Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.08.2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.686.2018.1

sp. zn. 8 Tdo 686/2018-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovoláních obviněných P. A. , K. B. , B. N. , F. T. a V. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 6 To 72/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. A., K. B., F. T. a V. V. odmítají . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. odmítá . Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 56 T 3/2014, tak, že uznal níže jmenované obviněné (tedy nejen dovolatele) vinnými, že „I . obžalovaní P. A. , B. N. , F. T. , J. M. , J. T. , K. B. a V. V. : po vzájemné dohodě a v úmyslu převést na sebe finanční prostředky z bankovního účtu jiného poté, co se obžalovaní N. a T. na jaře roku 2010 účastnili prodeje bytu poškozeného M. Š. a zjistili, že mu kupní cena ve výši 13 000 000 Kč byla uhrazena na jeho účet vedený u České spořitelny, a.s., obžalovaný A. jako firemní poradce České spořitelny, a.s., se zařazením na pobočce V. n. v P., dne 21. 9. 2010 v 11:33 hodin a dne 16. 9. 2010 v době od 13:23 – 13:26 hodin lustroval prostřednictvím interní aplikace osobu M. Š., nahlížel ve dnech 16. 9. 2010 v době od 13:23 hodin do 13:26 hodin, 21. 9. 2010 v 11:33 hodin, 29. 9. 2010 v 13:42 hodin, 30. 9. 2010 ve 14:26 hodin a dne 1. 10. 2010 ve 13:23 hodin prostřednictvím interní aplikace banky na bankovní účet poškozeného M. Š. a informace o finančních prostředcích a zůstatku na účtu předával obžalovaným N. a T., přičemž obžalovaný N. vyhotovil listinu „Plná moc“ opatřenou datem 20. 9. 2010, doložkou legalizace, kulatým razítkem se státním znakem notářky M. K., razítkem podpisové doložky notářské koncipientky I. N. a napodobeninou podpisu M. Š., která dle údajů na ní uvedených zmocňuje obžalovaného M. k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu poškozeného M. Š., s touto padělanou plnou mocí obžalovaný T. dne 29. 9. 2010 doprovodil obžalovaného M. na Úřad MČ P., T., který ji zde jako zmocněnec podepsal a nechal ověřit úřednicí D. P., a kdy poté obžalovaný T. převezl obžalovaného M. do pobočky České spořitelny, a.s. na V. n., kde po předchozí dohodě obžalovaný M. předal tuto padělanou plnou moc obžalovanému A. za účelem provedení změny dispozičního práva a podpisového vzoru k bankovnímu účtu poškozeného M. Š., a kdy toto obžalovaný A. skutečně provedl, a na základě toho pak poté, co dne 30. 9. 2010 obžalovaný T. přivezl obžalovaného M. do pobočky České spořitelny, a.s. v R. u., P., obžalovaný M ve 14:02 hodin zadal příkaz k úhradě částky 5 000 000 Kč z účtu poškozeného M. Š. ve prospěch účtu majitele obžalovaného K. B., vedeného u Československé obchodní banky, a.s. a obžalovaný B. pak za aktivní účasti obžalovaného V. provedl čtyři výběry, konkrétně dne 1. 10. 2010 v 15:23 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybral částku 100 000 Kč, dne 4. 10. 2010 v 11:46 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P., společně vybrali další hotovost ve výši 100 000 Kč, dne 5. 10. 2010 v 17:05 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P., vybrali další částku ve výši 100 000 Kč a dne 6. 10. 2010 ve 13:34 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybrali zbývající hotovost ve výši 4 700 000 Kč, přičemž tyto částky vždy předali obžalovaným N. a T., a tímto společným jednáním způsobili uvedení obžalovaní akciové společnosti Česká spořitelna, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu ve výši 5 000 000 Kč, II . obžalovaní P. A. , B. N. , F. T. a (dnes již zemřelý) F. B. : v úmyslu vymoci údajnou pohledávku obžalovaného J. Š. vůči poškozenému M. L. a se záměrem vylákat finanční prostředky z jeho bankovního účtu vedeného u České spořitelny, a.s. se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, obžalovaný A. po předchozím pokynu obžalovaných N. a T., nahlížel ve dnech 20. 9. 2010 v 15:30 hodin, 30. 9. 2010 v 15:29 hodin a 1. 10. 2010 v 13:23 hodin prostřednictvím interní aplikace banky na bankovní účet poškozeného M. L., zjištěné informace předával obžalovaným N. a T., obžalovaný N. pak po dohodě s obžalovaným T. vyhotovil listinu „Plná moc“ opatřenou datem 29. 9. 2010, doložkou legalizace a kulatým razítkem se státním znakem notářky M. K. a napodobeným podpisem poškozeného M. L. zmocňující zemřelého B. k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu poškozeného M. L., tuto padělanou plnou moc zemřelý B. na základě předchozího pokynu obžalovaných N. a T. a po předchozí dohodě s obžalovaným A. předložil dne 30. 9. 2010 na pobočce České spořitelny, a.s., V. n., aby tím docílil změny dispozice a podpisového vzoru, kdy obžalovaný A. skutečně vyměnil podpisový vzor k předmětnému účtu, a následně dne 1. 10. 2010 ve 14:37 hodin na pobočce České spořitelny, a.s., v R., P. vybral zemřelý B. částku 1 400 000 Kč, kterou předal obžalovaným N. a T., přičemž obžalovaný T. od počátku tuto trestnou činnost inicioval a koordinoval jednání na trestné činnosti zúčastněných osob, kdy tímto společným jednáním způsobili uvedení obžalovaní akciové společnosti Česká spořitelna, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu ve výši 1 400 000 Kč, III. obžalovaní B. N. , F. T. , K. L. , J. Č. a M. Č. , proti níž bylo trestní stíhání zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř.: po vzájemné dohodě spočívající ve vylákání finančních prostředků z bankovních účtů majitelky J. M., zemřelé, konkrétně z: 1) účtu (vkladní knížka) vedeného u Československé obchodní banky, a.s., Poštovní spořitelny, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, 2) účtů vedených u Komerční banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, a 3) účtů (účet vkladní knížky) a vedených České spořitelny, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, obžalovaný N. po domluvě s obžalovaným T. vyhotovil padělané listiny, a to „Usnesení o dědictví č. 34 D 2781/2009 ze dne 13. 9. 2010 se jménem předsedkyně senátu OS pro Prahu 4 B. N., které opatřil doložkou OS pro Prahu 4 o nabytí právní moci, a opatřil či nechal opatřit napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 9. 11. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřenou doložkou Ověření - legalizace notářské koncipientky I. N., otiskem kulatého razítka se státním znakem M. K. a napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 26. 11. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřenou doložkou Ověření – legalizace notářské tajemnice P. P., otiskem kulatého razítka se státním znakem A. B. a opatřené napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 19. 10. 2010, zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřené doložkou pro legalizaci Úřadu MČ P., otiskem kulatého razítka se státním znakem Městská část P. napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 19. 10. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřené ověřovací doložkou, otiskem kulatého razítka se státním znakem J. Z., otiskem doložky D. H. a napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 25. 1. 2011 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. k nakládání s účty vedenými u Komerční banky, a.s. opatřenou ověřovací doložkou legalizace a otiskem kulatého razítka se státním znakem J. B., notářky v P., otiskem podpisové doložky notářského koncipienta Š. M. a napodobenými podpisy příslušných osob a „Plnou moc“ k zastupování ze dne 25. 1. 2011 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opravňující k nakládání s účty vedenými u České spořitelny, a.s., opatřenou ověřovací doložkou legalizace a otiskem kulatého razítka se státním znakem J. B., notářky v P., otiskem podpisové doložky notářského koncipienta Š. M. a napodobenými podpisy příslušných osob, a poté obžalovaní N., T., L. a M. Č. jednali jako osoby oprávněné vyřizovat dědictví za O. M.-S. s vědomím, že pozůstalá O. M.-S. shora uvedené plné moci nevystavila a nepodepsala, tedy M. Č. k zastupování v řízení o dědictví nezmocnila, a M. Č. nebyla jejím jménem oprávněna jakkoliv jednat a konkrétně: - dne 16. 11. 2010 obžalovaní N., L. a M. Č., proti které bylo trestní stíhání zastaveno, společně přijeli do obce M., kde M. Č. na pobočce České pošty s. p., M., přibližně v 13:40 hodin předložila obžalovaným N. padělané Usnesení o dědictví č. 34 D 2781/2009 ze dne 13. 9. 2010, padělanou Plnou moc ze dne 9. 11. 2010 a vkladní knížku k bankovnímu účtu pracovnici Pošty J. Ch., která podklady převzala, vyplnila formulář Převzetí vkladní knížky a vše zaslala na příslušné pracoviště Poštovní spořitelny k dalšímu vyřízení, dále se dne 29. 11. 2010 obžalovaní N. a L. spolu s M. Č. dostavili do areálu, ve kterém se nalézá pobočka Československé obchodní banky, a.s., Poštovní spořitelny, R., P., kde M. Č. sama navštívila pobočku Poštovní spořitelny a přibližně v 11:25 hodin předložila padělanou Plnou moc ze dne 26. 11. 2010 pracovnici Poštovní spořitelny J. Š., která vyplnila formulář Převzetí vkladní knížky, do kterého na žádost M. Č. jako účet, na který mají být převedeny finanční prostředky, uvedla bankovní účet vedený u České spořitelny, a.s. patřící M. Č. a v důsledku toho byla dne 1. 12. 2010 na bankovní účet majitelky M. Č. připsána platba ve výši 602 476,10 Kč, následně se dne 1. 12. 2010 M. Č. přibližně v 11:00 hodin dostavila na pobočku České spořitelny, a. s. v T., K. n., kde jí byla vyplacena v hotovosti částka 600 000 Kč, kterou bezprostředně poté převzal obžalovaný L. a téhož dne ji předal obžalovanému N., - dále dne 24. 1. 2011 v 13:00 hodin obžalovaný Č., jako zaměstnanec Komerční banky, a.s., se zařazením ředitel pobočky R., P., na základě pokynů obžalovaných N. a T., na této pobočce ve 13:18 hodin a dále ve 13:29 hodin a 16:57 hodin nahlížel prostřednictvím interní aplikace banky TSS3 na informace o účtech klientky Komerční banky, a.s., zemřelé J. M., dále zajistil na právním oddělení Komerční banky, a.s., předtisk formuláře Plná moc k založení/zrušení účtu a do předtisku formuláře uvedl čísla účtů zůstavitelky J. M. účet a účet, kdy takto částečně vyplněný formulář Plné moci následně téhož dne v 17:59 hodin odeslal jako přílohu (dokument s názvem „PM - vzor zrušení účtu dědictví.doc“) e-mailu s předmětem zprávy „plná moc“ z adresy, jejímž je uživatelem, na adresu uživatele obžalovaného N., přičemž na účet a klientské informace nahlížel v úmyslu získat informace o účtech, zejmena informace o zůstatcích na účtech a tyto informace pak předal obžalovanému N. s vědomím, že budou využity k neoprávněnému nakládání s finančními prostředky na účtech majitelky J. M., k čemuž došlo dne 26. 1. 2011, kdy se v 9:34 hodin obžalovaný L. společně s M. Č. a obžalovaným N. dostavili na pobočku Komerční banky, a.s., R., P., kde obžalovaný N. nechal padělanou Plnou moc ze dne 25. 1. 2011 prostřednictvím ředitele pobočky obžalovaného Č. zkontrolovat na právním oddělení Komerční banky, a.s., a následně obžalovaný L. a M. Č. na základě padělané Plné moci ze dne 25. 1. 2011 uzavřeli dohodu o zrušení bankovního účtu a v 10:12 hodin na pokladně vybrali z tohoto bankovního účtu finanční prostředky ve výši 4 346,54 EUR a téhož dne se obžalovaný L. a M. Č. opět dostavili na pobočku Komerční banky, a.s., R., P., kde předložili opravné Usnesení ze dne 26. 1. 2010, č. j. 34 D 2781/2009 - 63 a zažádali o předčasný výběr z bankovního účtu a v 16:34 hodin na pokladně vybrali z tohoto bankovního účtu finanční prostředky ve výši 5 481,01 EUR, - dále se dne 26. 1. 2011 obžalovaný L. společně s M. Č. dostavili na pobočku České spořitelny, a.s., N. P., P., kde na základě padělané Plné moci ze dne 25. 1. 2011 uzavřeli dohodu o zrušení bankovních účtů majitelky J. M., vzápětí na pokladně vybrali z bankovního účtu finanční prostředky ve výši 502 025 Kč a dne 4. 2. 2011 obžalovaný L. společně s M. Č. na téže pobočce České spořitelny, a.s. vybrali ze zrušeného bankovního účtu finanční prostředky ve výši 150 792 Kč, přičemž obžalovaný T. celou tuto trestnou činnost od počátku inicioval a zainteresované osoby instruoval a řídil, přičemž tímto společným jednáním výše uvedení obžalovaní způsobili: - poškozené Československé obchodní bance, a.s., Poštovní spořitelně, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu v celkové výši 602 476,10 Kč, - poškozené Komerční bance, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, škodu v celkové výši 9 827,55 EUR, v přepočtu ke kurzu aktuálnímu k datu 26. 1. 2011 (24,22 Kč/ 1 EUR) je škoda vyčíslena na 238 023,26 Kč, - poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu v celkové výši 652 817 Kč, přičemž výše škody způsobená obžalovanými v bodech I. – III. činí: - u obžalovaného P. A. v bodech I. a II. 6 400 000 Kč, - u obžalovaného K. B. v bodě I . 5 000 000 Kč, - u obžalovaného J. Č. v bodě III. 238 023,26 Kč, - u obžalovaného K. L. v bodě III. 1 493 316,36 Kč, - u obžalovaného J. M. v bodě I. 5 000 000 Kč, - u obžalovaného B. N. v bodech I., II. a III. 7 893 316,36 Kč, - u obžalovaného J. T. v bodě I. 5 000 000 Kč, - u obžalovaného F. T. v bodě I. 5 000 000 Kč, v bodě II. 1 400 000 Kč a v bodě III. 1 493 316,36 Kč - u obžalovaného V. V. v bodě I. 5 000 000 Kč.“ 2. Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v případě obviněného P. A. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako zločin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (skutky pod body I. a II.), v případě obviněného K. B. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného J. Č. jednak jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem III. ve vztahu k napadeným účtům u Komerční banky, a.s.), v případě obviněného K. L. jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem III.), v případě obviněného J. M. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného B. N. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutky pod body I., II. a III.), v případě obviněného J. T. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), v případě obviněného F. T. jednak jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem II.) a jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem III.) a v případě obviněného V. V. jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.). 3. Za výše uvedenou trestnou činnost byli obvinění odsouzeni, a to P. A. za zločiny z tohoto rozsudku a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 23 T 330/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 To 297/2014, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce, při níž dochází ke kontaktu s klienty a jejich osobními údaji v oblasti bankovnictví a kapitálových služeb, a to na dobu deseti let. Dále podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to částky ve výši 500 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 23 T 330/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 4 To 297/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. K. B. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. J. Č. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. K. L. za zločiny z tohoto rozsudku a dále za přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 21 T 65/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 361/2011, a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 2 T 210/2010, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 21 T 65/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 361/2011, a z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 2 T 210/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. J. M. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. B. N. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to částky ve výši 25 100 Kč. Ohledně J. T. soud podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 T 126/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 6 To 178/2014, a ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 14 T 60/2013. F. T. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V. V. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. 4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl i o povinnosti obviněných k náhradě škody tak, že P. A., B. N., F. T., J. M., J. T., K. B. a V. V. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč. P. A., B. N. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 1 583 661 Kč. B. N., F. T. a K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 652 810,43 Kč. B. N., J. Č., K. L. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a.s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, nahradit majetkovou škodu ve výši 247 884 Kč. B. N., F. T. a K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené O. M.-S., trvale bytem K M., P. – L., nahradit majetkovou škodu ve výši 602 476,10 Kč. 5. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud dále rozhodl o uložení ochranného opatření, a to zabrání věci, konkrétně nemovitosti v katastrálním území K. n. L., na listu vlastnictví, budova včetně pozemku parcelní, na adrese B., K. n. L., a dále osobního automobilu tovární značky M., obchodního označení E 270 CDI A, ve vlastnictví M. K., dříve N. 6. Oproti tomu byl obviněný J. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze z 28. 2. 2014, sp. zn. 1 KZV 210/2010, která mu kladla za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými skutky popsanými pod body I. a II. rozsudku. 7. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl již v minulosti právní moci v části týkající obviněných J. M., K. L. a J. T. 8. Obvinění P. A., K. B., J. Č., B. N., F. T. a V. V., ale i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (ta tak učinila výhradně v neprospěch obviněných F. T. a J. Š.) podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. 9. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl na závěr veřejného zasedání rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 6 To 72/2016, takto: „ I. 1. Z podnětu odvolání obžalovaných P. A., J- Č., B. N. a F. T. se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. a §259 odst. 4 t r. ř . částečně zrušuje , a to v celém rozsahu ohledně obžalovaných P. A., B. N. a J. Č., ve výrocích o vině pod body A., I. a II. , o trestu a o povinnosti k náhradě škody ohledně obžalovaného F. T. a ve výroku o zabrání věcí ve vlastnictví M. K., dříve N. 2. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. se znovu rozhoduje takto: Obžalovaní P. A. , B. N. a F. T. j s o u v i n n i, že I. P. A., B. N. a F. T. spolu s J. M., J. T., K. B. a V. V. po vzájemné dohodě a v úmyslu převést na sebe finanční prostředky z bankovního účtu jiného poté, co se B. N. a F. T. na jaře roku 2010 účastnili prodeje bytu poškozeného M. Š. a zjistili, že mu kupní cena ve výši 13 000 000 Kč byla uhrazena na jeho účet vedený u České spořitelny, a. s., P. A. jako firemní poradce České spořitelny, a. s., se zařazením na pobočce V. n. v P. dne 21. 9. 2010 v 11:33 hodin a dne 16. 9. 2010 v době od 13:23 – 13:26 hodin lustroval prostřednictvím interní aplikace osobu M. Š., nahlížel ve dnech 16. 9. 2010 v době od 13:23 hodin do 13:26 hodin, 21. 9. 2010 v 11:33 hodin, 29. 9. 2010 v 13:42 hodin, 30. 9. 2010 ve 14:26 hodin a dne 1. 10. 2010 ve 13:23 hodin prostřednictvím interní aplikace banky na bankovní účet poškozeného M. Š. a informace o finančních prostředcích a zůstatku na účtu předával obžalovaným B. N. a F. T., přičemž B. N. vyhotovil listinu „Plná moc“opatřenou datem 20. 9. 2010, doložkou legalizace, kulatým razítkem se státním znakem notářky M. K., razítkem podpisové doložky notářské koncipientky I. N. a napodobeninou podpisu M. Š., která podle údajů na ní uvedených zmocňuje J. M. k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu poškozeného M. Š., s touto padělanou plnou mocí J. T. dne 29. 9. 2010 doprovodil J. M. na Úřad MČ P., T., který ji zde jako zmocněnec podepsal a nechal ověřit úřednicí D. P., a kdy poté J. T. převezl J. M. do pobočky České spořitelny, a. s. na V. n., kde po předchozí dohodě J. M. předal padělanou plnou moc P. A. za účelem provedení změny dispozičního práva a podpisového vzoru k bankovnímu účtu poškozeného M. Š., a kdy toto P. A. provedl, a na základě toho poté, co dne 30. 9. 2010 J. T. přivezl J. M. do pobočky České spořitelny, a. s., v R. u., P., J. M. ve 14:02 hodin zadal příkaz k úhradě částky 5 000 000 Kč z účtu poškozeného M. Š. ve prospěch účtu majitele K. B., vedeného u Československé obchodní banky, a.s., a K. B. za aktivní účasti V. V. provedl čtyři výběry, konkrétně dne 1. 10. 2010 v 15:23 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybral částku 100 000 Kč, dne 4. 10. 2010 v 11:46 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P., společně vybrali hotovost ve výši 100 000 Kč, dne 5. 10. 2010 v 17:05 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. P., P.. vybrali částku ve výši 100 000 Kč a dne 6. 10. 2010 ve 13:34 hodin na pobočce Československé obchodní banky, a.s., N. B. S., P., vybrali zbývající hotovost ve výši 4 700 000 Kč, přičemž tyto částky vždy předali B. N. a F. T., a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní a. s., Česká spořitelna, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu ve výši 5 000 000 Kč, II. P. A., B. N., F. T. a zemřelý F. B. v úmyslu vymoci údajnou pohledávku J. Š. vůči poškozenému M. L. a se záměrem vylákat finanční prostředky z jeho bankovního účtu vedeného u České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, P. A. po předchozím pokynu B. N. a F. T., nahlížel ve dnech 20. 9. 2010 v 15:30 hodin, 30. 9. 2010 v 15:29 hodin a 1. 10. 2010 v 13:23 hodin prostřednictvím interní aplikace banky na bankovní účet poškozeného M. L., zjištěné informace předával B. N. a F. T., B. N. poté po dohodě s F. T. vyhotovil listinu „Plná moc“ opatřenou datem 29. 9. 2010, doložkou legalizace a kulatým razítkem se státním znakem notářky M. K. a napodobeným podpisem poškozeného M. L. zmocňující F. B. k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu poškozeného M. L., padělanou plnou moc F. B. na základě předchozího pokynu B. N. a F. T. a po předchozí dohodě s P. A. předložil dne 30. 9. 2010 na pobočce České spořitelny, a. s., V. n., aby tím docílil změny dispozice a podpisového vzoru, kdy P. A. vyměnil podpisový vzor k předmětnému účtu, a následně dne 1. 10. 2010 ve 14:37 hodin na pobočce České spořitelny, a. s., v R. u., P., vybral zemřelý F. B. částku 1 400 000 Kč, kterou předal B. N. a F. T., přičemž F. T. od počátku trestnou činnosti inicioval a koordinoval jednání na trestné činnosti zúčastněných osob, kdy tímto společným jednáním způsobili obžalovaní a. s., Česká spořitelna, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu ve výši 1 400 000 Kč, III. B. N. spolu s F. T., K. L. a M. Č., jejíž trestní stíhání bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. po vzájemné dohodě spočívající ve vylákání finančních prostředků z bankovních účtů majitelky J. M., zemřelé, konkrétně z: 1) účtu (vkladní knížka) vedeného u Československé obchodní banky, a.s., Poštovní spořitelny, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, 2) účtů a vedených u Komerční banky, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1 a 3) účtů (účet vkladní knížky) a vedených u České spořitelny, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, B. N. po domluvě s F. T. vyhotovil padělané listiny, a to „Usnesení o dědictví č. 34 D 2781/2009 ze dne 13. 9. 2010“ se jménem předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 B. N., které opatřil doložkou Obvodního soudu pro Prahu 4 o nabytí právní moci, a opatřil či nechal opatřit napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 9. 11. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřenou doložkou Ověření - legalizace notářské koncipientky I. N., otiskem kulatého razítka se státním znakem M. K. a napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 26. 11. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřenou doložkou Ověření - legalizace notářské tajemnice P. P., otiskem kulatého razítka se státním znakem A. B. a opatřené napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 19. 10. 2010, zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřené doložkou pro legalizaci Úřadu MČ P., otiskem kulatého razítka se státním znakem Městská část P. a napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 19. 10. 2010 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opatřené ověřovací doložkou, otiskem kulatého razítka se státním znakem J. Z., otiskem doložky D. H. a napodobenými podpisy příslušných osob, „Plnou moc“ k zastupování ze dne 25. 1. 2011 zmocnitele O. M.- S. a zmocněnce M. Č. k nakládání s účty vedenými u Komerční banky, a.s., opatřenou ověřovací doložkou legalizace a otiskem kulatého razítka se státním znakem J. B., notářky v P., otiskem podpisové doložky notářského koncipienta Š. M. a napodobenými podpisy příslušných osob a „Plnou moc“ k zastupování ze dne 25. 1. 2011 zmocnitele O. M.-S. a zmocněnce M. Č. opravňující k nakládání s účty vedenými u České spořitelny, a.s., opatřenou ověřovací doložkou legalizace a otiskem kulatého razítka se státním znakem J. B., notářky v P., otiskem podpisové doložky notářského koncipienta Š. M. a napodobenými podpisy příslušných osob, a poté B. N., F. T., K. L. a M. Č. jednali jako osoby oprávněné vyřizovat dědictví za O. M.-S. s vědomím, že pozůstalá O. M.-S. shora uvedené plné moci nevystavila a nepodepsala, tedy M. Č. k zastupování v řízení o dědictví nezmocnila, a M. Č. nebyla jejím jménem oprávněna jakkoliv jednat a konkrétně: dne 16. 11. 2010 B. N., K. L. a M. Č. společně přijeli do obce M., kde M. Č. na pobočce České pošty s. p., M., přibližně v 13:40 hodin předložila B. N. padělané Usnesení o dědictví č. 34 D 2781/2009 ze dne 13. 9. 2010, padělanou Plnou moc ze dne 9. 11. 2010 a vkladní knížku k bankovnímu účtu pracovnici Pošty J. Ch., která podklady převzala, vyplnila formulář Převzetí vkladní knížky a vše zaslala na příslušné pracoviště Poštovní spořitelny k dalšímu vyřízení, dále se dne 29. 11. 2010 B. N. a K. L. spolu s M. Č. dostavili do areálu, ve kterém se nalézá pobočka Československé obchodní banky, a.s., Poštovní spořitelny, R., P., kde M. Č. sama navštívila pobočku Poštovní spořitelny a přibližně v 11:25 hodin předložila padělanou Plnou moc ze dne 26. 11. 2010 pracovnici Poštovní spořitelny J. Š., která vyplnila formulář Převzetí vkladní knížky, do kterého na žádost M. Č. jako účet, na který mají být převedeny finanční prostředky, uvedla bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s., patřící M. Č. a v důsledku toho byla dne 1. 12. 2010 na bankovní účet majitelky M. Č. připsána platba ve výši 602 476,10 Kč, následně se dne 1. 12. 2010 M. Č. přibližně v 11:00 hodin dostavila na pobočku České spořitelny, a. s., v T., K. n., kde jí byla vyplacena v hotovosti částka 600 000 Kč, kterou bezprostředně poté převzal K. a téhož dne ji předal B. N., dne 24. 1. 2011 v 13:00 hodin J. Č., ředitel pobočky R., P., Komerční banky, a.s., na základě pokynů B. N. a F. T., na této pobočce ve 13:18 hodin, 13:29 hodin a 16:57 hodin nahlížel prostřednictvím interní aplikace banky TSS3 na informace o účtech klientky Komerční banky, a.s., zemřelé J. M., dále zajistil na právním oddělení Komerční banky, a.s., předtisk formuláře Plná moc k založení/zrušení účtu a do předtisku formuláře uvedl čísla účtů zůstavitelky J. M. účet a účet, kdy takto částečně vyplněný formulář Plné moci následně téhož dne v 17:59 hodin odeslal jako přílohu (dokument s názvem „PM - vzor zrušení účtu dědictví.doc“) e-mailu s předmětem zprávy „plná moc“ z adresy, jejímž je uživatelem, na adresu uživatele B. N., přičemž na účet a klientské informace nahlížel v úmyslu získat informace o účtech, zejména informace o zůstatcích na účtech a tyto informace pak předal B. N. s vědomím posledně uvedeného obžalovaného, že budou využity k neoprávněnému nakládání s finančními prostředky na účtech majitelky J. M., k čemuž došlo dne 26. 1. 2011, kdy se v 9:34 hodin K. L. společně s M. Č. a B. N. dostavili na pobočku Komerční banky, a.s., R., P., kde B. N. nechal padělanou Plnou moc ze dne 25. 1. 2011 prostřednictvím J. Č. zkontrolovat na právním oddělení Komerční banky, a.s., a následně K. L. a M. Č. na základě padělané Plné moci ze dne 25. 1. 2011 uzavřeli dohodu o zrušení bankovního účtu a v 10:12 hodin na pokladně vybrali z tohoto bankovního účtu finanční prostředky ve výši 4 346,54 EUR a téhož dne se K. L. a M. Č. dostavili na pobočku Komerční banky, a. s., R., P., kde předložili opravné Usnesení ze dne 26. 1. 2010, č. j. 34 D 2781/2009-63 a zažádali o předčasný výběr z bankovního úctu a v 16:34 hodin na pokladně vybrali z tohoto bankovního úctu finanční prostředky ve výši 5 481,01 EUR, dne 26. 1. 2011 se K. L. společně s M. Č. dostavili na pobočku České spořitelny, a. s., N. P., P., kde na základě padělané Plné moci ze dne 25. 1. 2011 uzavřeli dohodu o zrušení bankovních účtů majitelky J. M. a, poté na pokladně vybrali z bankovního účtu finanční prostředky ve výši 502 025 Kč a dne 4. 2. 2011 K. L. společně s M. Č. na stejné pobočce České spořitelny, a.s., vybrali ze zrušeného bankovního účtu finanční prostředky ve výši 150 792 Kč, přičemž F. T. celou tuto trestnou činnost od počátku inicioval a zainteresované osoby instruoval a řídil, přičemž tímto společným jednáním výše uvedení obžalovaní způsobili: - poškozené Československé obchodní bance, a.s., Poštovní spořitelně, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu v celkové výši 602 476,10 Kč, - poškozené Komerční bance, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, škodu v celkové výši 9 827,55 EUR, tj. v přepočtu ke kurzu aktuálnímu k datu 26. 1. 2011 (24,22 Kč / 1 EUR) škodu ve výši 238 023,26 Kč, - poškozené České spořitelně, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, škodu v celkové výši 652 817 Kč, přičemž výše škody způsobená obžalovanými v bodech I. – III. činí: u P. A. v bodech I. a II. 6 400 000 Kč, u B. N. v bodech I., II. a III. 7 893 316,36 Kč, u F. T. v bodech I. a II. 6 400 000 Kč. “ 10. Takto popsaná jednání jednotlivých obviněných odvolací soud právně kvalifikoval takto: v případě obviněného P. A. jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I. a II.), jednak jako zločin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I. a II.), v případě obviněného B. N. jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), jednak jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, účinného do 30. 4. 2015 (skutky pod body I., II. a III.), a v případě obviněného F. T. jako organizátorství zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (skutky pod body I. a II.). Za to obviněné odsoudil: P. A. za zločiny, kterými byl uznán vinným tímto rozsudkem a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, č. j. 23 T 330/2012 – 313, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 To 297/2014 – 335, podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, mu uložil i trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání nebo funkce, při níž dochází ke kontaktu s klienty a jejich osobními údaji v oblasti bankovnictví a kapitálových služeb, a to na dobu sedmi let, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 500 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 5. 2014, č. j. 23 T 330/2012 – 313, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 4 To 297/2014 – 335, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. B. N. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky ve výši 25 100 Kč. F. T. odsoudil za organizátorství zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným tímto rozsudkem (skutky pod body I. a II.), a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem (skutek pod bodem III.), podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. 11. Odvolací soud dále uložil podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 4. 2015, M. K., dříve N., zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nemovitosti v katastrálním území K. n. L., na listu vlastnictví, budova č. …včetně pozemku parcelní č. …, na adrese B., K. n. L., a osobního automobilu tovární značky M., obchodního označení E 270 CDI A. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl i o náhradě škody, když vyslovil, že: obvinění P. A., B. N. a F. T. spolu s pravomocně odsouzenými J. M. a J. T. a K. B. a V. V. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 5 000 000 Kč, obvinění P. A., B. N. a F. T. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 1 583 661 Kč, obvinění B. N., F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, nahradit majetkovou škodu ve výši 652 810,43 Kč, obvinění B. N. a F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené Komerční bance, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, nahradit majetkovou škodu ve výši 247 884 Kč, obvinění B. N. a F. T. s pravomocně odsouzeným K. L. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené O. M.-S., trvale bytem K M., P.-L., nahradit majetkovou škodu ve výši 602 476,10 Kč. 12. Konečně odvolací soud rozhodl, že podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc v části týkající se obviněného J. Č. vrací soudu prvního stupně, a že odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obviněných K. B. a V. V. se podle §256 tr. ř. zamítají. 13. Obvinění P. A., K. B., B. N., F. T. a V. V. se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesmířili a podali proti němu dovolání. Obvinění P. A., K. B., F. T. a V. V. tak učinili z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy s tvrzením, že rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však tito obvinění výslovně ve svých podáních nezmínili]. Obviněný B. N. na rozdíl od nich napadl citovaný rozsudek z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 14. Obviněný P. A. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Spurného a nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že jednání, jak je ve vztahu k němu popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v něm není uvedeno nic, co by skutkově odpovídalo tomu, že by obohatil sebe nebo jiného. Jeho protiprávní jednání, které doznal při výslechu před odvolacím soudem a které mělo původ v jeho nespolehlivosti, což jej činilo snadným terčem pro útok zvenčí, by bylo možno kvalifikovat jen jako nedbalostní trestný čin. Za nesprávné považoval, že odvolací soud poté, co část procesu byla proti němu vedena jako proti uprchlému, jen zopakoval některé důkazy a prvoinstanční rozsudek nezrušil, aby tyto důkazy prováděl soud prvního stupně. Z toho dovozoval, že byl připraven o jednu instanci, což považoval za nepřípustné. Odvolací soud prý také zkrátil jeho práva tím, že mu nedal dostatečný prostor k prezentaci závěrečné řeči a k pronesení posledního slova. Soudy rovněž měly v průběhu trestního řízení při informaci o tom, že hrál hazardní hry, přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a vyšetřit jeho duševní stav. K učiněnému závěru soudů o existenci vzájemné dohody a společném úmyslu se spoluobviněnými F. T. a B. N. poukázal na to, že nebyla prokázána ani jedna jejich schůzka; případně zadokumentovaný telefonický styk mezi nimi není relevantní a problematický s ohledem na jeho pracovní zařazení a vytížení. Odvolací soud také nesprávně a bez respektu k trestnímu řádu přijal jako legální důkaz nahrávkou spoluobviněného J. Š. a také účelově, tendenčně a k jeho tíži (tj. k tíži dovolatele) posoudil to, z jakých zdrojů pocházela částka 500 000 Kč u něho zajištěná. V závěru svého podání tento dovolatel ještě odkázal na veškeré své argumenty z předchozího průběhu trestního řízení, zejména v doplnění odvolání, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a věc vrátil soudu první instance k dalšímu jednání. 15. Obviněný K. B. v podaném dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Švambergové namítl, že oba soudy nižších instancí při rozhodování v dané věci nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Nalézací soud zjistil skutkový stav nesprávně a pak jej také nesprávně právně posoudil. Nebyla prokázána existence vzájemné dohody mezi ním a dalšími spoluobviněnými, dokonce ani to, že by se s nimi znal. Je sice pravda, že „poskytl“ svůj bankovní účet, na nějž byla připsána částka 5 000 000 Kč, kterou postupně vybral a předal spoluobviněnému V. V., stalo se však k žádosti tohoto spoluobviněného z jiných důvodů, které vysvětlil. Žádné důkazy nesvědčí o tom, že by o trestné činnosti věděl; úmyslné zavinění mu tudíž nebylo prokázáno. Nalézací a odvolací soud nedostály požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Skutková zjištění neodpovídají provedenému dokazování, ani pokud jde o výrok o náhradě škody. Povinnost k náhradě škody mu uložená je nepřiměřeně přísná, přičemž soud první instance nepřihlédl k tomu, že se na trestné činnosti nepodílel vědomě a jeho účast byla jen minimální. Minimální byl i jeho podíl na zisku ve výši 100 000 Kč (spíše šlo o peněžité protiplnění za poskytnutou službu). Nezpůsobil škodu 5 000 000 Kč a ani nevěděl, že poškozenou je Česká spořitelna, a. s. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle §265 l odst.1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 16. Také obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Monsporta oběma rozsudkům soudů nižších stupňů vytkl, že porušily právo na spravedlivý proces tím, že nedbaly zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo; skutková zjištění domýšlely bez opory v provedených důkazech a nesporné okolnosti vykládaly vždy jen v jeho neprospěch. Odsouzen byl i přes konstatování soudů, že ohledně jeho osoby jsou jen nepřímé důkazy, což se nejvýrazněji projevuje u skutku pod bodem 2/I rozsudku odvolacího soudu. Soudní rozhodnutí nepojmenovávají žádné důkazy, které by jej měly usvědčovat z dohody se spoluobviněnými, přičemž o dohodách nehovoří ve svých výpovědích nikdo ze spoluobviněných. Z žádného konkrétního důkazu neplyne ani jeho účast na prodeji bytu poškozeného M. Š. a jeho informovanost o platbě za koupi na příslušný konkrétní účet. Poškozený jej neznal a nezná, nic neuvedl ani spoluobviněný B. N., a o tom, že by (dovolatel) na prodeji participoval, neví ani svědek V. H. Žádný důkaz, včetně výpovědi spoluobviněných P. A. a B. N., nedosvědčuje ani předání informací o bankovním tajemství k účtu poškozeného spoluobviněným P. A.. K zaznamenanému telekomunikačnímu provozu mezi ním a spoluobviněným P. A. uvedl, že není znám jeho obsah, nelze tedy dovodit, že telefonáty souvisely s nezákonnou lustrací či předáváním bankovních informací. Nebyl zajištěn ani žádný důkaz, že by mu byly předány nějaké finanční částky. Oba soudy nižších instancí učinily chybné závěry o jeho podílu na trestné činnosti na podkladě výpovědí spoluobviněných V. V. a J. T. a z časové shody jeho telefonátů se spoluobviněným P. A. a jeho lustracemi osob a účtu poškozeného M. Š. Z těchto podkladů lze ale dovodit pouze jeho prostou účast u něčeho, aniž by aktivně zasahoval do věci. Úvahy spoluobviněných V. V. a K. B. ex post jsou spekulacemi bez podpory něčím konkrétním. V případě skutku popsaného pod bodem II. rozsudku soud nepojmenovává jediný důkaz, který by zachycoval pokyny, jež by (dovolatel) ukládal spoluobviněnému P. A. k nahlížení do účtu, dohodu se spoluobviněným B. N. o vyhotovení falešné plné moci, jeho účast na převzetí částky 1,4 mil. Kč od F. B., jeho iniciativní jednání a koordinování všech osob. Závěr o jeho vině nalézací soud postavil na výpovědi původně spoluobviněného J. Š., na jím skrytě pořízené nahrávce, jež zachytila hovor mezi nimi a spoluobviněným B. N., a na dalším hovoru zaznamenaným při policejním sledování. Výpověď J. Š. je však zpochybněna s tím, že je popřena spoluobviněným P. A. a neodpovídá fotografii z bankovních kamer, která zachycuje F. B. Právě on plnou moc P. A. přinesl, přičemž v přípravném řízení nic o něm (dovolateli) neuvedl. J. Š. nebyl schopen ani po dvou letech, kdy se dověděl o předložení plné moci dovolatelem a B. N., v telefonickém hovoru s P. H. rozklíčovat, kdo plnou moc skutečně přinesl. Nahrávka pořízená skrytě J. Š. zaznamenává reálný průběh děje a nic nedokazuje. Z oznámení podezření o spáchání trestného činu České spořitelny, a. s., a z něj vyplývající kroky majitele účtu M. L. v říjnu 2010 zřetelně naznačují možnou účast samotného M. L. Ani v případě skutku pod bodem III. rozsudku odůvodnění soudních rozhodnutí neuvádějí jediný důkaz, který by měl obsahově zachycovat dohodu dovolatele s B. N., aby padělal řadu listin, stejně jako důkaz, který by osvědčovat, že (dovolatel) věc vymyslel a řídil ostatní. Postup předsedy senátu vůči svědkyni L. V. neodpovídal zákonným podmínkám rekognice. Ani tak jej tato svědkyně neoznačila s jistotou. Svědkyně M. Č. neuvedla v hlavním líčení o jeho účasti na věci vůbec nic. Její předchozí výpovědi v přípravném řízení jsou vůči němu nepoužitelné, protože byl obviněn až po jejich provedení. Jeho podíl na věci nelze dovodit ani z telefonické komunikace mezi B. N. a M. Č. a mezi ním (dovolatelem) a B. N. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl (ani on konkrétní zákonná ustanovení necitoval), aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky v plném rozsahu zrušil a aby s ohledem na uvedené uvážil odložit nebo (možná časem) přerušit výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném. 17. Podle obviněného V. V. , který své názory prezentoval v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Nenadálové, jsou právní závěry soudů obou stupňů v tzv. extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Dovolatel poukázal na obsah své výpovědi, v níž vysvětlil kým a s jakým odůvodněním byl osloven, aby poskytl svůj bankovní účet k převodu peněžních prostředků. Soud prvního stupně i soud odvolací vyvozují z jeho výpovědi mylné závěry. Neexistuje žádný důkaz, který by vyvracel jeho obhajobu, že nevěděl a nemohl vědět o pravém původu finančních prostředků, k jejichž převodu zajistil bankovní účet. Opak nelze vyvodit ani z toho, že nekontaktoval J. M., aby si ověřil pravdivost informací o původu peněz a důvodech jejich převodu, ani z toho, že peníze měl postupně předat spoluobviněným a ne J. M., jak nesprávně vyhodnotil odvolací soud. O žádný relevantní důkaz není opřen ani závěr soudů obou stupňů, že se jednání dopustil po vzájemné dohodě se spoluobviněnými. Nelze přisvědčit ani tomu, že by byl prokázán kauzální nexus mezi jeho jednáním a způsobenou škodou. Nesouhlasí ani s tím, že by měl za způsobenou škodu odpovídat společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými. Naopak mělo být rozhodnuto v souladu §438 odst. 2 občanského zákoníku podle účasti jednotlivých osob, jak se podílely na vzniku škody. S ohledem na shora uvedené dovolatel požádal Nejvyšší soud (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. 18. Obviněný B. N. ve svém podání prostřednictvím obhájce Mgr. Andreje Perepečenového uvedl, že naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že soud nezohlednil v plné míře dříve uložené tresty a jeho současný zdravotní stav. Ten se po dobu vyšetřování, kdy se nacházel ve výkonu trestu, zhoršoval. Potřebuje nyní operační zákrok a rehabilitaci. Uložený trest je nepřiměřeně vysoký a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu likvidační. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v otázce výše trestu a vzhledem k již uloženým trestům a jeho zdravotnímu stavu mu uložil trest mírnější. 19. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zdůraznil přitom, že k dovolání či jeho části, v níž dovolatel (v tomto případě konkrétně P. A.) toliko odkáže na obsah svého řádného opravného prostředku, nelze v řízení o dovolání přihlížet. Podle zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obsah dovolání nelze vymezit, a to ani částečně, odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějších stadiích trestního řízení. 20. Státní zástupce poté souhrnně uvedl, že po přezkoumání obsahu jednotlivých dovolání a vyhodnocení předchozího průběhu trestního řízení, včetně jeho výsledku v podobě rozsudků Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, mu nezbývá než konstatovat, že dovolání obviněných nejsou opodstatněná, přičemž v jednotlivých dovoláních uvedená argumentace z části ani neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Dovolání totiž lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě v §265b odst. 1 tr. ř. výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dokazování má místo především v řízení před soudem nalézacím, přičemž jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat za zákonem splněných podmínek i soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. 21. Podle státního zástupce lze v dané věci pominout bližší rozbor dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na nějž ani ti dovolatelé, jejichž odvolání bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto, neodkazovali. Postačí konstatování, že v posuzované věci nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a obvinění nebyli zbaveni přístupu ke druhé instanci. Jestliže měl být tedy správně dovolateli zvolen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., mělo se tak stát v jeho druhé alternativě s poukazem na to, že v řízení předcházejícím vydání rozsudku o zamítnutí odvolání do rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, byl dán důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení pod písm. g). Ten pak dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání tedy slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku. 22. Po posouzení obsahu jednotlivých podání státní zástupce uvedl, že někteří dovolatelé se shora uvedenými postuláty důsledně neřídili a ve svých dovoláních se pustili do hodnocení důkazů, nadto velmi jednostranně a v rozporu s tím, jak důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu hodnotil nalézací soud, resp. po doplnění i soud odvolací. V podstatě celé dovolání věnoval přehodnocení důkazů a odlišným skutkovým zjištěním obviněný F. T. Zčásti lze tuto tendenci ovšem vysledovat i v dovoláních obviněných P. A., K. B. a V. V. Jedině obviněný V. V. přitom výslovně namítá existenci tzv. extrémního nesouladu, a to konkrétně mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Námitky uplatněné obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy, však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. 23. Podle státního zástupce lze v tomto směru v případě obviněného P. A. poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho strany 45–48), s nímž se odvolací soud ztotožnil s poukazem na §2 odst. 5, 6 tr. ř. a své úvahy dále rozvedl (blíže viz strany 23–26 jeho rozsudku). Dovolatelova verze o jakémsi nedbalostním zanedbání svých pracovních povinností je ve světle všech provedených důkazů neobhajitelná. Na jedné straně měl (dovolatel) jednat zcela nestandardním způsobem, lustrovat bankovní účty osob mu až do té doby zcela neznámých a následně měnit dispoziční oprávnění k těmto účtům, shodou okolností ve velice krátké době před vyvedením nemalých finančních prostředků z těchto účtů, což vysvětluje tím, že v důsledku demotivace již nedbale přistupoval k plnění pracovních úkolů, chtěl odejít do soukromého sektoru, přičemž byl sám obelstěn pachateli majetkové trestné činnosti. Na druhé straně se mělo podle opatřených důkazů (svědectví J. S., část vlastní výpovědi obviněného atd.) jednat o schopného a příkladného zaměstnance s aktivním přístupem. Verze dovolatele o jakémsi nedbalostním pochybení proto nejen není věrohodná, ale je přímo v rozporu s opatřenými důkazy. 24. Státní zástupce dále uvedl, že ani v případě obviněných K. B. a V. V. , kteří se velice podobným způsobem podíleli svou spoluúčastí na skutku popsaném pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, soudy neuvěřily jejich vysvětlení a jimi prezentovaným důvodům jejich zapojení do podvodného vylákání finančních prostředků banky z účtu klienta M. Š. Nalézací soud své úvahy logicky odůvodnil zejména v případě obviněného K. B. na stranách 48–49 a v případě obviněného V. V. na stranách 67–68 svého rozsudku, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a neshledal důvod na nich ničeho měnit (viz stranu 26 jeho rozsudku). V případě obviněného V. V., který jako jediný z dovolatelů výslovně uplatnil námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě zjištěným skutkovým stavem a právními úvahami soudu, se o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem nejedná. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud druhé instance se s argumentací soudu prvního stupně bezezbytku ztotožnil, a to i v kontextu námitek, které obviněný vznesl již v řízení o odvolání. Z rozhodnutí obou soudů je rovněž zřejmé, proč nepřistoupily na tvrzení obviněného, že nevěděl o pravém účelu profiltrování částky 5 000 000 Kč přes bankovní účet obviněného K. B., kteréžto obviněný spoluzajistil za odměnu 100 000 Kč. 25. I v případě obviněného F. T. se nalézací soud – podle názoru státního zástupce – vypořádal s důkazy, které měly svědčit o jeho vině, v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakkoliv připustil, že důkazní podklad ve vztahu k tomuto obviněnému byl v porovnání s prokázáním spoluúčasti dalších obviněných méně rozsáhlý a jednoznačný. Přesto tento soud z nepřímých důkazů poskládal řetězec, který tohoto dovolatele postavil v hierarchii pachatelů v podstatě na úroveň spoluobviněného B. N. Tito dva obvinění byli vyhodnoceni jako pachatelé, kteří v případech skutků pod body I., II. a III. rozsudku tzv. tahali za nitky, dávali jednotlivým spoluobviněným či nesvéprávným osobám pokyny, řídili je a měli z trestné činnosti největší profit. Závěr o spoluúčasti obviněného F. T. na trestné činnosti přitom není založen jen na výpovědi J. Š. a jím pořízené zvukové nahrávce. Z výpovědi svědka M. L. je doloženo jeho přímé aktivní zainteresování na vymožení pohledávky J. Š. za dlužníkem M. L. Mezi obviněným a spoluobviněným P. A., jakož i spoluobviněným B. N. panoval v rozhodné době čilý telekomunikační provoz, během něhož musely být domluveny konkrétní kroky, k nimž následně či dokonce bezprostředně poté obviněný P. A. přistoupil. Obviněné F. T. a B. N. přitom nakontaktoval na obviněného P. A. právě J. Š. Dovolatel F. T. rovněž ve svém podání přehlíží, že obviněný V. V. vypovídal ke spoluobviněným v množném čísle, když krom B. N. měl na mysli právě i F. T. I dovolatel měl tudíž V. V. slíbit odměnu 100 000 Kč za transakci přes bankovní účet. Na vzniklé problémy se obviněný V. V. následně obrátil právě na dovolatele, s obviněným B. N. již o tom dodatečně nemluvil. Význam má také to, že dovolatel byl podle svědectví obviněného V. V. přítomen poslední hotovostní předávce peněz podvodně vyvedených z účtu M. Š. Je si přitom třeba uvědomit, že při této poslední předávce došlo k předání největšího a zcela zásadního objemu peněz a současně došlo i k vyplacení stotisícové odměny spoluobviněnému V. V. Obviněný J. T. vyhověl tomuto spoluobviněnému v jeho požadavku na součinnost z toho důvodu, že vystupoval s obviněným F. T., kterého dlouhodobě znal. Bez významu není ani četnost telekomunikačního provozu, kdy dovolatel byl v rozhodné době jak se spoluobviněným V. V., tak se spoluobviněným J. T. ve spojení více jak stokrát; více jak třicetkrát byl pak v telekomunikačním spojení se spoluobviněným P. A. Pokud tento dovolatel namítl, že identifikace pachatele svědkyní L. V. u hlavního líčení neproběhla v souladu s §104b odst. 1 až 4 tr. ř., státní zástupce zdůraznil, že se nejednalo o rekognici. Šlo podle něho o tzv. agnoskaci, kterou nalézací i odvolací soud akceptovaly jako další přípustný způsob ztotožnění osoby či věcí v trestním řízení (poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 328/2016). Byť se jedná o důkaz, který nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů mu lze přiznat odpovídající váhu a důkazní sílu v rámci svědecké výpovědi. Tím se ostatně oba soudy nižších instancí ve věci činné i řídily, když zdůraznily rozdíl zjištění oproti zjištění při případné rekognici a při tomto vědomí učinily sdělení svědkyně L. V. součástí svého důkazního vyhodnocení. Rozhodně nešlo o důkaz osamocený. Ostatně soudy přistoupily kriticky i vůči skutečnostem sděleným svědkyní M. Č. Lze uzavřít, že oba soudy vyvodily z provedených důkazů ohledně všech dovolatelů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. 26. Za ryze procesního charakteru označil státní zástupce námitku obviněného P. A. , kterou odvolacímu soudu vytýkal postup, při němž sice ve veřejném zasedání zopakoval některé důkazy a některé nové důkazy sám provedl, ovšem věc nevrátil soudu první instance, aby bylo dokazování doplněno před tímto soudem poté, co část řízení před nalézacím soudem byla proti němu vedena jako proti uprchlému. Takovou procesní námitku nelze vůbec podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný. Odvolací soud postupoval zcela v intencích §306a odst. 1 tr. ř., neboť rozsudek nalézacího soudu v době, kdy pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, nebyl pravomocný, a tudíž nebyl ani důvod aplikovat ustanovení §306a odst. 2 tr. ř. či z nějakého jiného důvodu věc předkládat Městskému soudu v Praze. Procesními postupy obou soudů nebylo rozhodně zkráceno právo tohoto obviněného na závěrečnou řeč a právo posledního slova, které bylo zajištěno v řízení proti uprchlému při hlavním líčení konaném dne 5. 4. 2016 prostřednictvím jeho obhájců Mgr. Martina Slimáka, resp. Mgr. Martiny Štěpaníkové, přičemž obviněný sám v průběhu řízení před soudem zvolil takový obstrukční způsob obhajoby, kdy se na hlavní líčení přestal dostavovat, takže muselo být proti němu vedeno řízení proti uprchlému a nakonec musel být vzat znovu do vazby. Obviněný si tedy sám vlastním rozhodnutím zvolil takový postup, jímž se připravil o osobní účast v řízení před soudem první instance, a proto nyní nemůže tuto skutečnost svalovat na odvolací soud. Při veřejném zasedání dne 19. 1. 2017 mu byl odvolacím soudem poskytnut – po přednesu závěrečného návrhu jeho obhájkyní – dostatečný prostor k jeho závěrečnému návrhu (konečný návrh v odvolacím řízení přitom není totožný s institutem posledního slova v řízení prvostupňovém). 27. Pokud se tento dovolatel v části svého podání snažil o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu s poukazem na to, že soudy měly – s ohledem na informaci o tom, že hrál hazardní hry – přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a vyšetřit jeho duševní stav, státní zástupce uvedl, že jednak takovou námitku nelze pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání vůbec podřadit, jednak nevyvstaly pochybnosti o jeho příčetnosti v době, kdy se opakovaně trestné činnosti dopustil (nic nenasvědčuje tomu, že by v té době tzv. gamblerstvím trpěl). Zmínil rovněž, že tímto směrem se původně obhajoba obviněného vůbec neubírala, přičemž takové tvrzení neuplatnil ani ve své výpovědi před soudem. Ostatně jeho obhájce ani neměl na konci hlavního líčení dne 5. 4. 2016 k přímému dotazu soudu žádné návrhy na doplnění dokazování. Návrh padl až dodatečně před odvolacím soudem, který jej zamítl pro nadbytečnost. 28. Jestliže pak tento dovolatel namítal, že soudy nerespektovaly trestní řád, když založily nesprávně svá skutková zjištění i na nahrávce pořízené spoluobviněným J. Š., státní zástupce v prvé řadě poukázal na to, že obviněný nekonkretizoval, ve kterém ustanovení trestní řád nerespektovaly. Podle §89 odst. 2 tr. ř. totiž může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. S ohledem na toto ustanovení zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Státní zástupce poukázal i na to, že tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru bylo součástí obrany J. Š. proti pachatelům trestné činnosti, přičemž jmenovaný tímto způsobem hodlal dosáhnout své právní ochrany, což se mu nakonec i podařilo. Takto je skryté pořízení nahrávky a její připuštění jako důkazu v souladu i s ústavněprávní konformitou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). 29. Státní zástupce nepovažoval za relevantní ani námitky dovolatelů K. B. a F. T. , že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Krom toho, že s nimi věcně nesouhlasil, poukázal i na to, že v obecné rovině taková námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, bez důvodných pochybností. I toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod (státní zástupce tu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017). 30. Podle státního zástupce však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného P. A. , v níž odmítl naplnění objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku s tvrzením, že skutková věta neobsahuje nic, co by odpovídalo obohacení jeho či někoho jiného. Takovou námitku však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnou. K tomu uvedl, že obohacením při posuzování tohoto trestného činu se rozumí zvýšení či neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele či někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat a většinou ani neshoduje se škodou, která je způsobena poškozenému. Pro účely trestnosti se na rozdíl od škody ani nevyžaduje naplnění nějaké minimální hranice výše obohacení. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se tedy nevyžaduje, aby došlo k obohacení přímo pachatele. Dokonce není nezbytné, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, a znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby, která nemusí být v popisu skutku přesně označena. Podstatné pro posouzení existence daného znaku není tedy přesná identifikace subjektu, který byl v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného obohacen, ale zda v příčinné souvislosti s takovým jednáním došlo k obohacení jeho nebo jiné osoby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 388/2016). V daném případě ze skutkové věty výroku o vině jednoznačně vyplývá, že obviněný a spoluobvinění jednali po vzájemné dohodě a v úmyslu převést na sebe finanční prostředky z bankovního účtu jiného (skutek pod bodem I.), resp. v úmyslu vymoci údajnou pohledávku J. Š. vůči poškozenému M. L. a se záměrem vylákat finanční prostředky z jeho bankovního účtu (skutek pod bodem II.), v obou případech v kontextu toho, že tak následně i společným postupem učinili, a to bez svolení a souhlasu oprávněných majitelů bankovních účtů. V obou případech z popisu skutku současně jednoznačně vyplývá obohacení na straně spoluobviněných B. N. a F. T. 31. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají podle názoru státního zástupce i námitky obviněných P. A. , K. B. a V. V. , v nichž odmítají existenci vzájemné dohody na trestné činnosti s ostatními spoluobviněnými. Ani takovou námitku však neshledal opodstatněnou, což odůvodnil tím, že v případě obviněného P. A. není rozhodné, že nebyla prokázána jediná schůzka se spoluobviněnými B. N. a F. T. (organizátory trestné činnosti); taková ostatně ani není v soudních rozhodnutích tvrzena. Kontakty těchto osob byly prokázány jiným způsobem, ať již čilým telekomunikačním provozem (viz str. 40 rozsudku nalézacího soudu) či prostřednictvím spoluobviněných (J. M., J. Š.). Obviněný P. A. udržoval bez zjevné příčiny telekomunikační provoz i s dalšími spoluobviněnými (J. T., V. V., J. M., F. B.). Jak obviněný P. A. (skutky pod body I. a II.), tak obvinění K. B. a V. V. (skutek pod bodem I.) jednali ve shodě s požadavky spoluobviněných B. N. a F. T. a v takové míře své účasti na činu, že posouzení jejich role na trestném činu jako role spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku je zcela příhodné. Státní zástupce na tomto místě citoval názory právní teorie, poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, a dovodil, že v předmětné věci bylo nesporně prokázáno, že obvinění P. A., K. B., V. V., B. N. i F. T. jednali v zájmu obohacení trestnou činností, přičemž každý z nich sledoval i své osobní obohacení. Za tím účelem muselo mezi nimi dojít k vzájemné dohodě na trestné činnosti (obviněný K. B. se vzájemné dohody účastnil minimálně prostřednictvím obviněného V. V.). 32. Podle státního zástupce pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit rovněž námitky, v nichž obvinění P. A. , K. B. a V. V. zpochybnili závěr soudů o jejich úmyslu spáchat trestný čin. V případě obviněného P. A. tato námitka spočívá výhradně na sveřepém prosazování vlastní obhajoby o jeho údajné nespolehlivosti v závěru jeho působení v České spořitelně, a. s. Tento způsob zvolené obhajoby byl však v řízení před nalézacím soudem důkazně vyvrácen (str. 45–46 jeho rozsudku). Údajná nespolehlivost v pracovních činnostech pro banku totiž z provedených důkazů nevyplývá a je jím jen tvrzena. Poskytování určitých informací tímto obviněným po telefonu či nezapisování údajně pracovních schůzek nebylo příčinou jeho potíží, nýbrž bylo průvodním jevem jeho spoluúčasti na trestné činnosti. Tvrzení o jeho jakési nevědomé vmanipulaci do podvodného záměru jiných osob proto vůbec obstát nemůže. Nelze mu přisvědčit ani v tvrzení, že by odvolací soud jeho verzi zcela ignoroval, což není to samé, pokud jí neuvěřil s tím, že ji vyhodnotil jako nepravdivou. Státní zástupce poté, co vymezil zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a zákonné podmínky pro závěr o jeho úmyslném spáchání (a to jak v úmyslu přímém, tak v úmyslu nepřímém), konstatoval, že obviněnému P. A. byl soudy správně přiřčen úmysl přímý. Věděl, čeho chce dosáhnout a co svou spoluúčastí na trestné činnosti z pozice jakési spojky uvnitř bankovního ústavu způsobí, přičemž takto následně i konal, a to protože se chtěl obohatit, což se mu i podařilo. Jelikož byl obeznámen i se stavem finančních prostředků na bankovních účtech, k nimž se jeho přičiněním dostaly neoprávněné osoby. Minimálně úmysl nepřímý pak soudy podle něho správně dovodily u obviněných K. B. a V. V. Oba od počátku, kdy byli kontaktováni spoluobviněnými B. N. a F. T., si museli být vědomi nezákonnosti učiněné nabídky. Sami při výpovědích přiznali, že měli o učiněné nabídce pochybnosti. Přesto na zjevně pochybný návrh přistoupili, a to s vidinou svého majetkového prospěchu, jehož mohli snadno dosáhnout bez vynaložení větší námahy. Obvinění při svém tvrzení o nevědomosti o podvodném vyvedení prostředků banky nijak nevysvětlili, proč mělo dojít k využití právě jejich bankovních účtů a proč měly být prostředky z takto poskytnutých účtů (konkrétně účtu K. B.) vyvedeny hotovostními výběry s následným předáváním z ruky do ruky, nadto nikoli do ruky údajného oprávněného majitele peněz, zvlášť pokud se jednalo o tak vysoké sumy. V tomto kontextu státní zástupce považoval za zcela adekvátní poznámku odvolacího soudu, který přiřkl význam tomu, že obvinění se vůbec nesnažili u J. M. zjišťovat reálnost požadované transakce a předávali jen tak pět milionů korun v hotovosti jiným osobám. Příčinná souvislost jednání obviněných, včetně obviněného V. V., který zprostředkoval bankovní účet obviněného K. B. k podvodnému vyvedení prostředků z účtu M. Š., se vznikem škody na straně banky, je zcela zjevná. Pakliže nalézací i odvolací soud neuvěřil verzi obviněných o nedbalostním zapojení do podvodného jednání, stalo se tak správně a v kontextu všech skutkových zjištění a na podkladě provedených důkazů. K naplnění subjektivní stránky u trestného činu podvodu postačuje, dopustil se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém, a právě ten soudy v jednání obviněných K. B. a V. V. shledaly. 33. Za relevantní námitku z hlediska dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat i námitky obviněného V. V. a s jistou benevolencí i obviněného K. B. směřující proti výroku o náhradě škody. Jejich podstatou je údajné pochybení soudů při uložení povinnosti obviněným zaplatit škodu společně a nerozdílně s dalšími pachateli, přičemž správně měly soudy přihlédnout k míře účasti jednotlivých obviněných a rozhodovat o náhradě škody podle zásad dělené odpovědnosti. Soud prvního stupně rozhodoval o povinnosti obviněných uhradit způsobenou škodu, neboť se poškození (Česká spořitelna, a. s., Komerční banka, a. s., O. M.-S.) se svými nároky na náhradu škody vůči obviněným včas a řádně k trestnímu stíhání připojili. Povinnost obviněných zaplatit poškozeným (námitek shora uvedených dovolatelů se týká povinnost k náhradě škody ve výši 5 000 000 Kč poškozenému Česká spořitelna, a. s.) škodu ve specifikovaných částkách společně a nerozdílně odůvodnil tím, že v projednávaném případě byl jednoznačně prokázán kauzální nexus mezi trestným jednáním obviněných a škodou způsobenou na majetku poškozených. Z výsledků provedeného dokazování je nesporné, že uvedení obvinění za způsobenou škodu dle §2895 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odpovídají, neboť ji způsobili shora podrobně rozvedenou trestnou činností. Státní zástupce na tomto místě poukázal na zjevnou nepřesnost, jíž se nalézací soud dopustil jednak proto, že uvedené ustanovení občanského zákoníku upravuje případy objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění, především však proto, že za užití §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. lednem 2014), posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud však uvedený nesprávný právní závěr v odůvodnění svého rozsudku napravil poukazem na správně aplikované ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání obviněného K. B. uvedl, že v návaznosti na principy zákonné úpravy účinné v době spáchání trestné činnosti má spoluúčast obviněných (konkrétně i K. B.) zásadní význam pro úspěšnou realizaci trestné činnosti, byť jde o podíl méně významný. Vrchní soud ve věci vyloučil stejně jako nalézací soud výjimečnou aplikaci §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. o tzv. dělené náhradové povinnosti obviněných. Zákon č. 40/1964 Sb., podle něhož byla odpovědnost obviněných za škodu posouzena (ovšem stejně tak nový občanský zákoník), zakotvuje solidární odpovědnost jako zásadu v §438 odst. 1. Dělená odpovědnost je jen výjimečná, když podle §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. jen v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Takové rozhodnutí vycházející z individuální účasti osob na způsobení škody je však zcela výjimečné a musí být pro ně důvody jen zvláštního zřetele hodné. Podle úpravy nového občanského zákoníku je přitom dělená odpovědnost k náhradě škody zcela vyloučena v případech, kdy se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval. V daném případě nebylo použití dílčí odpovědnosti k náhradě škody absolutně ničím opodstatněno. V případě obviněných K. B. a V. V. se nedá hovořit o minimální účasti, protože jejich zapojení do skutkového děje bylo zcela zásadní a bez něho by k obohacení a škodě, jak byla způsobena, vůbec nedošlo. Výše prospěchu na straně jednotlivých pachatelů, či vůbec to, zda nějakého prospěchu některý z pachatelů dosáhl, není pro posouzení situací, kdy škodu způsobí více škůdců, vůbec rozhodné. 34. K dovolání obviněného B. N. státní zástupce jen ve stručnosti poukázal na to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit skutečně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který sice obviněný uplatnil, ovšem jen pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. To není případ obviněného, kterému byl uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku v trvání sedmi let (nadto jako trest úhrnný za dva trestné činy), přičemž v uvedeném ustanovení je stanovena trestní sazba na pět až deset let. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (ať již z uváděného důvodu nepřiměřeného zdravotního stavu, z důvodu výše součtu všech trestů uložených obviněnému, které má podle pravomocných rozhodnutí obviněný vykonat, či důvodu jiného) nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu, resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1726/2016). Státní zástupce současně poukázal i na to, že poskytnutí potřebné lékařské péče je obviněnému nepochybně zaručeno i v rámci výkonu trestu odnětí svobody, a že jeho zdravotní stav může být řešen i v rámci vykonávacího řízení (§322, §325 tr. ř.). 35. S ohledem na podrobně rozvedenou argumentaci státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech pěti obviněných odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 36. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí všem výše jmenovaným obhájcům jednotlivých obviněných. Jejich případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí od žádného z nich k dispozici. 37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. 38. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda většinou obviněných (P. A., K. B., F. T. a V. V.) uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. obviněným B. N. vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 39. Ve shodě se státním zástupcem lze konstatovat, že Nejvyšší soud se nemusel blíže zabývat dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na který ani ti dovolatelé, jejichž odvolání Vrchní soud v Praze zamítl, ve svých podáních neodkazovali. Stačí proto pouze poznamenat, že pokud tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) , je zjevné, že by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., neboť jmenovaný odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání věci. 40. Jak již bylo zmíněno, většina obviněných (shora jmenovaných) svá dovolání opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). 41. Z tohoto pohledu je zřejmé, že značná část námitek, které tito dovolatelé ve svých podáních uplatnili a o něž existenci citovaného důvodu dovolání opřeli (v podrobnostech srov. výše), nemohla obstát. Jak již uvedl státní zástupce ve svém výstižném a přiléhavém vyjádření, s nímž se Nejvyšší soud takřka bezezbytku (až na výjimky v samém závěru tohoto usnesení uvedené) identifikoval, výše zmínění dovolatelé shora vymezené podmínky nerespektovali a ve svých podáních se zaměřili na hodnocení důkazů, to navíc naprosto jednostranně a v rozporu s tím, jak důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu hodnotil nejprve soud prvního stupně a po doplnění dokazování rovněž soud odvolací. Otázce (pře)hodnocení provedených důkazů a odlišným skutkovým zjištěním věnovat v podstatě celé podání obviněný F. T.; částečně tak učinili ve svých podáních také obvinění P. A., K. B. a V. V., a to v těch pasážích, v nichž sami činili závěry o údajném nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (obohacení, úmysl, jednání po vzájemné dohodě. Přitom z těchto dovolatelů jedině V. V. výslovně namítal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. 42. Námitky uplatněné těmito dovolateli v těch částech jejich podáních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí, nenaplňují z důvodů výše rozvedených dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze z nich dovodit ani existenci tvrzeného tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Ten by přitom mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do ustálených skutkových zjištění, neboť podle některých rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž se identifikuje i Nejvyšší soud, se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 43. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že sami dovolatelé na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jim prospívajícím). Již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení všech provedených důkazů dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil, přičemž na jeho úvahy v tomto směru je třeba nahlížet se zřetelem k dílčím změnám, k nimž dospěl soud druhého stupně po doplnění dokazování při veřejném zasedání v průběhu odvolacího řízení. Soudy obou nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků vysvětlily, na základě jakých důkazů mají tvrzenou obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy považují za usvědčující. Již soud prvního stupně tam popsal všechny rozhodné důkazy, které ve věci provedl a o něž odsuzující rozsudek opřel, a samostatně se věnoval úvahám ve vztahu k jednotlivým obviněným. Tyto jeho úvahy pak doplnil v odůvodnění svého rozsudku soud odvolací. 44. Ve shodě s nimi i se státním zástupcem lze v případě dovolatele P. A. v tomto směru v podrobnostech poukázat na odůvodnění jeho rozsudku (viz jeho strany 45 až 48), s nímž se odvolací soud ztotožnil s poukazem na §2 odst. 5, 6 tr. ř. a konkretizoval své úvahy z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného odvolání (viz strany 23 až 26 odůvodnění jeho rozsudku). Verze tohoto obviněného o jeho pouhém nedbalostním zanedbání pracovních povinností je ve světle všech provedených důkazů nepřesvědčivá a nevěrohodná. Na jedné straně měl jednat zcela nestandardním způsobem, když lustroval bankovní účty osob mu až do té doby zcela neznámých a následně měnil dispoziční oprávnění k těmto účtům, přičemž tak činil shodou okolností ve velmi krátké době před vyvedením poměrně značných finančních prostředků z těchto účtů, což se snažil vysvětlit tvrzením, které oba nižší soudy nemohly považovat za přesvědčivé, že v důsledku demotivace již nedbale přistupoval k plnění pracovních úkolů, chtěl odejít do soukromého sektoru, přičemž byl sám obelstěn pachateli majetkové trestné činnosti. Na druhé straně se mělo podle opatřených důkazů (například svědectví J. S., část výpovědi samotného obviněného) jednat o schopného a příkladného zaměstnance s aktivním přístupem k plnění pracovních povinností. Za těchto okolností nemá ani Nejvyšší soud nejmenší důvod zpochybňovat závěr nalézacího soudu, že verze tohoto obviněného o toliko nedbalostním pochybení není nejen věrohodná, ale je přímo v rozporu s opatřenými důkazy (četnost telekomunikačního spojení se spoluobviněnými, kontakt obviněného nalezený u spoluobviněného J. M., peníze zajištěné v hotovosti při domovní prohlídce v bydlišti obviněného, svědectví spoluobviněného J. Š. apod.). 45. Nejinak je tomu i v případě obviněných K. B. a V. V. , kteří se svou spoluúčastí podíleli velice podobným způsobem na skutku popsaném pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu. Ani jim soudy neuvěřily jejich vysvětlení a jimi předkládaným důvodům o jejich zapojení do podvodného vylákání finančních prostředků banky z účtu poškozeného M. Š.. Již soud první instance své úvahy logicky a podrobně odůvodnil (ohledně obviněného K. B. viz strany 48 a 49 a ohledně obviněného V. V. viz strany 67 a 68 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a neshledal nejmenší důvod na nich cokoliv měnit (viz stanu 26 odůvodnění jeho rozsudku). K tomu lze stran obviněného V. V., který jako jediný z dovolatelů výslovně uplatnil námitku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě zjištěným skutkovým stavem a právními úvahami soudu, dodat, že se – z důvodů již výše vyložených – o případ tzv. extrémního nesouladu nejedná. Již nalézací soud se náležitě dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, a dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil, jak postupoval při hodnocení důkazů. Odvolací soud se s jeho argumentací zcela ztotožnil, přičemž reagoval i na námitky, které tento obviněný vznesl již v podaném odvolání. Z rozhodnutí obou soudů je zřejmé, proč soudy nepřistoupily na tvrzení obviněného, že údajně nevěděl o skutečném účelu tzv. profiltrování částky 5 000 000 Kč přes bankovní účet spoluobviněného K. B., k čemuž obviněný V. V. významně přispěl za odměnu ve výši 100 000 Kč. 46. Obdobně je tomu také v případě obviněného F. T. . Soud prvního stupně se vypořádal s těmi důkazy, které svědčily o jeho vině, v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jakkoliv připustil, že důkazní materiál ve vztahu k němu nebyl – ve srovnání s prokázáním spoluúčasti dalších obviněných – tak jednoznačný, přesto z provedených (převážně nepřímých) důkazů učinil závěr, který tohoto obviněného postavil v hierarchii všech spoluobviněných až na úroveň obviněného B. N. Přitom tyto dva obviněné soud vyhodnotil jako pachatele, kteří ve skutcích popsaných v rozsudku pod body I., II. a III. majetkovou trestnou činnost organizovali, řídili ji, dávali jednotlivým spoluobviněným (ale dokonce i nesvéprávným osobám) podrobné pokyny ke konkrétním krokům, a na trestné činnosti také nejvíce profitovali. Závěr o spoluúčasti tohoto obviněného na trestné činnosti přitom soudy nezaložily pouze na výpovědi J. Š. a jím pořízené zvukové nahrávce, ale i na výpovědi svědka M. L., který podrobně popsal přímé aktivní zainteresování obviněného na vymožení pohledávky J. Š. právě za dlužníkem M. L.. Soudy měly současně výpisy z telekomunikačního provozu doloženo, že mezi obviněným F. T. a spoluobviněnými P. A. a B. N. docházelo v rozhodné době k poměrně čilým telekomunikačním kontaktům, během kterých museli domlouvat konkrétní kroky, k nimž následně (někdy dokonce bezprostředně poté) obviněný P. A. přistoupil. Na tohoto obviněného přitom spoluobviněné F. T. a B. N. nakontaktoval právě J. Š. 47. Ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný F. T. ve svém podání rovněž přehlíží, že spoluobviněný V. V. ve svých výpovědích – pokud vypovídal k ostatním spoluobviněným – používal plurál; přitom z provázanosti s ostatními důkazy není pochyb o tom, že vedle obviněného B. N. měl na mysli rovněž obviněného F. T. I tento obviněný měl proto obviněnému V. V. slíbit odměnu 100 000 Kč za provedení transakce přes bankovní účet. Obviněný V. V. se posléze pro vzniklé problémy obrátil právě na obviněného F. T., takže s obviněným B. N. již o tom následně nemluvil. Soudy přitom nepřehlédly významné zjištění, že obviněný F. T. byl podle výpovědi spoluobviněného V. V. přítomen poslední předávce peněz (v hotovosti) podvodně vyvedených z účtu poškozeného M. Š.; při ní došlo nejen k předání největšího a zcela zásadního objemu peněz, ale současně i k vyplacení odměny 100 000 Kč obviněnému V. V. Spoluobviněný J. T. přitom vyhověl obviněnému B. N. v jeho požadavku na součinnost právě proto důvodu, že vystupoval s obviněným F. T., kterého již dlouhou dobu znal. Ani v tomto případě není bez významu frekvence telekomunikačních kontaktů mezi spoluobviněnými (F. T. byl v rozhodné době ve spojení jak s V. V., tak s J. T. více než stokrát; více než třicetkrát byl ve spojení s P. A.). 48. Pokud obviněný F. T. ve svém podání také namítl, že identifikace pachatele svědkyní L. V. u hlavního líčení neproběhla v souladu s ustanovením §104b odst. 1 až 4 tr. ř., je třeba – v naprosté shodě s vyjádřením státního zástupce – zdůraznit, že se v tomto případě nejednalo o rekognici, nýbrž o tzv. agnoskaci, kterou oba soudy nižších instancí akceptovaly jako další přípustný způsob ztotožnění osoby či věcí v trestním řízení. Třebaže se jedná o důkaz, který nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice, lze mu přiznat – v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů – odpovídající hodnotu a důkazní sílu v rámci svědecké výpovědi (v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 328/2016). Tím se také tyto soudy při akceptaci tohoto důkazu řídily, když zdůraznily rozdíl zjištění při agnoskaci oproti zjištění při případné rekognici, a při tomto vědomí učinily sdělení svědkyně L. V. součástí důkazního vyhodnocení. Lze proto uzavřít, že oba soudy nižších stupňů učinily na základě všech provedených důkazů a ohledně všech dovolatelů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. 49. Za relevantní námitky nelze považovat ani výhrady dovolatelů K. B. a F. T. , že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. S takovou námitkou nejenže nelze v posuzovaném případě věcně souhlasit, ale i v obecné rovině jde o námitku směřující výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. I toto pravidlo tedy má procesní charakter, neboť se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017). 50. Za námitku vyloženě procesního charakteru je třeba označit také výhradu obviněného P. A. , kterou odvolacímu soudu vytýkal, že při ve veřejném zasedání sám zopakoval některé důkazy a některé nové důkazy sám provedl, ovšem věc nevrátil soudu prvního stupně, aby bylo dokazování doplněno před tímto soudem poté, co část řízení před nalézacím soudem byla proti němu vedena jako proti uprchlému. Z důvodů již shora vyložených takovou ryze procesní námitku nelze podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Jen pro úplnost a větší přesvědčivost lze – opět v plném souladu s názorem státního zástupce – uvést, že odvolací soud postupoval plně v intencích §306a odst. 1 tr. ř., neboť odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nebyl v době, kdy pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, pravomocný, a proto ani nebyl důvod aplikovat ustanovení §306a odst. 2 tr. ř. Procesními postupy obou soudů nižších instancí ani nebylo zkráceno právo obviněného na závěrečnou řeč a právo posledního slova, neboť to bylo zajištěno – v části řízení vedeném proti uprchlému – při hlavním líčení konaném dne 5. 4. 2016 prostřednictvím jeho obhájců (Mgr. Martina Slimáka, resp. Mgr. Martiny Štěpaníkové). Ostatně byl to sám obviněný, kdo v průběhu řízení před soudem prvního stupně zvolil obstrukční způsob obhajoby, když se k hlavnímu líčení přestal dostavovat, takže muselo být vedeno řízení proti uprchlému a nakonec obviněný musel být vzat znovu do vazby. Byl to tedy sám obviněný, kdo si vlastním rozhodnutím zvolil takový procesní postup, kvůli kterému se připravil o osobní účast v řízení před soudem první instance, a proto v dovolacím řízení nemůže tuto skutečnost klást za vinu odvolacímu soudu. Tento soud při veřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2017 poskytl obviněnému (po přednesu závěrečného návrhu jeho obhájkyní) dostatečný prostor pro jeho závěrečný návrh. Pro informaci tomuto dovolateli je ještě možno dodat, že konečný návrh v odvolacím řízení není totožný s institutem posledního slova v řízení před soudem prvního stupně. 51. Jestliže obviněný P. A. v podaném dovolání rovněž namítal, že soudy nesprávně a bez respektu k trestnímu řádu založily svá skutková zjištění i na audionahrávce pořízené spoluobviněným J. Š., je třeba především zmínit, že obviněný tuto výhradu formuloval jen obecně, když vůbec nekonkretizoval, ve kterém ustanovení soudy nerespektovaly trestní řád. Proto je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. S ohledem na toto ustanovení zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Ve vztahu k posuzované věci je zapotřebí poukázat i na to, že tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru bylo součástí obrany J. Š. proti pachatelům trestné činnosti, přičemž jmenovaný tímto způsobem hodlal dosáhnout své právní ochrany (to se mu nakonec i podařilo). Za této situace je skryté pořízení nahrávky a její připuštění jako důkazu v souladu i s ústavněprávní konformitou (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14). Ostatně s uvedenou námitkou se náležitě a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud (srov. stranu 23 odůvodnění jeho rozsudku). 52. Na závěr shora rozvedených irelevantně uplatněných argumentů jednotlivých dovolatelů lze ještě dodat, že k dovolání či jeho části, v níž obviněný (v tomto případě konkrétně obviněný P. A. ) toliko odkáže na obsah svého řádného opravného prostředku, nelze v řízení o dovolání přihlížet. Podle zákonných požadavků na obsahové náležitosti dovolání a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu obsah dovolání nelze vymezit, a to ani částečně, odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku nebo na obsah dalších podání či vyjádření učiněných v dřívějších stadiích trestního řízení. 53. Pokud by pak některé výhrady dovolatelů měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 54. Dovolatel P. A. se v jedné části svého podání snažil dosáhnout zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze poukazem na to, že tento soud nevyhověl jeho návrhu na zkoumání jeho duševního stavu znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přestože uvěřil jeho informaci, že v rozhodné době hrál hazardní hry. Takovou argumentaci o neprovedeném důkazu týkající se příčetnosti obviněného sice již lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože obecně se otázka příčetnosti vztahuje k posouzení trestní odpovědnosti a způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu, Nejvyšší soud ji nepovažoval za opodstatněnou. 55. Zkoumání příčetnost (resp. nepříčetnosti) pachatele přichází reálně do úvahy až tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní chorobou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost. Teprve tehdy musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V případě obviněného P. A. nic nenasvědčuje tomu, že by měl v době páchání trestné činnosti trpět patologickým hráčstvím (gamblerstvím). Jeho původní obhajoba se ostatně tímto směrem vůbec neubírala a o žádné okolnosti, která by mohla takové podezření odůvodňovat, se obviněný nezmínil ani ve své výpovědi před soudem. Rovněž tak jeho obhájce neměl na závěr hlavního líčení dne 5. 4. 2016 k přímému dotazu soudu žádné návrhy (tedy ani v uvedeném směru) na doplnění dokazování. Návrh byl učiněn teprve před odvolacím soudem, který jej zamítl pro nadbytečnost. S takovým postupem je třeba souhlasit. V dané věci totiž nelze shledat nic, co by třeba jen naznačovalo podezření, že by obviněný v důsledku jeho vášně pro hazardní hru nemohl být pro nepříčetnost trestně odpovědný. Provedené důkazy svědčí o jeho kladném a velice pozitivním hodnocení pracovních schopností ze strany zástupce zaměstnavatele. Ani z výpovědí samotného obviněného a jeho sebehodnocení ve vztahu období, kdy se měl stíhaných skutků dopustit, nelze dovozovat pochybnosti o jeho příčetnosti. O tom svědčí (mimo jiné) i zajištění poměrně vysoké částky peněz, kterou obviněný disponoval, při domovní prohlídce u něho provedené (v případě jeho závislosti na hazardních hrách by se dalo reálně předpokládat, že takový obnos peněz v hotovosti vůbec nebyl schopen udržet). 56. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž odpovídá výhrada obviněného P. A. , v níž namítl, že nedošlo k naplnění objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutková věta rozsudku prý neobsahuje nic, co by odpovídalo obohacení jeho či někoho jiného. 57. K tomu je třeba alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z tzv. právních vět výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že soudy považovaly za naplněné zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že jednotliví obvinění „sebe i jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ (pouze u obviněného F. T. odvolací soud – zřejmě písařskou chybou – uvedl, že tento obviněný zjištěným jednáním způsobil „značnou škodu“ , byť i u něho použil výše uvedenou právní kvalifikaci). 58. Podle právní teorie i soudní praxe se obohacením při posuzování tohoto trestného činu rozumí zvýšení či neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele či někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat a většinou ani neshoduje se škodou, která je způsobena poškozenému. Pro účely trestnosti se na rozdíl od škody ani nevyžaduje naplnění nějaké minimální hranice výše obohacení. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se tedy nevyžaduje, aby došlo k obohacení přímo pachatele. Dokonce není nezbytné, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, a znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby, která nemusí být v popisu skutku přesně označena. Podstatné pro posouzení existence daného znaku není tedy přesná identifikace subjektu, který byl v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného obohacen, ale zda v příčinné souvislosti s takovým jednáním došlo k obohacení jeho nebo jiné osoby (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 a násl., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 388/2016 a další). 59. V posuzovaném případě ze skutkové věty výroku o vině jednoznačně vyplývá, že jednotliví spoluobvinění jednali po vzájemné dohodě a v úmyslu převést na sebe finanční prostředky z bankovního účtu jiného (skutek pod bodem I.), resp. v úmyslu vymoci údajnou pohledávku J. Š. vůči poškozenému M. L. a se záměrem vylákat finanční prostředky z jeho bankovního účtu (skutek pod bodem II.), v obou případech v kontextu toho, že tak následně i společným postupem učinili, a to bez svolení a souhlasu oprávněných majitelů bankovních účtů. Z popisu skutku současně jednoznačně vyplývá, že obou těchto případech došlo obohacení na straně spoluobviněných B. N. a F. T. 60. Jistou mírou tolerance uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají také námitky obviněných P. A. , K. B. a V. V. , v nichž zpochybnili existenci vzájemné dohody na trestné činnosti s ostatními spoluobviněnými. V případě dovolatele P. A. nelze považovat za rozhodné, že mu nebyla prokázána ani jediná schůzka se spoluobviněnými B. N. a F. T. [ty soudy nižších instancí považují za organizátory trestné činnosti ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo výše uvedeno]; taková schůzka ostatně ani není v jejich rozsudcích tvrzena. Kontakty těchto spoluobviněných soudy prokázaly jiným způsobem – stalo se tak, jak čilým telekomunikačním provozem (viz stranu 40 rozsudku soudu prvního stupně), či prostřednictvím spoluobviněných (J. M., J. Š.). Obviněný P. A. udržoval bez zjevné příčiny telekomunikační kontakt i s dalšími spoluobviněnými (J. T., V. V., J. M., či dnes již zemřelým F. B.). Jak obviněný P. A. (skutek popsaný pod body I. a II. rozsudku), tak obvinění K. B. a V. V. (skutek popsaný pod bodem I. rozsudku) jednali ve shodě s požadavky spoluobviněných B. N. a F. T. a v takové míře své účasti na činu, že posouzení jejich role na trestném činu jako role spolupachatelů podle §23 trestního zákoníku je naprosto přiléhavé. 61. Postavení jednotlivých spoluobviněných odpovídá definici spolupachatelství podle citovaného zákonného ustanovení jako činnosti, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována; postačí konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326 a násl., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015 aj.). 62. V posuzované věci bylo provedenými důkazy bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že spoluobvinění P. A., K. B., V. V., B. N. i F. T. jednali v zájmu obohacení trestnou činnosti, přičemž každý z nich sledoval i své osobní obohacení. Za tím účelem muselo mezi nimi dojít k vzájemné dohodě na trestné činnosti; obviněný K. B. se vzájemné dohody účastnil minimálně prostřednictvím spoluobviněného V. V. Šlo o majetkovou trestnou činnost páchanou vysoce sofistikovaným způsobem, jímž se snažili co nejvíce ztížit její odhalení. I proto se nelze příliš pozastavovat nad tím, že někteří ze spolupachatelů se ani nemuseli osobně znát. 63. Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit rovněž námitky, v nichž dovolatelé P. A. , K. B. a V. V. zpochybnili závěr soudů nižších instancí o jejich úmyslu spáchat trestný čin. Námitka obviněného P. A. v tomto směru spočívala výhradně na zatvrzelém prosazování obhajoby o jeho údajné nespolehlivosti v závěru jeho profesního působení v České spořitelně, a. s. Důkazy provedenými již soudem prvního stupně (svědeckými výpověďmi J. S. a P. A. st., ale v podstatě i výpovědí samotného obviněného) byl však tento způsob jeho obhajoby vyvrácen (viz strany 45 a 46 odůvodnění jeho rozsudku). Příčinou jeho potíží totiž nebylo poskytování určitých informací spoluobviněným po telefonu či nezapisování údajně pracovních schůzek; to bylo jen průvodním jevem jeho spoluúčasti na trestné činnosti. Obstát nemohlo ani jeho tvrzení o tom, že byl nevědomě vmanipulován do podvodného záměru jiných osob. Stejně tak nelze přisvědčit ani jeho tvrzení, že by odvolací soud jeho verzi událostí zcela ignoroval, neboť to není to samé, pokud jí v rámci hodnocení důkazů neuvěřil a vyhodnotil ji jako nepravdivou. 64. Ke spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění . Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním (§15 odst. 2 tr. zákoníku) se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. 65. Stran obviněného P. A. oba soudy nižších instancí učinily závěr o jeho přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, čeho chce dosáhnout a co svou spoluúčastí na trestné činnosti z pozice jakési spojky uvnitř bankovního ústavu způsobí, přičemž takto následně i konal. Činil tak z toho důvodu, že se chtěl obohatit, což se mu i podařilo. A vzhledem k tomu, že byl obeznámen i se stavem finančních prostředků na bankovních účtech, k nimž se jeho přičiněním dostaly neoprávněné osoby, přímý úmysl se u něho týká i výše způsobené škody, třebaže by v takovém případě postačovalo jeho zavinění třeba jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku]. 66. Jak již bylo výše uvedeno, k naplnění subjektivní stránky u trestného činu podvodu postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právě takový úmysl oba nižší soudy v jednání spoluobviněných K. B. a V. V. shledaly, když takový závěr – podložený výsledky dokazování a logicky z nich vyplývající – učinily ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326 a násl., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010). Oba tito obvinění totiž od samého počátku jejich jednání, kdy byly kontaktováni spoluobviněnými B. N. a F. T., si museli být vědomi nelegálnosti učiněné nabídky. Sami ve výpovědích doznali, že ačkoliv měli o učiněné nabídce pochybnosti, přesto na evidentně pochybný návrh spoluobviněných přistoupili. Učinili tak jednoznačně s vidinou svého majetkového prospěchu, jehož mohli snadno dosáhnout bez vynaložení větší námahy. Oba tito obvinění při tvrzení o údajné nevědomosti o podvodném vyvedení prostředků banky nijak nevysvětlili, proč mělo dojít k využití právě jejich bankovních účtů a proč měly být prostředky z takto poskytnutých účtů (konkrétně z účtu K. B.) vyvedeny hotovostními výběry s následným předáváním z ruky do ruky, nadto nikoli do ruky údajného oprávněného majitele peněz, zvlášť pokud se jednalo o tak vysoké sumy. Nevysvětlili ani, proč například nebyly prostředky pro údajného kamaráda převedeny přes účet spoluobviněných B. N. a F. T., kdy by transakce nebyla zatížena tak vysokou nákladovou položkou, jakou odměna za službu ve výši 100 000 Kč nepochybně je. V tomto kontextu je zcela adekvátní hodnotící úvaha odvolacího soudu, který považoval za významné, že obvinění se vůbec nesnažili u J. M. zjišťovat reálnost požadované transakce a předávali bez dalšího 5 000 000 Kč v hotovosti jiným osobám. 67. Mimo jakoukoliv pochybnost je také závěr obou soudů nižších stupňů o příčinné souvislosti mezi jednáním spoluobviněných (včetně obviněného V. V., který zprostředkoval bankovní účet obviněného K. B. k podvodnému vyvedení prostředků z účtu M. Š.) a způsobením škody peněžnímu ústavu. Jestliže oba tyto soudy neuvěřily verzi obviněných o nedbalostním zapojení do podvodného jednání, učinily tak naprosto správně, na podkladě provedených důkazů a v kontextu všech skutkových zjištění. 68. Z pohledu dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za relevantní námitky obviněného V. V. (a s jistou mírou tolerance i obviněného K. B. ) směřující proti výroku rozsudku o náhradě škody. Podstatou těchto námitek je údajné pochybení soudů při uložení povinnosti obviněným zaplatit škodu společně a nerozdílně s dalšími pachateli, přičemž – podle názoru těchto dovolatelů – soudy měly správně přihlédnout k míře účasti jednotlivých obviněných a rozhodovat o náhradě škody podle zásad dělené odpovědnosti (podle obviněného K. B. „přiměřeně vzhledem k jeho minimální účasti a minimálnímu podílu na zisku“). 69. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně rozhodoval o povinnosti jednotlivých obviněných nahradit způsobenou škodu, neboť poškození (Česká spořitelna, a. s., Komerční banka, a. s., O. M.-S.) se k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody vůči obviněným řádně a včas připojili. Jelikož námitka shora jmenovaných dovolatelů se týkala uložené povinnosti k náhradě škody ve výši 5 000 000 Kč poškozenému Česká spořitelna, a. s., nutno dodat, že soud odůvodnil povinnost obviněných zaplatit tomuto poškozenému způsobenou škodu ve specifikovaných částkách společně a nerozdílně tím, že v projednávaném případě byla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi trestným jednáním obviněných a škodou jimi způsobenou na majetku poškozeného. 70. Z výsledků provedeného dokazování je nesporné, že uvedení spoluobvinění za způsobenou škodu podle §2895 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“), odpovídají, neboť ji způsobili shora podrobně popsanou trestnou činností. Na tomto místě je zapotřebí – ve shodě se státním zástupcem – uvést, že soud prvního stupně se dopustil nepřesnosti. Je tomu tak jednak proto, že uvedené zákonné ustanovení upravuje případy objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění, což nepochybně není případ úmyslné trestné činnosti, a jednak (to především) proto, že za užití §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí jeho účinnosti (tedy před 1. lednem 2014), se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. 71. Odvolací soud však uvedený nesprávný právní závěr nalézacího soudu napravil v odůvodnění svého rozsudku poukazem na správně aplikované ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), když k odvolání obviněného K. B. uvedl, že v návaznosti na principy zákonné úpravy účinné v době spáchání trestné činnosti má spoluúčast obviněných (konkrétně i K. B.) zásadní význam pro úspěšnou realizaci trestné činnosti, byť jde o podíl méně významný. Odvolací soud – stejně jako nalézací soud – v dané věci vyloučil výjimečnou aplikaci §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. o tzv. dělené náhradové povinnosti obviněných. Rozhodnutí o solidární odpovědnosti k náhradě škody je rozhodnutím z hlediska hmotného práva správným. Zákon č. 40/1964 Sb., podle něhož byla odpovědnost obviněných za škodu posouzena (ovšem stejně tak zákon č. 89/2012 Sb.), zakotvil solidární odpovědnost, tzn. společnou odpovědnost, kdy pachatelé odpovídají za škodu společně a nerozdílně, jako zásadu v §438 odst. 1. Dělená odpovědnost je jen výjimečná, když podle §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. jen v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Takové rozhodnutí vycházející z individuální účasti osob na způsobení škody je však zcela výjimečné a musí být pro ně důvody jen zvláštního zřetele hodné. Podle zákona č. 89/2012 Sb. je přitom dělená odpovědnost k náhradě škody zcela vyloučena v případech, kdy se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval. 72. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě, kdy soudy rozhodly o vině obviněných závažným úmyslným majetkovým trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, nebylo použití dílčí odpovědnosti k náhradě škody ničím opodstatněno. V případě dovolatelů K. B. a V. V. se přitom nedá hovořit o jejich minimální účasti, protože jejich zapojení do skutkového děje bylo naprosto zásadní a bez něho by ke způsobení škody a k jejich obohacení vůbec nedošlo. Pro posouzení situací, kdy škodu způsobí úmyslnou trestnou činností více škůdců, není rozhodná ani výše prospěchu na straně jednotlivých pachatelů, ale ani to, zda některý z pachatelů nějakého prospěchu vůbec dosáhl. 73. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných P. A., K. B., F. T. a V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v plné shodě se státním zástupcem shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. 74. K takové shodě však Nejvyšší soud nedospěl při posuzování dovolání obviněného B. N. , který uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. shora odstavec 18.) s argumentací, že soud nezohlednil v plné míře dříve uložené tresty a jeho současný zdravotní stav, který se po dobu vyšetřování, kdy se nacházel ve výkonu trestu, zhoršoval; uložený trest považuje za nepřiměřeně vysoký a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu za likvidační. 75. K tomu je třeba uvést, že uvedený důvod dovolání je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (ať již z uváděného důvodu nedobrého zdravotního stavu, nebo z důvodu výše součtu všech trestů uložených obviněnému, které má podle pravomocných rozhodnutí obviněný vykonat, či důvodu jiného) nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu, resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1726/2016). 76. Nejvyšší soud proto uzavírá, že žádná z výše uvedených zákonných podmínek se na tohoto dovolatele nevztahuje, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku v trvání sedmi let (nadto jako trest úhrnný za dva trestné činy), přičemž v citovaném ustanovení zákon stanoví trestní sazbu pro trest odnětí svobody na pět až deset let. Dovolává-li se obviněný poskytnutí potřebné lékařské péče, bude mu nepochybně zaručena i v rámci výkonu trestu odnětí svobody [viz §16 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jakož i §23 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, atd.]. Zdravotní stav obviněného může být řešen rovněž v rámci vykonávacího řízení (viz §322, §325 tr. ř.). 77. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného B. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 78. Oba výroky o podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 8. 2018 JUDr. Jan Bláha předseda senátu