státem byl stěžovatelkou prokázán. Spis obsahuje řadu listinných důkazů prokazujících, že předmětné pozemky nebyly do počátku rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání státem skutečně převzaty. Takové potvrzení je výslovně obsaženo například v Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, v úředním záznamu čj. 14879/46-IX-C/3 ze dne 5. 4. 1946, úředním sdělení Státního pozemkového úřadu č. 57.209/32- 11/1 ze dne 25. 4. 1932 a podle zákona č. 142/1947 Sb.
10. Obecné soudy prakticky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938 č. j. 252.937/38-IX/5 (dále jen "Rozhodnutí MZe"] nepřisoudily žádné právní účinky významné pro zjištění existence vlastnického práva stěžovatele ke sporným nemovitostem v rozhodném období. Tento postup je v rozporu s provedenými důkazy, dobovou právní praxí i judikaturou Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka dále rozebírá jednotlivá rozhodnutí správních orgánů i soudů. V této souvislosti jim vytýká zejména extrémní formálnost, nesprávnost a nekorektnost jejich závěrů, tvrdí, že jsou rozporné s provedenými důkazy. Stěžovatelka poukazuje na obecná pravidla vyplývající z judikatury Ústavního soudu [např. nález ÚS ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. 597/92; nález ze dne 18. 1. 1996 sp. zn. I. ÚS 154/95 (N 7/5 SbNU 47); nález ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01 (N 123/31 SbNU 113); nález ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 (N 97/57 SbNU 273); nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.); usnesení ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 1399/08; usnesení ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 509/03; nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. IV. ÚS 35/96 (N 76/6 SbNU 45); nález ze dne 31. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97 (N 91/11 SbNU 297); nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 34/06 (N 201/47 SbNU 597); nález ze dne 31. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 485/98 (N 81/14 SbNU 167)] ohledně výkladu restitučních předpisů, podle nichž nelze práva restituentů zužovat interpretací příslušných restitučních předpisů. Také poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1752/2000 [C 193], kde Nejvyšší soud vyložil otázku důkazního břemena na straně restituenta.
12. Úvahy krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu ohledně charakteru předmětných nemovitostí jsou sporné a napadená rozhodnutí jdou proti duchu restitučních zákonů. V řízení tak bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka předmětné pozemky v rozhodném období dle zákona o majetkovém vyrovnání vlastnila a že jsou dány skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě - završené v rozhodném období - dle §5 zákona o majetkovém vyrovnání. Napadenými rozsudky obecných soudů tak byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na skutečnost, že již restituční výzvou je založen nárok, došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto navrhla, aby rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
15. K věci samé lze v obecné rovině poznamenat, že restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století (posléze často novelizovaných), jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z těchto zákonů patří i zákon o majetkovém vyrovnání.
16. Podle §1 zákon o majetkovém vyrovnání upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen "registrované církve a náboženské společnosti"), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
17. Podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu dle §5 zákona o majetkovém vyrovnání.
18. Stěžovatelka v žalobě uplatnila §5 písm. a) tohoto zákona, tj. odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb.").
19. V posuzované věci bylo rozhodující zjištění, zda stěžovatelka je oprávněnou osobou dle §3 zákona o majetkovém vyrovnání a jejímu právnímu předchůdci došlo k majetkové křivdě v rozhodném období na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v §5 zákona o majetkovém vyrovnání. Stěžovatelkou podaná žaloba podle části páté občanského soudního řádu z tohoto důvodu nemůže být úspěšná.
20. Pakliže v dané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky přešly na bývalý československý stát záborem podle §1 záborového zákona a §26 náhradového zákona vkladem vlastnického práva státu do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, došlo k tomu mimo rozhodné období a nejsou splněny zákonné podmínky pro vydání pozemků (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, či ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 142/2009 - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1325/09).
21. Z obsahu ústavní stížnosti a opakované argumentace stěžovatelky je však zřejmé, že od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně existence jejího restitučního nároku. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé napadenými rozhodnutími, v jejich odůvodnění ? v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně ? vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Jelikož výše uvedeným úvahám obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je ani jakkoli přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu, neboť toto v žádném případě nelze vykládat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
22. V posuzovaném případě bylo v řízení před obecnými soudy zjištěno, že předmětné nemovitosti nepodléhají režimu zákona o majetkovém vyrovnání. Obecné soudy se s námitkami uplatněnými opakovaně v ústavní stížnosti vypořádaly, když v odůvodnění svých rozhodnutí dovodily, že restituční důvod uplatněný jí původně podle §5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání v důsledku úkonů prováděných při realizaci revize první pozemkové reformy (tedy podle zákona č. 142/1947 Sb.) v dubnu roku 1948 obstát nemohl, neboť stát v tomto případě rozhodoval o majetku, jenž mu v té době již vlastnicky náležel. K tomu Nejvyšší soud jen doplnil, že podle §16 odst. 1 písm. a) tohoto zákona platilo, že jeho ustanovení se (mimo jiné) nevztahují na pozemkový majetek uvedený v §1 odst. 1, pokud jest ve vlastnictví státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 87/97 ze dne 9. 10. 1998 (N 119/12 SbNU 171)]. Posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo rozhodné období, spadá do pravomoci orgánů veřejné moci, tyto však musí při posouzení okamžiku ztráty vlastnického práva původního vlastníka vycházet z obsahu právních předpisů, platných v době tvrzené ztráty vlastnictví, tedy v posuzovaném případě z právních předpisů, týkajících se tzv. I. pozemkové reformy v celém jejich systému.
23. Československý stát záborem podle §1 záborového zákona a §26 náhradového zákona nabyl vkladem vlastnické právo zápisem do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, tedy mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (shodně citovaná rozhodnutí bod 20). Z toho vyplývá, že stěžovatelka není oprávněnou osobou dle §3 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť nedošlo k majetkové křivdě jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v §5 zákona o majetkovém vyrovnání. Ačkoli se stěžovatelka snaží prezentovat opak, závěr obecných soudů je třeba považovat za logický a řádně zdůvodněný dle §157 občanského soudního řádu. Jak již bylo přitom naznačeno výše, pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými nebo právními závěry soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. V podrobnostech lze dále odkázat na obsah podrobného odůvodnění Vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
24. Poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť dopadá na jinou situaci. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud, vrchní soud a následně i Nejvyšší soud svoje závěry, proč předmětné nemovitosti nespadají do působnosti zákona o majetkovém vyrovnání, řádně odůvodnily, jejich úvahy jsou rozumné, smysluplné, vycházejí z dostupné judikatury a jsou podloženy důkazy, které dostačují k učinění náležitých skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu