ECLI:CZ:US:2019:3.US.4090.18.1
sp. zn. III. ÚS 4090/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Krále, zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem, sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 30 Cdo 2891/2017-568, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 č. j. 29 Co 417/2016-521 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. srpna 2016 č. j. 15 C 152/2013-486, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud poznamenává, že v samotném petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušit jen shora označené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), nikoli však shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Ve své judikatuře navazující na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 (dostupný https://hudoc.echr.coe.int) Ústavní soud dovodil, že závěr o tom, která rozhodnutí byla napadena ústavní stížností je nutno činit na základě celého textu ústavní stížnosti (včetně jejího odůvodnění), a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu), k tomu viz nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13 (N 74/73 SbNU 333), body 12. a 13.; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadeno bylo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2891/2017-568, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že tímto usnesením bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu zmíněnému v petitu ústavní stížnosti. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil v souladu s §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Námitky v ústavní stížnosti lze vztáhnout i na hodnocení Nejvyššího soudu. Na základě celého obsahu ústavní stížnosti je tudíž zřejmé, že jí bylo napadeno i usnesení Nejvyššího soudu.
3. Z ústavní stížnosti a předložených pokladů se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2016 č. j. 15 C 152/2013-486 rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal náhrady škody po vedlejší účastnici. Své nároky odvozoval od toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (který ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ukládající stěžovateli zaplatit 720 000 Kč) a rozsudek Vrchního soudu v Praze (jenž potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích). V řízení před obvodním soudem stěžovatel po vedlejší účastnici požadoval:
a) Částku 16 200 Kč a částku 6 960 Kč, které představovaly náklady oprávněného a náklady exekuce k vymožení povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem. V tomto rozsahu žalobu obvodní soud zamítl (II. výrok rozsudku obvodního soudu).
b) Částku 1 100 916 Kč, která představovala ušlý zisk, jenž stěžovatel odvozoval od nezákonného rozhodnutí. V tomto rozsahu obvodní soud žalobu zamítl (II. výrok rozsudku obvodního soudu).
c) Částku 9 860 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím. Obvodní soud žalobci vyhověl v částce 100 000 Kč (I. výrok) a ve zbytku, tj. v částce 9 760 000 Kč, žalobu zamítl (II. výrok).
4. Městský soud II. výrokem rozsudku ze dne 26. 1. 2017 č. j. 29 Co 417/2016-521 zmíněný rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je stěžovateli povinna vedle částky 100 000 Kč zaplatit ještě částku 400 000 Kč (dohromady tedy 500 000 Kč) jako náhradu nemajetkové újmy. Dále městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok rozsudku městského soudu). Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. a II. výrok rozsudku městského soudu).
5. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl dovoláním směřujícím toliko do II. výroku v rozsahu, ve kterém se tento výrok týkal potvrzení zamítnutí žaloby v částce 1 100 916 Kč, která představuje žalovaný nárok na náhradu ušlého zisku. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2891/2017-568. Vyhodnotil, že otázka, zda odvolací soud správně posoudil příčinnou souvislost (její existenci) mezi exekucí vedenou na majetek stěžovatele a tvrzeným ušlým ziskem, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o otázku skutkovou. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti nebyl výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž byl výsledkem hodnocení provedených důkazů. Dle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu nezáleželo na otázce, zda měl odvolací soud při posouzení výše ušlého zisku postupovat podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.", není-li uvedeno jiné znění). Odvolací soud dospěl k závěru, že pro nedostatek příčinné souvislosti není dán základ nároku, výší nároku se tudíž nezabýval.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítl, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů srozumitelně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Právní závěry obecných soudů jsou dle jeho názoru v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že stěžovatel podnikal v domě na náměstí v N., který byl v důsledku nezákonně nařízené exekuce nucen opustit a uchýlit se do malého prostoru v průjezdu, kde jeho podnikání skomíralo a jeho zisk se tak snížil.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že mu ušel zisk. Jelikož jeho výše nebyla v řízení bezpečně zjištěna, měly obecné soudy postupovat podle §136 o. s. ř. a výši ušlého zisku určit podle své úvahy, což však neučinily, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího soudu. Proti tomuto usnesení totiž stěžovatel nemá zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno a je před Ústavním soudem zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána včas.
9. Ústavní stížnost proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu je zčásti přípustná (proti výrokům či jejich částem, které se týkaly žalované částky 1 100 916 Kč z titulu ušlého zisku), v jiné části nepřípustná (proti výrokům či jejich částem, které se týkaly žalované částky 9 860 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy) a v další části opožděná (proti výrokům či jejich částem, které se týkaly žalovaných částek 16 200 Kč a 6 960 Kč, které představovaly náklady oprávněného a náklady exekuce k vymožení povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem).
10. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti se odvíjí od přípustnosti dovolání proti rozsudku městského soudu a vyčerpání tohoto dovolání. Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017 (k tomu viz čl. II. odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), není přípustné dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
11. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, či ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Jde o výklad procesního předpisu, který nevybočuje z ústavních mezí [viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (N 60/52 SbNU 591)].
12. Stěžovatel před obvodním soudem uplatnil několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu (viz bod 3.). Jedním ze samostatných nároků byl i nárok na úhradu částky 9 860 000 Kč z titulu nemajetkové újmy. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu o této částce bylo přípustné. Stěžovatel je však nepodal, jelikož své dovolání směřoval jen proti výroku městského soudu týkajícímu se částky 1 100 916 Kč žalované z titulu ušlého zisku, což představuje jiný samostatný nárok. Proti rozhodnutí městského soudu týkajícímu se částky 9 860 000 Kč (u níž byl stěžovatel úspěšný jen v 500 000 Kč) dovolání podáno nebylo. Nebyl tedy vyčerpán procesní prostředek v podobě dovolání, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytl. Ústavní stížnost je proto nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, co se týče výroků (jejich částí) rozsudků obvodního soudu a městského soudu, které se týkaly částky 9 860 000 Kč. Z tohoto důvodu ji v uvedeném rozsahu Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost podána po více než roce od doručení rozsudku městského soudu (k němu došlo dne 2. 3. 2017, jak uvádí sám stěžovatel), nemá smyslu hodnotit, zda by ústavní stížnost bylo třeba připustit dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nebyly přitom dány ani podmínky pro připuštění ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť proti rozhodnutí městského soudu o nároku se samostatným skutkovým základem v podobě nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyl podán opravný prostředek.
13. Přípustná je ústavní stížnosti proti výrokům (části výroků) rozsudků obvodního soudu a městského soudu, které se vztahovaly k částce 1 100 916 Kč, neboť zde stěžovatel dovolání vyčerpal.
14. Dle hodnocení Ústavního soudu by byla ústavní stížnost přípustná i přímo proti rozhodnutí městského soudu o částkách 16 200 Kč a 6 960 Kč, které představovaly náklady oprávněného a náklady exekuce k vymožení povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem. Proti rozhodnutí městského soudu o částkách 16 200 Kč a 6 960 Kč totiž není dovolání přípustné. Uplatní se zde judikaturní závěry o samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu (viz bod 11.). Dovolání je zde nepřípustné, jelikož žalované peněžité plnění nedosahovalo hranice 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017].
15. Ústavní soud však současně poznamenává, že o nepřípustnosti dovolání proti výrokům (jejich částem) týkajícím se částek 16 200 Kč a 6 960 Kč nebyl stěžovatel městským soudem poučen. V poučení, které městský soud stěžovateli poskytl, se uvádí, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání za podmínek v §237 o. s. ř. a že je nutno odvolání podat do 2 měsíců ode dne doručení rozsudku městského soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni. S ohledem na skutečnost, že městský soud rozhodoval o více nárocích se samostatným skutkovým základem (srov. bod 3.), bylo poučení městského soudu o přípustnosti dovolání nesprávné ve vztahu k žalovaným částkám 16 200 Kč a 6 960 Kč. Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání má vliv na to, jakým způsobem Ústavní soud posuzuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Byl-li stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a této možnosti využil, byť v daném případě nebylo dovolání podle zákona objektivně přípustné, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto případech za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání [viz nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223); nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), body 20. a 21.; usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, bod 11.].
16. V posuzované věci však stěžovatel nenapadl dovoláním tu část rozsudku městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o částkách 16 200 Kč a 6 960 Kč. Dovoláním napadl výhradně výrok II. rozsudku městského soudu pouze ohledně žalovaného ušlého zisku v částce 1 100 916 Kč, jak ostatně sám zmínil v ústavní stížnosti. Stěžovatel tak nenapadl dovoláním ty výroky (jejich části) rozhodnutí městského soudu, jichž se týkalo nesprávné poučení o přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení tedy zjevně nemělo na postup stěžovatele vliv. Za takové situace nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, ale je třeba ji odvíjet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jak v ústavní stížnosti uvedl sám stěžovatel, rozsudek městského soudu mu byl skrze zástupce doručen dne 2. 3. 2017, jeho ústavní stížnost ze dne 13. 12. 2018 (téhož dne doručená Ústavnímu soudu) je proto opožděná. Lhůta k podání ústavní stížnosti je totiž 2 měsíce (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu o částkách 16 200 Kč a 6 960 Kč byla ústavní stížnost podána opožděně a Ústavní soud ji odmítl dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Opodstatněnost ústavní stížnosti v posuzované věci Ústavní soud zkoumal jen vůči rozhodnutím obecných soudů o stěžovatelem žalované částce 1 100 916 Kč z titulu ušlého zisku. U zbylých nároků žalovaných před obvodním soudem nebyly splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem (viz výše).
18. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
19. Nelze souhlasit s námitkou, že z napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obvodní soud i městský soud totiž přesvědčivě odůvodnily, že stěžejní příčinou opuštění stěžovatelovy dosavadní prodejny a přestěhování do menších prostor bylo rozhodnutí pronajímatele využít pronajímaný prostor jiným způsobem. Soudy tak nezjistily, že by příčinou opuštění prostor, které stěžovatel dával do souvislosti se snížením tržeb, bylo nezákonné rozhodnutí. Městský soud podrobně odůvodnil, že i kdyby nedošlo k exekuci nezákonného rozhodnutí, stále by stěžovatel neměl dostatečné prostředky na úhradu vyššího nájmu (vedle výtěžku z prodeje stěžovatelovy nemovitosti totiž bylo z účtů stěžovatele získáno jen 9 650,47 Kč). Stejně tak nebylo dle městského soudu pravděpodobné, že nebýt uvedené exekuce stěžovatel by si mohl prostředky pro podnikání obstarat úvěrem. Stěžovatel totiž měl řadu dluhů, které nijak nesouvisely s platebním rozkazem, k němuž se vázala nezákonná rozhodnutí, či jeho exekucí. Ústavní soud takové odůvodnění považuje za přesvědčivé a odpovídající skutkovým zjištěním, jak jsou popsána v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu. Namítané porušení základních práv proto neshledal.
20. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek městského soudu nelze považovat za vnitřně rozporný. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy městský soud shledal, že nezákonné rozhodnutí zasáhlo do stěžovatelova práva podnikat již jen tím, že stěžovatel čelil neoprávněné exekuci, což se promítlo do jeho schopnosti věnovat čas, úsilí a energii podnikatelské činnosti. Ústavní soud konstatuje, že z rozsudku městského soudu je patrno, že stěžovatel z důvodu nezákonného rozhodnutí čelil popsaným překážkám v podnikání, což bylo posuzováno u nároku na náhradu nemajetkové újmy. I přesto ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku nebylo prokázáno, že samotné přestěhování do jiných prostor bylo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Z rozhodnutí městského soudu je patrno, že jím shledaný zásah do práva podnikat neměl přímý vliv na přestěhování prodejny stěžovatele. Soudy jasně identifikovaly důvod, proč k přestěhování došlo (rozhodnutí pronajímatele o jiném využití prostor), který neměl přímou souvislost s nezákonným rozhodnutím.
21. Stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu spatřoval v tom, že soudy na věc nepoužily §136 o. s. ř., dle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Ústavní soud konstatuje, že u žalovaného nároku z titulu ušlého zisku obvodní soud i městský soud shledaly, že nebyly naplněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Konkrétně dospěly k závěru, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku. Použití §136 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, když je základ nároku dán. U stěžovatele však soudy podrobně zdůvodnily, že základ nároku dán nebyl. Není-li dán základ nároku, nemá soud důvod zabývat se výší neexistujícího nároku. A výhradně k určení výše nároku se §136 o. s. ř. vztahuje, proto jej soudy nepoužily. V daném ohledu lze odkázat na hodnocení Nejvyššího soudu, kterému nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Z výše uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů o stěžovatelem žalované částce 1 100 916 Kč z titulu ušlého zisku zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
Závěr
23. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 10. až 12.), zčásti pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (body 14. až 16.) a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (body 17. až 22.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu