ECLI:CZ:US:2019:3.US.3922.19.1
sp. zn. III. ÚS 3922/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 3384/2019-229, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 9. 12. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu. Součástí ústavní stížnosti byl návrh postupu, v němž stěžovatel vyjádřil myšlenku, že Okresní soud v Jihlavě, Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud jsou ve věci žaloby pro zmatečnost podjaté, neboť jsou ohroženy regresní náhradou škody, nemohou tedy v dotyčné věci rozhodovat, a navrhl, aby Ústavní soud jako zmatečné zrušil celé soudní řízení zahrnující všechny položky seznamu žaloby pro zmatečnost, od usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. dubna 2016 č. j. 20 C 106/2016-69 až po usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 3384/2019-229.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, stěžovatel není zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou k němu přiloženy předepsané přílohy (§72 odst. 6 téhož zákona).
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími podobnými vadami, na jejichž nedostatky byl podrobně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (ve věcech vedených sp. zn. III. ÚS 1620/16, sp. zn. II. ÚS 806/18 a sp. zn. IV. ÚS 1613/19). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatel si je vědom požadavku na povinné zastoupení, tato povinnost však není splněna informací, že bude právně zastoupen, "pokud mu Česká advokátní komora přidělí advokáta na základě žádosti odeslané současně s touto ústavní stížností".
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj