ECLI:CZ:US:2019:3.US.4038.18.1
sp. zn. III. ÚS 4038/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2018 č. j. 101 Co 235/2018-222 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. května 2018 č. j. 42 P 442/2017-182, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a L. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 442/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 5. 2018 č. j. 42 P 442/2017-182 byly nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice svěřeny do péče vedlejší účastnice (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé N. částkou 2 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilého A. částkou 1 800 Kč měsíčně a na výživu nezletilé L. částkou 1 800 Kč měsíčně (výrok II.). Soud dále stanovil rozsah styku stěžovatele s nezletilými (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 č. j. 101 Co 235/2018-222 rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že výživné činí pro nezletilou N. 4 000 Kč měsíčně, pro nezletilého A. 2 500 Kč měsíčně a pro nezletilou L. 2 500 Kč měsíčně; jinak rozsudek okresního soudu ve výroku I., III. a ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že výše výživného určená okresním soudem neodpovídá právu nezletilých podílet se na životní úrovni stěžovatele, který dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu v celkové výši 35 000 Kč. Krajský soud uvedl, že rozsah potřeb nezletilých, kteří jsou nyní žáky druhé, resp. šesté třídy základní školy, je vyšší, než odpovídá výživnému určenému okresním soudem. Krajský soud konstatoval, že stanovené výživné v celkové výši 9 000 Kč měsíčně představuje čtvrtinu příjmů stěžovatele, které jsou oproti příjmům vedlejší účastnice výrazně vyšší, a to více než dvojnásobně. Krajský soud při určení výše výživného zohledňoval i rozsah styku stěžovatele s nezletilými, během kterého hradí jejich potřeby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na problematický poměr mezi mírou jeho styku s nezletilými dětmi a výší soudem určeného výživného. Stěžovatel má za to, že vedle rozsudkem stanovené míry styku stěžovatele s nezletilými dětmi je třeba současně brát v potaz i faktickou míru styku, resp. faktickou dobu, po kterou jsou nezletilé děti v "dosahu" jednoho z rodičů. Podle napadených rozsudků je stěžovatel oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat každý lichý týden v kalendářním roce od čtvrtka od 18:00 hod. do neděle do 18:00 hod., a každý sudý týden v kalendářním roce od úterý od 18:00 hod. do čtvrtka do 18:00 hod, fakticky však probíhá styk, resp. dosah stěžovatele s nezletilými dětmi již od rána každého lichého čtvrtka do večera každé liché neděle, a od rána každého sudého úterý do večera každého sudého čtvrtka, a to právě s ohledem na praktičnost řešení školní docházky a individuálních zájmů dětí, resp. řešení každodenních životních situací dětí. Stěžovatel má na mysli situace, kdy např. děti ráno přijdou do školy, nastane nějaký problém, škola kontaktuje rodiče a situaci řeší rodič, u kterého měl začít styk s dětmi po skončení vyučování, neboť to bude právě tento rodič, který se následně bude potýkat s následky problému, a to i přesto, že dle rozsudku by měl situaci řešit rodič, který má dosud s dětmi určený styk. Nahlíženo na rozsah styku touto optikou jde ve věci stěžovatele fakticky o nerovnoměrnou střídavou péči obou rodičů, kdy stěžovatel je s dětmi 182 a vedlejší účastnice 183 dní v kalendářním roce. Byť má tedy stěžovatel styk, resp. dosah s nezletilými dětmi téměř v totožně míře jako vedlejší účastnice, bylo mu uloženo přispívat na výživu nezletilých dětí tak, jako kdyby o nerovnoměrnou střídavou péči nešlo. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel popření principu rovného zacházení, a řízení tak bylo zatíženo vadou ústavněprávního rozměru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnil.
9. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. též §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
10. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Krajský soud vycházel při svém rozhodování o výši výživného z dokazováním zjištěných příjmů stěžovatele, který v době rozhodování krajského soudu dosahoval průměrného čistého měsíčního příjmu v celkové výši 35 000 Kč. Krajský soud vzal dále v úvahu věk nezletilých a stupeň jimi plněné školní docházky.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že fakticky probíhá jeho styk s nezletilými v širším než soudem stanoveném rozsahu. Stěžovatel předestírá teorii, podle níž je uskutečňován jeho styk s nezletilými i v době, kdy jsou účastny školní docházky či po ní před započetím doby soudem stanoveného styku, neboť v této době by eventuálně mohl být kontaktován s problémem týkajícím se nezletilých.
13. Ústavní soud připomíná, že §887 a násl. občanského zákoníku hovoří o osobním styku s rodičem, přičemž výkon této povinnosti a práva rodiče nelze svěřit jiné osobě. Zákonodárce má tedy na mysli styk přímý, kdy je rodič s dítětem v kontaktu, nikoli situace, kdy bude rodič povolán např. k řešení problémů s dítětem souvisejících. Forma styku nepřímého (např. styk prostřednictvím Skype a podobných elektronických médií, umožňujících nejen poslechový, ale také vizuální styk rodiče s dítětem) sice není vyloučena, nicméně musí být v soudním rozhodnutí výslovně uvedena, a jde pouze o podpůrnou formu styku, která se nabízí k užití v případě, že osobní styk přímý není z nějakého důvodu možný. Takovou situaci však stěžovatel na mysli neměl.
14. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud stanovil rozsah styku, tedy dobu, od kdy do kdy je stěžovatel oprávněn se s nezletilými osobně stýkat, a tomu odpovídajícím způsobem upravil výživné, když výslovně uvedl, že při určení výše výživného zohledňoval i rozsah styku stěžovatele s nezletilými, během kterého stěžovatel hradí potřeby nezletilých. Žádné jiné formy styku, či "dosahu", jak uvádí stěžovatel, občanský zákoník nezná, proto k nim soud nemohl přihlížet. Závěry krajského soudu jsou proto ústavně souladné.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu