ECLI:CZ:US:2019:3.US.3588.19.1
sp. zn. III. ÚS 3588/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 22 Cdo 63/2019-236, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2018 č. j. 19 Co 54/2018-222 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. září 2017 č. j. 15 C 315/2014-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. E., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy stěžovatel zejména zdůrazňuje porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále těmito rozhodnutími mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 540 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení - tedy stěžovatel a M. E. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) byly od 20. 3. 1992 manželé a jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2001. Ještě před uzavřením manželství v roce 1991 vedlejší účastnice nabyla členský podíl v bytovém družstvu a na základě toho jí byl přidělen byt. Členský podíl v družstvu žalobkyně zaplatila výhradně ze svých výlučných prostředků. V roce 1993 - již tedy za trvání manželství - uzavřeli stěžovatel a vedlejší účastnice dohodu o výměně bytu, na jejímž základě přenechali svůj původní byt jiné družstevnici a přestěhovali se do vyměněného bytu. Po zániku manželství podala vedlejší účastnice návrh na vypořádání společného jmění manželů, který ale později vzala zpět, neboť předložila soudu dohodu rozvedených manželů, kde ale zfalšovala podpis stěžovatele, za což byla následně odsouzena, neboť se dopustila trestného činu podvodu. Stěžovatel následně podal v roce 2007 žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu s tím, že navrhl přikázání bytu stěžovatelce a navrhl, aby jí byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu za družstevní podíl ve výši 540 000 Kč. Městský soud právo společného nájmu bytu zrušil, dále určil, že byt bude užívat jako výlučná nájemkyně vedlejší účastnice a návrh stěžovatele na zaplacení uvedené částky vyloučil k samostatnému projednání (kdy jde o právě posuzovanou věc). S ohledem na okolnosti případu, konkrétně výlučnou zásluhu vedlejší účastnice na nabytí společného majetku pak městský soud shledal, že přiznání nároku na vypořádání členského podílu v bytovém družstvu pro stěžovatele by odporovalo dobrým mravům, a proto ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se s jeho rozhodnutím jako odvolací soud ztotožnil a prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že od počátku měl členský podíl v bytovém družstvu náležet pouze vedlejší účastníci, pouhou shodou okolností byla smlouva uzavřena až za trvání manželství. Byt byl navíc zcela financován z výlučných prostředků vedlejší účastnice. Stěžovatel se na pořízení bytu nepodílel ani finančně ani organizačně. Nepřehlédl také, že bývalí manželé spolu v průběhu manželství prakticky příliš nežili a nebydleli. Zdůraznil také, že pro vedlejší účastnici - na rozdíl od stěžovatele - představuje předmětný byt jedinou možnost bydlení, o kterou by mohla v krajním případě přijít, neboť nemá částku požadovanou stěžovatelem. Nevýznamné pro krajský soud rovněž nebylo, že stěžovatel uplatnil svůj nárok až 12 let po rozvodu manželství. Na základě všech těchto okolností krajský soud uzavřel, že by odporovalo dobrým mravům přiznání hodnoty členského podílu v družstvu stěžovateli, o jehož nabytí se žádným způsobem nezasadil a u něhož od počátku bylo zřejmé, že měl náležet výlučně vedlejší účastnici. Takový závěr podle něj nemůže změnit ani skutečnost, že se vedlejší účastnice dopustila na stěžovateli trestného činu.
4. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. K odmítnutí dovolání Nejvyšší soud přistoupil, neboť stěžovatel podle něj nevymezil takovou otázku, která by zakládala přípustnost jeho dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uznává, že soudy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jenž nepřímo dopadá i na jeho věc, v souladu s judikaturou navazující na tento zákon, mohly rozhodnout tak, že byt přikázaly vedlejší účastnici a jemu nepřiznaly ani právo na náhradu za družstevní podíl. Takovýmto způsobem na druhou stranu mohou soudy podle stěžovatele rozhodnout jen ve velmi výjimečném případě. Z napadených rozhodnutí však tyto výjimečné okolnosti podle stěžovatele vyčíst nelze. Zcela okrajově dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení před městským soudem provázely průtahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Obecné soudy podle Ústavního soudu (což plyne i z rekapitulace řízení, jak ji provedl v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud) řádně vysvětlily, proč stěžovateli nepřiznaly náhradu za jeho členský podíl (srov. shora body 2. a 3.). Stěžovatel na jejich odůvodnění přitom ale reaguje jen zčásti, když v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje zejména trestný čin podvodu, jehož se na něm dopustila vedlejší účastnice. Na to ale soudy přijatelně reagovaly tak, že za to byla vedlejší účastnice potrestána v trestním řízení a s ohledem na okolnosti, za nichž stěžovatel s vedlejší účastnicí byt nabyli a z důvodů sociálních u vedlejší účastnice, dospěly k závěru, že by nebylo přiměřené, aby vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila jím nárokovanou částku. Uplatňovala-li vedlejší účastnice vůči své eventuální povinnosti nahradit stěžovateli jím požadovanou částku další vnosy do jejich společného majetku - když tak ovšem podle stěžovatele činila opožděně - zjevně tato část argumentace vedlejší účastnice nebyla pro rozhodnutí soudu určující a tak nemůže představovat ani rozhodující ústavněprávní diskrepanci, která by měla vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti průtahy v řízení před městským soudem, pak Ústavní soud konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné pravomocné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu