ECLI:CZ:US:2019:3.US.3574.19.1
sp. zn. III. ÚS 3574/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Bauerové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. Ncp 569/2019-41, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, sídlem Vojická 1022/12, Praha 20 - Horní Počernice, správce konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud její věc přednostně vyřídil mimo pořadí jako naléhavou v souladu s §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník řízení se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 65/2019 domáhá po stěžovatelce uhrazení dlužné částky ve výši 68 609 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi hodnotou jejího majetku, který nabyla na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkursní věřitelka, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). V průběhu řízení vznesla stěžovatelka námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, proto okresní soud předložil věc vrchnímu soudu podle §104a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 9. 9. 2019 č. j. Ncp 569/2019-41 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud připomenul, že podle §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se za "dosavadní právní předpis" považuje nejen zákon o konkursu a vyrovnání, ale také občanský soudní řád (obojí ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. do nabytí účinnosti insolvenčního zákona), a dodal, že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané (tj. spory vyvolané konkursem a vyrovnáním podle zákona o konkursu a vyrovnání). Na tomto základě vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř. V závěru odůvodnění vrchní soud doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor užít insolvenční zákon, a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle §7a písm. a) insolvenčního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka brojí proti uvedenému závěru vrchního soudu ústavní stížností, neboť již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv. Je i nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017 č. j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelky) v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelka dále poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkursním" (srov. 2. bod napadeného usnesení vrchního soudu). Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje své postavení konkursní věřitelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Podstata argumentace stěžovatelky směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru, přičemž využívá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní posuzované věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným obecným soudům. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 65/2019.
8. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3419/10).
9. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů a Ústavní soud jeho postup za svévolný nepovažuje.
10. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu