ECLI:CZ:US:2019:3.US.3809.19.1
sp. zn. III. ÚS 3809/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Vintera, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2019 č. j. 24 Cdo 4260/2018-648, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2017 č. j. 7 Co 742/2017-544 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. února 2017 č. j. 16 D 368/2012-525, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Ing. Tomáše Vintera, Jany Güldogan, České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a evidované právnické osoby Městská charita České Budějovice, sídlem Žižkova třída 309/12, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2017 č. j. 16 D 368/2012-525 vydaným notářkou jako soudní komisařkou, že v dědickém řízení bude pokračováno se stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení. V dědickém řízení byla předložena řada závětí, které byly sepsány v různých obdobích (šlo mimo jiné o závěti ze dne 22. 1. 2012, ze dne 1. 10. 2011 a ze dne 29. 3. 2007 s dodatkem ze dne 16. 9. 2008). Závěť ze dne 22. 1. 2012 byla neplatná pro rozpor s §476f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť šlo o allografní závěť, při níž však v rozporu s daným ustanovením jako svědek figurovala osoba blízká dědicům. Touto závětí nemohlo ani platně dojít k odvolání předchozích závětí. Allografní závěť ze dne 1. 10. 2011 byla rovněž neplatná, a to pro rozpor s §476b občanského zákoníku, neboť zůstavitel výslovně neprojevil před dvěma svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Závěť ze dne 16. 9. 2008 byla dodatkem závěti ze dne 29. 3. 2007, dané závěti totiž mohou obstát vedle sebe. Ze závěti ze dne 16. 9. 2008 nešlo vycházet, neboť jí zůstavitel pořídil pouze o spoluvlastnickém podílu k nemovitostem, které však ke dni svého úmrtí již nevlastnil. Okresní soud pak při určení okruhu účastníků dědického řízení vycházel ze závěti ze dne 29. 3. 2007.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 6. 2017 č. j. 7 Co 742/2017-544 potvrdil uvedené usnesení okresního soudu. Zmínil, že o okruhu dědiců a účastníků dědického řízení okresní soud vydával usnesení dle §175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.", není-li výslovně uvedeno jiné znění), nikoli dle §107 odst. 1 o. s. ř., jak okresní soud nesprávně uvedl. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o neplatnosti závětí ze dne 22. 1. 2012 a ze dne 1. 10. 2011, jakož i se závěrem, že závěť ze dne 16. 9. 2008 může obstát vedle závěti ze dne 29. 3. 2007. Ztotožnil se i s tím, že neplatnou závětí ze dne 22. 1. 2012 nemohla být odvolána závěť ze dne 29. 3. 2007. Krajský soud připustil, že stěžovatel okresnímu soudu důvodně vytknul, že se nezabýval námitkou rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 s dobrými mravy. Tuto vadu však bylo možno napravit v odvolacím řízení. Dle krajského soudu je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel závětí pořídil o svém majetku v rozporu s dobrými mravy. Navíc ani stěžovatelovo skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát. Z hlediska souladu závěti s dobrými mravy je nerozhodné, jakým způsobem zůstavitel nabyl majetek, jehož se závěť týká, tj. zda restituční řízení proběhlo plně v souladu se zákonem. V případě zkrácení práv jiných oprávněných osob bylo věcí těchto osob, aby se domáhaly svých práv. Rozporné s dobrými mravy nemohlo být ani nepřesné označení dědiců či podrobnost nebo obecnost výčtu majetku. Rozpor s dobrými mravy nezpůsobilo ani to, že závětí ze dne 16. 9. 2008 zůstavitel nakládal s majetkem, který ke dni své smrti nevlastnil. Takový úkon pouze nemá právní následky.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2019 č. j. 24 Cdo 4260/2018-648 zamítl stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu a zastavil řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud uvedl, že matka závětí povolaných dědiců byla vyloučena nejen z postavení svědka závěti ze dne 22. 1. 2012, ale také pro úkon odvolání předchozí závěti. Neztotožnil se však s názorem krajského soudu, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil o svém majetku pro případ smrti v rozporu s dobrými mravy. Soulad s dobrými mravy je totiž obecný požadavek, který musí splňovat každý právní úkon, aby byl platný. Krajský soud se však i přes tento závěr zabýval důvody, pro které stěžovatel namítal rozpor závěti s dobrými mravy. Nejvyšší soud shledal, že nejde o důvody, které by způsobily rozpor s dobrými mravy. V závěti nespatřoval šikanózní výkon práva. Dovolací soud neshledal důvodnou námitku, že krajský soud zatížil své řízení vadou spočívající v tom, že usnesení okresního soudu bylo nepřezkoumatelné, což bránilo krajskému soudu v tom, aby je věcně přezkoumal. Nejvyšší soud zmínil, že rozporem závěti s dobrými mravy se krajský soud zabýval a vycházel ze skutkových tvrzení stěžovatele, jež byla obsahem spisu. Svou námitkou tak stěžovatel uplatňoval jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí krajského soudu bylo z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a nebylo stiženou ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tak zamítl dovolání proti usnesení krajského soudu. Řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil pro nedostatek své funkční příslušnosti, neboť dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele se okresní soud nezabýval námitkou rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 s dobrými mravy a nedodržel přitom pokyn krajského soudu, který ho v předchozím kasačním rozhodnutí zavázal, aby se vypořádal se všemi námitkami. I přes tuto nepřezkoumatelnost krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. S rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť při hodnocení souladu s dobrými mravy krajský soud nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, natožpak důkazy. Nejvyšší soud se pak neřídil svou judikaturou, dle níž je při posuzování souladu s dobrými mravy nutno brát v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že závěť nepředstavovala šikanózní výkon práva. Námitku o šikanózním výkonu práva stěžovatel vznesl nikoli proto, že zůstavitel nepovolal svou bývalou manželku za dědičku, nýbrž proto, že zůstavitel přestal respektovat dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Bývalá manželka je tak nucena domáhat se vyloučení řady movitých věcí ze soupisu dědictví. Dle stěžovatele provedl Nejvyšší soud takový výklad podaného dovolání, který z něj nevyplývá. Stěžovatel tvrdí, že skutkový stav v dovolání nenapadal, v dovolacím řízení to ani přípustně nelze. Tím, že se Nejvyšší soud zabýval některými důvody, pro které stěžovatel namítal neplatnost závěti pro rozpor s dobrými mravy, dle jeho názoru nepřípustně suploval roli nalézacího soudu.
6. K nabytí restituovaných pozemků zůstavitelem stěžovatel poznamenal, že původní vlastník tyto pozemky odkázal nejen zůstaviteli, ale i matce stěžovatele. Poté, co se stěžovatel a jeho matka obrátili na zůstavitele se žádostí o vysvětlení, byli odbyti vyjádřením, že pro pozemkový úřad závěť neexistovala. Dle stěžovatele se zůstavitel své protiprávní jednání na sklonku života snažil napravit závětí ze dne 22. 1. 2012, kterou však soudy vyhodnotily jako neplatnou. Nepřesné označení dědiců či výčtu majetku nebylo dle stěžovatele důvodem rozporu s dobrými mravy, ale šlo jen o vnější projev despektu zůstavitele k dohodě o vypořádání společného jmění manželů a vztahu zůstavitele k jeho synům. Nejvyšší soud měl postupovat dle své judikatury, dle níž je-li rozhodnutí nalézacího soudu nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak zatíží své řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé. Zmíněným názorem se Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci neřídil, byť usnesení okresního soudu bylo nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Stěžovatel porušení svých práv spatřuje v tom, že krajský soud nezrušil usnesení okresního soudu pro nepřezkoumatelnost, byť se okresní soud nezabýval souladem závěti s dobrými mravy. Krajský soud ve svém usnesení připustil, že okresní soud se dopustil pochybení, když se otázkou dobrých mravů v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Dle krajského soudu však toto pochybení okresního soudu šlo překlenout v odvolacím řízení. V rozhodnutí o odvolání pak krajský soud objasnil, proč námitku rozporu s dobrými mravy nepovažoval za důvodnou.
10. Jak Ústavní soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16, bodu 9. odůvodnění (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), jeho úkolem je hodnotit soudní proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty. Ústavní soud tak přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé.
11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by pochybení okresního soudu, který ve svém rozhodnutí nerozebral význam dobrých mravů, mělo takový dopad do věcného výsledku sporu, že by to značilo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. I přestože se okresní soud nezabýval souladem s dobrými mravy, tuto otázku věcně posoudil krajský soud. Rozhodnutí krajského soudu, včetně posouzení souladu s dobrými mravy, ke stěžovatelovu dovolání přezkoumal Nejvyšší soud. Stěžovateli se tak v průběhu řízení dostalo věcného hodnocení jeho argumentace k dobrým mravům a dostal možnost toto hodnocení nechat přezkoumat v řízení o mimořádném opravném prostředku. Se svou argumentací před krajským soudem a Nejvyšším soudem však neuspěl po věcné stránce.
12. Dále lze poznamenat, že Nejvyšší soud se sice neztotožnil se závěrem krajského soudu, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud však vedle tohoto závěru o pojmovém vyloučení rozporu s dobrými mravy ve svém rozhodnutí rozebral, že stěžovatelova skutková tvrzení nepoukazují na žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno rozpor závěti s dobrými mravy dovodit. Závěr, že tato skutková tvrzení nedokládají rozpor s dobrými mravy, nebyl v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. K tomu Ústavní soud dodává, že krajský soud a Nejvyšší soud si vystačily s hodnocením stěžovatelových skutkových tvrzení. Dospěly-li k závěru, že ani na úrovni skutkových tvrzení nejde o skutečnosti zakládající rozpor s dobrými mravy, nemají významu stěžovatelovy námitky k dokazování (neprovedení důkazů k těmto tvrzením, suplování úlohy okresního soudu Nejvyšším soudem atd.), neboť šlo o hodnocení samotných skutkových tvrzení. Není totiž třeba vést dokazování ke skutkovým tvrzením, které dle soudů nemají z právního hlediska význam.
13. Ústavní soud současně nepřisvědčil námitce, že by se krajský soud nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, na jejichž základě stěžovatel dovozoval rozpor s dobrými mravy. Krajský soud z těchto tvrzení shrnul, co bylo právně podstatné, a to ve svém rozhodnutí vyhodnotil.
14. Krajský soud vyhodnotil, že z hlediska souladu závěti s dobrými mravy není podstatné, jak zůstavitel nabyl svůj majetek, resp. zda se stěžovatel domnívá, že restituční řízení trpělo vadami, neboť proti případným vadám restitučního řízení se měly dotčené osoby bránit k tomu určenými právními prostředky. Dané hodnocení plně pokrývá i stěžovatelovo tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že zůstavitel se své jednání v restitučním řízení snažil napravit závětí ze dne 22. 1. 2012. Krajský soud dále uvedl, že rozpor s dobrými mravy nezpůsobuje skutečnost, že v doplňující závěti je zmíněn i majetek, který však zůstavitel ke dni své smrti nevlastnil. Jde jen o okolnost, která způsobuje, že daný úkon nemá právní účinky. Zmíněné hodnocení krajského soudu poskytuje odpověď i na stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti, že uvedení takových věcí v závěti bylo výrazem zůstavitelovy neochoty řídit se dohodou o vypořádání společného jmění manželů. Hodnocení krajského soudu, že nepřesnosti v označení dědiců či způsob výčtu majetku nemohou způsobit rozpor s dobrými mravy, plně dopadá i na tvrzení v ústavní stížnosti, že těmito nepřesnostmi chtěl stěžovatel ilustrovat despekt zůstavitele k dohodě o vypořádání společného jmění manželů a jeho vztahu ke svým dětem.
15. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod ani ve způsobu, jakým krajský soud a Nejvyšší soud odůvodnily, že nebyl dán rozpor s dobrými mravy. Jejich hodnocení je srozumitelné i přesvědčivé a pohybuje se v prostoru vymezeném ústavními předpisy, lze na ně proto odkázat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu