ECLI:CZ:US:2019:3.US.3765.18.1
sp. zn. III. ÚS 3765/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Drmotové, zastoupené Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem, sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2018 č. j. 8 Co 940/2018-195, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Jiřího Drmoty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 21. 2. 2017 u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení částky 237 694,88 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy a náhrady zaplaceného znalečného. Později vzala stěžovatelka žalobu co do částky 8 019,88 Kč, odpovídající uplatněnému nároku na náhradu zaplaceného znalečného, zpět.
3. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. 25 C 59/2017-152 bylo žalobě stěžovatelky vyhověno a vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 229 675 Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit částku 192 327,10 Kč, a výrokem III. tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit státu částku 4 557 Kč.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, jehož předmětem po částečném zpětvzetí zůstaly pouze nákladové výroky. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2018 č. j. 8 Co 940/2018-195 bylo odvolací řízení proti I. výroku rozsudku okresního soudu zastaveno. Výrokem II. usnesení byl rozsudek okresního soudu o nákladech řízení změněn tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 74 201,88 Kč a že je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 4 557 Kč. Výrokem III. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Při odůvodnění II. výroku odkázal krajský soud na §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž platí, že při rozhodování o nákladech řízení určí soud výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Podle názoru krajského soudu by v nyní posuzované věci měla být výše odměny advokáta určena podle paušálně stanovené sazby určené zvláštním právním předpisem. Tím byla původně vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jež však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http//nalus.usoud.cz) ke dni 7. 5. 2013 zrušena. Byť Nejvyšší soud např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 dovodil, že odměna advokáta má být zásadně určována podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), nelze podle krajského soudu uvedený závěr uplatnit mechanicky a bezvýjimečně. Tento názor opřel o závěry Ústavního soudu vyslovené např. v nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Odklon je však možný pouze tehdy, svědčí-li pro něj individuální okolnosti a takové rozhodnutí musí být rovněž řádně odůvodněno. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že nyní posuzovaná věc si vyžaduje uvedený odklon, a to pro množství úkonů právní služby vykonaných v relativně krátkém časovém úseku, navíc ve věci nikoliv právně nebo skutkově složité. Dokazování bylo prováděno pouze k dopadům protiprávního jednání vedlejšího účastníka do života stěžovatelky, jež bylo objektivizováno i znaleckými posudky. Okruh sporných otázek zůstal po celou dobu vedení řízení stejný. Náklady právního zastoupení ve vazbě na počet vykonaných úkonů právní služby blížící se svou výší žalované částce tak krajský soud označil za nepřiměřené náročnosti řízení a jeho délce a jako nepoměrné k povaze a předmětu sporu. Při určení konkrétní výše přiznaných nákladů krajský soud podpůrně vycházel ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy s ohledem na inflaci a proporčně k jiným srovnatelným řízením ji stanovil částkou 50 000 Kč. Poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016) a Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1360/17), jež obdobnou volnou úvahu shledaly přiměřenou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud nepřesvědčivě a nepřezkoumatelným způsobem vyčíslil náklady řízení uložené vedlejšímu účastníkovi k náhradě. Tvrdí, že to byl naopak vedlejší účastník, kdo mohl zbytečným nákladům předejít, neboť již před podáním žaloby byl vyzván k dobrovolné náhradě nemajetkové újmy v později žalované výši. Vedlejší účastník podle stěžovatelky tuto její snahu ignoroval. Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že v posuzované věci bylo vedeno obsáhlé dokazování, v souvislosti s nímž vznikl stěžovatelce nárok na náhradu celkem 16 úkonů právní služby, které musela vynaložit pro svůj úspěch. I s ohledem na poučení okresním soudem a předvídatelnost soudního rozhodování to byl vedlejší účastník, kdo zavinil obsáhlost dokazování a svými procesními návrhy řízení protahoval.
6. Samotnému napadenému usnesení stěžovatelka vytýká, že krajský soud se pouze omezil na sdělení, že nyní posuzovaná věc nebyla skutkově či právně složitá a že okruh sporných otázek byl po celou dobu vedení řízení stejný, resp. uvedl, že náklady řízení jsou nepřiměřené náročnosti řízení, jeho délce i hodnotě předmětu sporu. Stěžovatelka však tvrdí, že krajský soud nerespektoval ani nehodnotil postoj vedlejšího účastníka k jí uplatněnému nároku a rovněž nepřihlédl k okolnostem, za nichž svůj nárok uplatnila. Nebyla-li věc právně ani skutkově složitá, musel by ji okresní soud skončit mnohem dříve. Stěžovatelka dále poukazuje na jiná další řízení, která vede s vedlejším účastníkem, z čehož má být zřejmé, že vedlejší účastník stěžovatelku buď šikanuje, nebo brání jejím legitimním požadavkům. Domnívá se proto, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, nezdůvodněné a neodpovídající skutečnému stavu. Stěžovatelka rovněž vytýká nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř. o moderaci nákladů soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí také pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší nákladů uložených vedlejšímu účastníkovi k náhradě. Podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že úprava náhrady nákladů řízení, jakož i určení jejich výše, jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
11. Krajský soud ve stěžovatelčině věci odkázal na §151 odst. 2 o. s. ř., podle něhož při rozhodování o nákladech řízení určí soud výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. I v nyní posuzované věci by měla být výše odměny advokáta určena tímto způsobem. Vyhláška č. 484/2000 Sb. však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ke dni 7. 5. 2013 zrušena, proto i nynější obecná praxe setrvává na aplikaci advokátního tarifu. Současně je však judikaturně ustálen závěr, že aplikace advokátního tarifu by neměla být mechanická a naopak by vždy mělo dojít k přezkumu konkrétních okolností umožňujících případný odklon, resp. že ani závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, nejsou vždy ústavně konformní. Ústavní soud v této souvislosti tradičně uvádí, že při rozhodování o nákladech řízení, a to i v řízeních zahájených po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., je namístě vycházet nejen z reparační povahy plynoucí z §142 odst. 1 o. s. ř., ale podle §136 o. s. ř. o volné úvaze soudu rovněž přihlédnout k povaze a hodnotě sporu a k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, přičemž za tím účelem lze vycházet i z částky vypočtené podle zrušené vyhlášky (srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15, usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 762/17, usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3126/17 a další). Přesně těmito pravidly se krajský soud při odůvodnění výše nákladů řízení přiznaných k náhradě řídil a v jeho závěrech nelze spatřovat žádné známky svévole nebo libovůle. Krajský soud ve svém rozhodnutí dovoleným způsobem vycházel z paušální částky vypočtené podle zrušené vyhlášky, přiměřeně navýšené s přihlédnutím k běhu času, přičemž zohlednil předmět sporu a jeho specifika. Zdůrazněna byla zejména skutečnost, že sporné otázky se v průběhu řízení neměnily, nicméně jejich vyřešení si vyžadovalo znalecké dokazování. Souhlasit lze rovněž s nepřiměřeností výše nákladů a hodnoty předmětu sporu. Nelze zohlednit argumentaci stěžovatelky vztahující se k zavinění nákladů samotným stěžovatelem, neboť je právem každého účastníka nepřistoupit k dobrovolnému uspokojení oprávněného před zahájením soudního řízení, stejně tak se nelze zabývat tvrzeními stěžovatelky vztahujícími se k jiným řízením, která s vedlejším účastníkem vede. Spekulativního charakteru jsou pak její tvrzení o šikaně či bránění legitimním požadavkům vedlejším účastníkem.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu