ECLI:CZ:US:2019:3.US.3700.17.1
sp. zn. III. ÚS 3700/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti MVDr. Františka Makovského, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. 20 Cdo 3441/2017-90, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2017 č. j. 24 Co 355/2016-64 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2016 č. j. 27 EXE 3528/2015-36, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Hany Odvárkové, Marie Kubánkové, Vlasty Vítkové, Pavla Makovského a Marcely Makovské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), neboť jimi měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jehož kopii stěžovatel taktéž přiložil k ústavní stížnosti, a jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 či usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2816/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci rovněž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatel odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
2. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce vedené z pověření okresního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 27 EXE 3528/2015-16 soudním exekutorem JUDr. Ladislavem Navrátilem pod sp. zn. 052 EX 3413/15, a to k vymožení peněžitých částek vedlejších účastníků (oprávněných) podle vykonatelného exekučního titulu - usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 3. 2015 č. j. 4 D 1353/2014-55 (celkem pro všechny oprávněné ve výši 418 320 Kč s příslušenstvím), kterým byla schválena dědická dohoda mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že navrhuje-li stěžovatel zastavení exekuce pro "vady exekučního titulu", pro něž podal rovněž žalobu na obnovu řízení u Okresního soudu v Chrudimi, nelze o jeho návrhu rozhodnout jinak, než jej zamítnout, protože v něm neuvedl z hlediska §268 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") žádný způsobilý důvod, pro který by mohla být exekuce zastavena.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, když připomněl, že exekuční soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud tak shledal rozhodnutí krajského soudu souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve připomíná, že během celého exekučního řízení namítal, že při vyslovení souhlasu s výší vypořádacího podílu a uzavření dědické dohody vycházel z nesprávně stanovené ceny nemovitostí, které byly předmětem dědického řízení, posudkem znalce Taišla. K zaplacení vypořádacího podílu se tedy stěžovatel v dědické dohodě zavázal na základě důvěry ve správnost znaleckého posudku vypracovaného odborníkem, což se však následně ukázalo jako nedůvodné. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že věděl-li by, že předmětný znalecký posudek je nesprávný, nikdy by danou dědickou dohodu neuzavřel.
6. S napadenými rozhodnutími proto stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že postupem soudů, které odmítly přezkoumat věcnou správnost exekučního titulu, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že obecnými soudy odkazované judikáty, jejichž závěry mu jsou známy, nelze v jeho věci použít, neboť by ve svém důsledku způsobovaly rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a to právě proto, že stěžovatel neměl žádnou faktickou možnost řádného opravného prostředku proti nesprávnému exekučnímu titulu. Jestliže se za této situace obecné soudy odmítly věcně zabývat jeho námitkami proti exekučnímu titulu, postupovaly podle mínění stěžovatele v rozporu se základními principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho základní procesní práva, když se k jeho námitkám - v návrhu na zastavení exekučního řízení - odmítly zabývat věcnou správností předmětného exekučního titulu. Stěžovatel se tak fakticky vymezuje - byť její obecnou platnost patrně nezpochybňuje - vůči ustálené rozhodovací praxi, podle které v exekučním řízení zásadně není možno přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu; stěžovatel přitom poukazuje na specifikum dané věci, ovlivněné tím, že neměl možnost exekuční titul napadnout řádným opravným prostředkem.
10. Ústavní soud se na základě shora rekapitulovaných stěžovatelových námitek omezí na konstatování, že stávající judikatura sice ve zcela výjimečných případech vskutku přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16 (N 206/83 SbNU 281) nebo nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18], to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu. Podle Ústavního soudu proto postačí zdůraznit, že v posuzované věci se oproti očekávání stěžovatele mimořádné okolnosti - srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývající z odkazovaných nálezových věcí - nepodávají.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že mimořádnou okolnost v posuzované věci představuje skutečnost, že jím tvrzenou nesprávnost exekučního titulu nemohl napadnout řádným opravným prostředkem, je vhodné připomenout, že obdobná situace nastává v případě, kdy je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti [§40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu]. Stěžovatelem zdůrazňovaná odlišnost jeho věci tak stěží může představovat mimořádnou okolnost, kterou měly obecné soudy při ústavně souladném výkladu §268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. vzít do úvahy.
12. Současně nelze přehlížet ani to, že se stěžovatel via facti v ústavní stížnosti v prvé řadě dovolává skutkového omylu, jenž měl založit neplatnost předmětné dědické dohody, pročež je zjevné, že jím tvrzené pochybení by mělo být spíše napraveno v řízení, ve kterém mělo být rozhodnuto o jeho žalobě na obnovu řízení, než v řízení, ve které jde o výkon (byť i nesprávného) exekučního titulu.
13. Dovolává-li se stěžovatel porušení svých základních práv, je konečně vhodné zdůraznit, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá, jakou konkrétní nesprávností měl znalec svůj znalecký posudek zatížit, a v jakém rozsahu tak měl tento znalecký posudek převyšovat skutečnou hodnotu předmětných nemovitostí. Ústavnímu soudu tak nebyl dán ani potřebný prostor pro možnou úvahu, zda jde o takovou nesprávnost exekučního titulu, jež ve svém důsledku může stěžovatele skutečně citelně poškozovat na jeho základních majetkových právech.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že na postupu obecných soudů ani na jejich usneseních vydaných v posuzované věci neshledal ústavněprávní nedostatky; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu