ECLI:CZ:US:2019:3.US.3829.18.1
sp. zn. III. ÚS 3829/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. N., t. č. Vazební věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem, sídlem Veronské nám. 590, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. 8 Tdo 686/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 sp. zn. 6 To 72/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016 sp. zn. 56 T 3/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 31 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 a 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, (skutky pod body I., II. a III.), a odsoudil ho podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to částky ve výši 25 100 Kč. Městský soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu specifikovaným poškozeným. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání stěžovatele a konkretizovaných spoluobviněných nadepsaným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. řádu a §259 odst. 4 tr. řádu částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně stěžovatele. Podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a odsoudil ho podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky ve výši 25 100 Kč. Vrchní soud podle §228 odst. 1 tr. řádu dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu specifikovaným poškozeným. Vrchní soud rozhodl též o vině a trestu u spoluobviněných.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl. Týmž usnesením dovolání spoluobviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nezohlednily v plné míře dříve uložené tresty (které ve svém podání upřesňuje) a jeho nepříznivý zdravotní stav. Ten se po dobu vyšetřování, kdy se nacházel ve výkonu trestu, zhoršoval. Uložený trest je nepřiměřeně vysoký a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu likvidační. Soudy v předchozích řízeních postupovaly podle §45 tr. zákoníku, zatímco v nyní posuzované věci uplatnily §43 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž z úpravy horní hranice trestní sazby obsažené v tomto ustanovení vybočily. Městský soud svoji rozhodovací činnost navíc zatížil průtahy. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a vzhledem k již uloženým trestům a jeho zdravotnímu stavu obecné soudy vedl k uplatnění trestu mírnějšího.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Jde-li o rozsudek městského soudu, který vrchní soud v odsuzující části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušil, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit v tomto rozsahu podruhé), a z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl pro svou nepříslušnost.
7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud tudíž následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ve stěžovatelově věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
14. K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu (z deklarovaného důvodu nepříznivého zdravotního stavu a výše součtu všech uložených trestů, které má podle pravomocných rozhodnutí vykonat) Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však nenastala, přičemž nelze opomíjet, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku v trvání sedmi let (nadto jako trest úhrnný za dva trestné činy), přičemž v tomto ustanovení zákon stanoví trestní sazbu pro trest odnětí svobody na pět až deset let. Soudy se proto nezpronevěřily ani úpravě ukládání trestů podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel odkazuje na vymezení pojmu pokračování v trestném činu v §116 tr. zákoníku a ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku, avšak soustředí se pouze k časové souvislosti inkriminovaných útoků, nikoli k dalším zákonným kritériím.
15. Obrací-li stěžovatel pozornost k přístupu k potřebné lékařské péči, je třeba připomenout, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ukládá čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") státu povinnost chránit zdraví osob zbavených osobní svobody (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla v. Polsko, stížnost č. 30210/96, odst. 94, a rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková v. Ukrajina, stížnost č. 49872/11, odst. 210-213). Zároveň však nelze uložit obecnou povinnost propustit tyto osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Proto je slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79). V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3860/15.
16. Stěžovatel neargumentuje relevantně (např. prostřednictvím odborných vyjádření) ve prospěch závěru, že mu tato péče nebude zaručena ani při výkonu trestu odnětí svobody [srov. §16 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jakož i §23 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a další]. Není též důvod zpochybňovat konstatování Nejvyššího soudu, že zdravotní stav stěžovatele může být řešen rovněž ve vykonávacím řízení (srov. §322 a 325 tr. řádu).
17. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti k délce řízení před městským soudem ji neposunují do ústavněprávní roviny. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k ochraně práva na přiměřenou délku řízení zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzaci jeho porušení použitím prostředků, které jsou vlastní trestnímu právu, a zavázal obecné soudy, vykonávající trestní jurisdikci, aby využily všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby promítly nalezené porušení práva obviněného na soudní ochranu (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu [srov. nález ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185), nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 (N 122/57 SbNU 525)]. Zároveň však dal také najevo, že řádný proces je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu, a to včetně celého řetězce záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřeným v ústavním pořádku České republiky (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3622/11, přiměřeně též nález ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3553/15). Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala obžalobu dne 28. 2. 2014, přičemž s ohledem na složitost věci a obsáhlost důkazních prostředků (rozsudek městského soudu ze dne 6. 4. 2016 má rozsah 71 stran) nelze považovat délku řízení v prvním stupni za nepřiměřenou či signalizující neodůvodněné průtahy v řízení.
18. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
19. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
20. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně výrokové části rozsudku městského soudu týkající se stěžovatele, kterou již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu