ECLI:CZ:US:2019:3.US.3734.18.1
sp. zn. III. ÚS 3734/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TEKO Trutnov a. s., sídlem Na Pile 2, Trutnov, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 9 Afs 305/2017-135, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2017 č. j. 31 Af 71/2015-230 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. října 2015 č. j. 32941/15/5200-11432-702271, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 10. 11. 2014 č. j. 1594241/14/2713-50552-602026, dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob (dále jen "dodatečný platební výměr"), byla na základě výsledků daňové kontroly stěžovatelce za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 doměřena částka 5 060 460 Kč, zrušena daňová ztráta a uložena povinnost uhradit související penále. Předmětem nesrovnalostí byla daňová uznatelnost nákladů vynaložených za služby v podobě demoličních, stavebních a zemních prací v areálu Tlakové plynárny Ústí nad Labem a Fotovoltaické elektrárny Boletice nad Labem.
3. Dodatečný platební výměr napadla stěžovatelka odvoláním. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "odvolací orgán") ze dne 7. 10. 2015 č. j. 32941/15/5200-11432-702271 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto.
4. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 8. 2017 č. j. 31 Af 71/2015-230 byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 9 Afs 305/2017-135 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů setrvaly na formálním odkazu, že provedené důkazy neprokazují provedení činností subdodavatelskou firmou, aniž odůvodnily, proč uvedené důkazy podle nich nepotvrzují provedení prací. Soudy podle stěžovatelky mnoho důkazů zcela pominuly, a to včetně důkazů, které byly navrhovány ve správním řízení, včetně návrhů na výslech svědků. Stěžovatelka uvádí, že navrhovala výslech svědků Kamínkové, Marečka, Smrčky, Dvořáčka, Valijenta, Koláře, Hlaváčka a Charváta a dále svědků Birnera a Součka, že na jejich výslechu v daňovém řízení trvala a nedošlo tedy k nahrazení jejího požadavku na výslech svědků předložením protokolu z výslechů v jiných řízeních. Stěžovatelka rovněž napadá hodnocení důkazů. Hodnocení listinných důkazů, tedy svědeckých výpovědí z jiných daňových řízení je podle stěžovatelky jen obecné, krajský soud odmítá jejich hodnověrnost s tím, že svědci uváděli cíleně a konkrétně rozhodující skutečnosti, což krajský soud vyložil jako změnu. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že správce daně, odvolací orgán, krajský soud i Nejvyšší správní soud nerespektovaly základní zásady týkající se zejména výpovědi svědků v daňovém řízení. Podle názoru stěžovatelky by správce daně či soud neměly být oprávněni volně volit mezi výslechem svědka a čtením protokolů o výslechu v jiném daňovém řízení. Stěžovatelka namítá, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud neprovedly jí navrhované důkazy, ačkoli byly řádně navrženy a odůvodněny a ani správní orgány neodůvodnily jejich neprovedení, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka soudům vytýká, že přes nevyslechnutí těchto svědků vyslovily, že neunesla důkazní břemeno. Konečně stěžovatelka namítá nesprávné stanovení daně tak, jak je popsáno v kasační stížnosti a v jejím doplnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. Vytýká-li stěžovatelka správním orgánům a soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutno uvést, že správce daně není povinen provést všechny důkazy navržené nebo předložené daňovým subjektem. Je však povinen provést ty důkazy, které mohou přispět ke správnému stanovení daně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 487/2002, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Jestliže správní orgány i soudy shledaly dokazování dostatečným a vyvodily z důkazů odpovídající právní závěry, není Ústavní soud oprávněn jejich závěry přehodnocovat a nahrazovat je svým vlastním hodnocením. Zasahoval by tím do nezávislého soudního rozhodování.
12. Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně neprovedení navržených důkazů, Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že doplnění důkazů soudem v obecné rovině jistě možné je, ostatně krajský soud k jejímu výslovnému požadavku doplnil dokazování mj. o svědecké výpovědi subdodavatelů, získané v rozhodné době (před vydáním rozhodnutí odvolacího orgánu) v daňovém řízení vedeném u obchodní společnosti Nowak, a. s. Nejvyšší správní soud dále výstižně poukázal na to, že ve věci, kde je předmětem sporu neunesení důkazního břemene, však nelze před soudem provádět důkazy nové. Správní soudy musejí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soudní přezkum není pokračováním daňového řízení, je proto logické, že případné důkazní deficity ohledně unesení či neunesení důkazního břemene nemůže stěžovatelka dohánět předkládáním nových důkazů soudu (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 133/2015). Z protokolu o ústním jednání před krajským soudem (založeném na č. l. 220 spisu krajského soudu) Nejvyšší správní soud navíc zjistil, že na provedení dalších důkazů před krajským soudem stěžovatelka netrvala. K důkazům navrhovaným v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené přihlédnout nemohl.
13. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stěžovatelkou, že stěžejními důkazy v projednávané věci byly svědecké výpovědi v rozsudku uvedených dodavatelů, které sama navrhla, a nesrovnalosti, které správce daně zjistil (např. rozpočty, předání stanoviště a zejména rozdíly ve fakturaci). Na rozdíl od stěžovatelky byl však Nejvyšší správní soud přesvědčen, že své důkazní břemeno stěžovatelka neunesla.
14. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k nezákonnostem při dokazování nedošlo; odmítnutí provedení opakovaných výslechů svědků bylo odvolacím orgánem řádně odůvodněno. Nejvyšší správní soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky, že nemohla navrhovat důkazy z jiných daňových řízení a rovněž se vypořádal s její námitkou ohledně hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší správní soud též konstatoval, že nespokojenost stěžovatelky s vypovídací hodnotou provedených výslechů a nespokojenost s hodnocením daných výpovědí není důvodem pro opakování těchto výslechů. Těmto závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu, resp. obou soudů, byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími, včetně rozhodnutí odvolacího orgánu, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu