ECLI:CZ:US:2019:3.US.3613.16.1
sp. zn. III. ÚS 3613/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jiřího Zemánka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1) M. S. a 2) nezletilé K. S., zastoupené první stěžovatelkou, společně zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 1143/2016-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 13 Co 332/2015-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2015 č. j. 23 C 198/2012-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 358/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhují zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, zejména do práva na ochranu zdraví obou stěžovatelek a do práva na svobodu myšlení první stěžovatelky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelky po vedlejší účastnici domáhaly a) písemné omluvy ve znění: "Vážená paní S., nerespektováním Vašeho práva na volbu místa porodu s kvalifikovaným zdravotním pracovníkem oprávněným k poskytování této péče došlo k závažnému zásahu do osobnostních práv Vašich a Vaší dcery K. S. Za tento zásah se Vám hluboce omlouváme." a b) sdělení, jaká opatření vedlejší účastnice přijala, aby do budoucna k zásahu do práv žen, které si zvolí porod doma, nedocházelo; současně stěžovatelky zamítnutou žalobou požadovaly zaplacení každé z nich částky 300 000 Kč.
3. Obvodní soud, mimo jiné s odkazem na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 26/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), dospěl k závěru, že v dané věci není splněna primární podmínka odpovědnosti státu, tedy existence nesprávného úředního postupu, přičemž rovněž zdůraznil, že absence příslušné právní úpravy nesprávným úředním postupem být nemůže. Z důvodu chybějícího odpovědnostního titulu proto obvodní soud žalobu stěžovatelek zamítl.
4. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu a v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), domácí porody, resp. porody za odborné asistence porodních asistentek neumožňuje a ve shodě s obvodním soudem připomněl, že neexistence příslušné právní úpravy nemůže být podle konstantní judikatury nesprávným úředním postupem. Současně městský soud konstatoval, že neshledal podmínky pro postup podle §109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy pro předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") k rozhodnutí o předběžné otázce.
5. Následné dovolání stěžovatelek odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné; v návaznosti na stěžovatelkami odkazovanou směrnici Rady č. 80/155/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jiných výkonů zdůraznil, že tato směrnice nezakládá určitelné právo jedince, přičemž skutečnost, že jiný členský stát Evropské unie přiznává porodním asistentkám širší oprávnění než právní úprava v České republice, nemůže být dávána státu k tíži, jelikož stěžovatelkami dovozovaná povinnost z unijních předpisů nevyplývá.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. V ústavní stížnosti je nejprve zdůrazněno, že první stěžovatelka a její rodina vyznávají přirozený, šetrný, zdravý a autonomní životní styl. První stěžovatelka je předsedkyní spolku ROZALIO - Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování, z. s., a s manželem mají zdrženlivý postoj k aplikaci jakýchkoliv chemických léčiv do těla, nejsou-li přímo nezbytná pro záchranu života a zdraví. Součástí tohoto životního stylu je i její přístup k porodu, když dospěla k závěru, že pro ni a její děti není současný systém porodnictví nejlepší možný. Za nejlepší naopak považuje tradiční a konzervativní přístup - porod doma se svojí "porodní bábou" (resp. porodní asistentkou), který zaručuje vztah důvěry s poskytovatelkou péče a intimitu porodu, jakož i okamžitý neporušovaný kontakt matky s novorozencem.
7. V této části ústavní stížnosti dále první stěžovatelka zdůrazňuje, že od státu nepožadovala žádné plnění, ale pouze to, aby jí legálně umožnil sehnat si porodní asistentku k zajištění péče při narození dcery - druhé stěžovatelky v domácím prostředí. Před narozením druhé stěžovatelky proto první stěžovatelka žádala vedlejší účastnici, Magistrát hlavního města Prahy, příspěvkovou organizaci Fakultní nemocnice v Motole i svoji zdravotní pojišťovnu o pomoc při zajištění péče porodní asistentky při plánovaném domácím porodu, tento požadavek však byl všemi těmito institucemi odmítnut.
8. V následujících pasážích ústavní stížnosti stěžovatelky citují mj. čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 24 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 11 Evropské sociální charty a čl. 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací. V této části ústavní stížnosti dále stěžovatelky rekapitulují vývoj právní regulace profese porodních asistentek od počátku dvacátého století do současnosti (přičemž poukazují rovněž na výsledek šetření Veřejného ochránce práv z roku 2009) a prezentují taktéž výsledky nejrůznějších mezinárodních výzkumů, ze kterých vyplývá, že u nízkorizikových vícerodiček je porod doma s porodní asistentkou nejbezpečnější variantou. Tuto značně obsáhlou část ústavní stížnosti pak stěžovatelky ukončují prezentací nejdůležitějších důvodů, jež podle relevantních průzkumů uvádějí ženy v České republice jako důvody, pro které může být porod v porodnici pro ženu i dítě traumatickým zážitkem poškozujícím jejich zdraví.
9. V závěrečné části ústavní stížnosti předkládají stěžovatelky poměrně stručnou argumentaci, ve které v prvé řadě zdůrazňují, že postupem státu a obecných soudů bylo ignorováno jejich právo na ochranu zdraví, když stát "bezdůvodně upřednostnil svoji vyznávanou a zákonem i medicínou na důkazech nepodloženou ideologii, že porod může se zdravotní péčí probíhat pouze v nemocnici a že při volbě porodu mimo nemocnici mohou být ženy, ale i děti, trestány odepřením potřebné zdravotní péče, a to i za vlastní úhradu ze strany rodičky. Stát tak zcela ignoroval právo na svobodu myšlení a svědomí, jehož odrazem je u části žen i volba porodu doma". V návaznosti na to stěžovatelky zdůrazňují, že při bránění v péči při porodu doma "chybí jakákoliv racionalita, neboť tento krok nevede k deklarovanému cíli - k ochraně zdraví žen a dětí, ale naopak je vystavuje rizikům", jak vyplývá z mezinárodních studií (neboť rizikové je až odstranění možnosti, aby takové porody probíhaly s kvalifikovanou porodní asistentkou). Domácí porod je proto v tomto kontextu podle stěžovatelek nutno chápat jako "přijatelné riziko, které je součástí života a svobody každého jednotlivce" [stěžovatelky v této souvislosti odkazují i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. Stěžovatelky se navíc domnívají, že stát porušuje rovněž nejlepší zájem novorozence, přičemž vyjadřují přesvědčení, že bránění v péči porodních asistentek u domácích porodů chybí jakýkoliv zákonný podklad, když žádný zákon nestanoví a ani v minulosti nestanovil, že by péče porodních asistentek při porodu v domácím prostředí byla zakázána. Naopak zákony počítaly a počítají s možností domácí péče, ze které nejsou vyloučeny ani porodní asistentky. Podle mínění stěžovatelek tedy stát zasahuje nejen do práv rodiček a dětí, ale i do práva porodních asistentek na výkon svého povolání.
10. Nadto stěžovatelky vytýkají Nejvyššímu soudu, že odmítl předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Dovolací soud totiž podle stěžovatelek zcela přehlédl, že jím vyložená směrnice má za cíl nejen zajištění volného pohybu a usazování porodních asistentek, ale též zajištění přístupu k výkonu určitého minimálního rozsahu této jejich profese; k této části se však již Nejvyšší soud nijak nevyjádřil, čímž porušil stěžovatelčina základní procesní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Za zjevně neopodstatněnou je přitom mimo jiné možno považovat ústavní stížnost, jež obsahuje totožnou nebo obdobou právní argumentaci, jakou obsahovala ústavní stížnost, která již byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Tak je tomu i v posuzované věci, neboť na ni bezezbytku dopadají závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2600/17, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost jiné stěžovatelky, zastoupené stejnou právní zástupkyní, a uplatňující obdobou právní argumentaci, zdůrazňující mimo jiné i nedostatečnou transpozici unijní (resp. komunitární) právní úpravy do zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních); na závěry obsažené v tomto usnesení proto Ústavní soud odkazuje (viz body 8 až 10 jeho odůvodnění).
15. V návaznosti na odkazované závěry je třeba prizmatem odůvodnění soudních rozhodnutí napadených ústavní stížností dodat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nepředkládají žádnou relevantní oponenturu ani vůči klíčovému závěru obecných soudů, že neexistence stěžovatelkami dovolávané právní úpravy nemůže představovat nesprávný úřední postup.
16. Nadto Ústavní soud připomíná, že velký senát Evropského soudu pro lidská práva rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 ve věci Dubská a Krejzová proti České republice (stížnosti č. 28859/11, 28473/12) dospěl k závěru, že politika státu zaměřená na podporu porodů v nemocnicích (a tedy nepodporující domácí porody) představuje zásah do práva zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jenž není nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli, jímž je ochrana zdraví a bezpečí matky i dítěte během porodu i po jeho skončení. Jinými slovy, jak konstantně judikuje dovolací soud, ani z čl. 8 Úmluvy nelze dovodit právo těhotných žen na zajištění péče porodní asistentky při domácím porodu (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2514/2017). Pro pořádek je nutno dodat, že právě ve světle těchto závěrů je třeba vnímat závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/11 (viz zejména odlišná stanoviska soudkyně Ivany Janů a soudce Jana Musila).
17. Tvrdí-li stěžovatelky, že i když Evropský soud pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice neshledal porušení práva tehdejších stěžovatelek na ochranu soukromého života v tom, že stát brání porodním asistentkám v poskytování péče při porodu doma, podle jejich názoru "k porušení práv dochází na základě jiných úmluv, které přímo zakotvují právo na zdraví a jeho ochranu", jelikož "[o]dstraněním možnosti žen porodit doma s porodní asistentkou (a to dokonce i při ochotě uhradit tyto služby z vlastních prostředků a mimo systém veřejného zdravotního pojištění) je zasaženo do samotného jádra práva na zdraví, neboť jim je zcela odstraněna možnost pro ně přijatelné zdravotní péče", omezí se Ústavní soud na konstatování, že ani stěžovatelky v ústavní stížnosti, sepsané advokátkou specializující se na danou právní problematiku, nekonkretizují, která "úmluva" má toto stěžovatelkami dovolávané právo - tedy pozitivní závazek státu realizovat domácí porod za účasti porodní asistentky - zaručovat, resp. o jak definované právo na ochranu zdraví má přesně jít, pakliže i Evropský soud pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice odůvodnil proporcionalitu zásahu do čl. 8 Úmluvy právě ochranou zdraví rodičky a novorozence (srov. zejména body 179., 182., 183. a 186. odůvodnění).
18. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že nepřehlédl závěry uvedené v bodech 188. a 189. odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice, nedomnívá se však, že by v posuzované věci, ve které jde "toliko" o odpovědnost státu za tvrzený nesprávný úřední postup, byl potřebný prostor pro zohlednění (realizaci) tam uvedených úvah.
19. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že v dané věci není případnou ani stěžovatelkami provedená citace nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12, neboť tam přijaté závěry učinil Ústavní soud (striktně) v souvislosti s trestněprávní odpovědností porodní asistentky za smrt novorozence, pročež bez dalšího do posuzované věci nedopadají. Namítají-li stěžovatelky, že stát fakticky brání porodním asistentkám v řádném výkonu jejich profese, postačí připomenout, že k takové námitce nejsou stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti věcně legitimovány, neboť institut ústavní stížnosti nepočítá s tzv. populární žalobou (actio popularis); obdobný závěr se tak vztahuje i k té části argumentace obsažené v ústavní stížnosti, ve které se stěžovatelky dovolávají práv jiných rodiček a jejich dětí.
20. Pro přehlednost Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná stěžovatelkami dovolávaná práva zaručená ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelkám se totiž ani v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat, že zajištění účasti porodní asistentky u domácího porodu představuje mezinárodní závazek České republiky, jehož nedodržení má ("automaticky") za následek existenci odpovědnostního titulu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); takový závazek nevyplývá ani ze směrnice č. 80/155/EHS, která ukládá členským státům pouze minimální harmonizovaný standard pro výkon povolání porodní asistentky a ponechává tak dodatečný prostor k vnitrostátní úpravě tohoto regulovaného povolání nad stanovený rámec. Současně je třeba zdůraznit, že z výše zaznamenaných důvodů nikterak nepochybil ani Nejvyšší soud (resp. městský soud), když nepostupoval podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a nepředložil Soudnímu dvoru k posouzení předběžnou otázku.
21. Ústavní soud tedy podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu