ECLI:CZ:US:2019:3.US.4059.18.1
sp. zn. III. ÚS 4059/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, sídlem Plzeňská 2095/150, Praha 5 - Košíře, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2018 č. j. 14 Co 117/2018-693, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) E. V., 2) nezletilého E. V. a 3) nezletilé V. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v jeho výroku I., a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 2. 2018 č. j. 52 P 27/2011-641 byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky (dále též "matka"), aby vedlejší účastníci 2) a 3), nezletilý syn a nezletilá dcera (dále též "nezletilé děti") byly svěřeny do její péče. Matce pak byl upraven styk s nezletilými dětmi každou středu v době od 15.00 hodin do 17.00 hodin na půdě ONŽ - Pomoc a poradenství pro ženy a dívky, z. s. v Rožnově pod Radhoštěm za asistence pracovníků tohoto sdružení. Osobní i mimosoudní styk matky s dětmi v jiném čase, než uvedeném v předchozí větě, byl zakázán. Vedlejšímu účastníkovi 1) jako otci nezletilých (dále též "otec") byla uložena povinnost nezletilé ke styku řádně připravit a ve stanovenou dobu a na stanoveném místě děti ke styku předat a na stejném místě si je převzít zpět. Následně bylo vysloveno, že tím dochází ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 52 P 27/2011-468. Okresní soud dále rozhodl, že výrok II. tohoto rozsudku je předběžně vykonatelný počínaje 3. dnem od doručení tohoto rozsudku matce. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala matka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 14 Co 117/2018-693 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dovodil, že nenastala žádná kvalifikovaná změna poměrů, v důsledku které by podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mělo dojít ke změně výchovného prostředí nezletilých dětí, tím méně jsou splněny předpoklady pro nastolení střídavé péče rodičů, a tudíž okresní soud rozhodl správně, když tento návrh matky zamítl. Krajský soud dále uvedl, že podle toho, jak se celá situace v rodině vyvíjela, okresní soud rovněž zcela správným způsobem sáhl po nové úpravě matčina styku s dětmi, a toto rozhodnutí rovněž náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Tato změna úpravy je podložena tím, že jakmile v minulosti začal styk probíhat bez asistence, opět se v důsledku působení matky zhoršil vztah dětí k otci. Krajský soud uzavřel, že je tudíž v nejlepším zájmu nezletilých dětí, aby jejich kladný vztah k otci zůstal zachován, k čemuž nepochybně bude sloužit i forma asistovaného styku nezletilých dětí s matkou, nehledě k tomu, že tato forma styku dětem plně vyhovuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud přes její opakované návrhy neprovedl požadovaný důkaz výslechem nezletilých dětí a provedení tohoto důkazu odmítl jako nadbytečný. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu řízení před okresním soudem opakovaně upozorňovala, že tvrzení otce jsou nepravdivá, zprávy opatrovníka jsou tendenční a neodpovídají názorům dětí, a to za situace, kdy pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") úmyslně ve svých zprávách vynechává závažná tvrzení nezletilých dětí o jednání otce k nim a záměrně zveličuje jednání matky jako problémové, když vychází pouze z tvrzení otce. Stěžovatelka opakovaně před soudem namítala, že nezletilé děti, zejména nezletilý syn, se otce bojí. To dokazuje zpráva pracovníka OSPOD, který navštívil děti dne 20. 9. 2017, kdy oba nezletilí projevili přání být s maminkou a následně druhý den za přítomnosti otce nezletilý úplně obrátil a projevil přání být s otcem. Od tohoto okamžiku také otec začal bránit v soudem nařízeném styku s matkou. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo nezletilých dětí soudu sdělit bez jakýchkoliv tlaků ze strany OSPOD a otce svůj názor.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, poskytuje dítěti možnost a současně právo, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se ho dotýká, a to přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu. Stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu [zejména nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) a ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], ve kterých se uvádí, že nezletilé dítě ve věku mezi 11 až 12 lety by mělo být vyslechnuto soudem bez dalšího a nalézací soud by k názoru dítěte měl přihlížet jako k jednomu z nejdůležitějších kritérií pro své rozhodnutí. V daném případě, byť matka navrhovala výslech nezletilých dětí, byly děti slyšeny pouze prostřednictvím opatrovníka a následně psychologa. Stěžovatelka uvádí, že vyjádření psychologa, případně znalecký posudek je pouze jedním z důkazů předložených soudu pro podklad pro jeho rozhodování. Tvrzení okresního soudu, že názory dětí byly řádně zjištěny prostřednictvím OSPOD a psychologa, vnímá stěžovatelka jako nedostatečné a tento postup okresního soudu je zásahem do práva stěžovatelky na soudní ochranu, stejně tak jde o porušení práv nezletilých dětí, které mají právo na styk s oběma rodiči. Okresní soud neodůvodnil, proč návrhu matky na výslech nezletilých dětí nevyhověl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nezjistily názor nezletilých dětí a porušily tak jejich právo být slyšeny v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo stěžovatelky na soudní ochranu.
12. Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené výslovně v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a v čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, poskytuje dítěti možnost, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Přitom se samozřejmě nepřehlíží, že konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jež je zde nejvyšším imperativem, přísluší v posuzované věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09).
13. V nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být vyslyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
14. V posuzované věci poukázal krajský soud na komplikace související se zjišťováním názoru nezletilých dětí, a proto dal přednost takovému způsobu, kdy stanovisko nezletilých dětí bylo opatřováno jednak prostřednictvím OSPOD, jednak prostřednictvím odborných lékařů, kteří mohli daleko erudovaněji případné změny postoje dětí vyhodnotit. Krajský soud poukázal na to, že otázka přímého výslechu nezletilých dětí před soudem by byla velkým rizikem, nehledě k tomu, že zůstává velkou otázkou, zda změněnému názoru dětí (tj. z původního přání zůstat v péči otce na případné nové přání odejít do péče matky) by mohla být přisouzena náležitá váha při konečném rozhodování. Těmto závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3007/09, na který stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud vyslovil, že v řízení o ústavní výchově stěžovatelkou (matkou nezletilého dítěte) dovolávané právo dítěte na soudní ochranu (být vyslechnuto) náleží pouze jemu, a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může dovolávat pouze dítě. Co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, i pro ně platí, že bez dalšího patří pouze dětem, a nikoliv rodičům (srov. usnesení ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 393/05 a ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1818/07). Nelze však vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na soudní ochranu v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je pak namístě vztáhnout právě k výhradě, že v řízení nebylo nezletilé dítě vyslechnuto a do jeho výsledku nebyl adekvátně zakomponován jeho názor k odnětí z péče své matky a nařízení ústavní výchovy, stejně jako ke stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, neboť nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo i způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků. Uvedené lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Rozhodnutí krajského soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu