ECLI:CZ:US:2019:3.US.4228.18.1
sp. zn. III. ÚS 4228/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Jelínka, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou sídlem Mořinka 70, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. 69 Co 236/2018-249 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2018 č. j. 11 C 444/2014-302, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Mgr. Moniky Halířové, MBA, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. napadeného rozsudku uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 500,- Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představuje peněžní prostředky, které na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 6. 8. 2010 (dále jen "nájemní smlouva") vedlejší účastnice jako nájemkyně (dále jen "žalobkyně") svěřila stěžovateli (jako pronajímateli) k zajištění úhrady závazků souvisejících s nájmem (dále také jen jako "kauce"). Stěžovatel uvedenou kauci použil k úhradě pohledávek, o kterých tvrdil, že mu vůči žalované vznikly. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel použil složenou kauci v rozporu s §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 24. 5. 2011 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), neboť podle obvodního soudu byl stěžovatel jako pronajímatel oprávněn tyto prostředky použít jen k úhradě zákonem vymezených pohledávek, mezi které tvrzené pohledávky stěžovatele nelze zařadit. Výrokem III. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24 171,50 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. (o věci samé) rozhodnutí obvodního soudu a změnil jeho výrok III. (o nákladech řízení) tak, že výše nákladů řízení činí částku 21 751,50 Kč. Ve věci samé dospěl městský soud shodně jako obvodní soud k závěru, že s ohledem na §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. čerpal stěžovatel finanční prostředky složené žalobkyní v rozporu se zákonem, neboť mu v daném případě nevzniklo právo na zápočet předmětných pohledávek proti pohledávce žalobkyně. Nájemní smlouva se přitom podle městského soudu nemohla v tomto směru odchýlit v neprospěch žalobkyně. Stěžovatel proto byl povinen po skončení nájmu vrátit žalobkyni jí složené finanční prostředky.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho postup, kdy započetl své pohledávky vůči žalobkyni, byl v souladu s ustanovením v nájemní smlouvě pro zápočet škod a zákonným ustanovením o smluvní volnosti, neboť není zcela jednoznačné, která ze stran sporu byla slabší smluvní stranou. V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že je flagrantním porušením jeho práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty, když z napadených rozsudků obecných soudů není zřejmé, jak se vyúčtuje jistina složená nájemcem před 1. 1. 2014 pro případné hrazení škod vzniklých v souvislosti s nájemním vztahem.
Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno také tím, že obvodní soud po více jak třech letech od zahájení řízení zcela překvapivě a nepředvídatelně oznámil, že považuje všechna stěžovatelem tvrzená čerpání kauce za protiprávní a po právní stránce bude žalobní nárok posuzován jako nárok na náhradu škody s tím, že nebude již pro nadbytečnost provádět žádné další dokazování. V řízení před obvodním soudem bylo z těchto důvodů prováděno zcela nadbytečné dokazování, které ve výsledku nadmíru prodloužilo řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces i ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Pokud podle stěžovatele nebyl soud prvního stupně schopen rozhodnout ve věci při jednom jednání, nelze to klást k tíži stěžovatele a přisuzovat mu nadbytečné právní služby žalobkyně. V tomto ohledu je podle stěžovatele nutné, aby obecné soudy zkoumaly účelnost jednotlivých úkonů, a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel dále namítá, že jeho námitkami proti nákladovému výroku se městský soud v odvolacím řízení vůbec nezabýval.
Stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces rovněž to, že obvodní soud nepořizoval věrohodný a úplný záznam jednání, ale pouze na příruční diktafon namlouval vybrané a parafrázované výroky jak své, tak dalších účastníků. V případě vyslýchaných osob pak uvedené činil bez souvislosti s položenými dotazy, což znemožňuje porozumění výrokům v jejich kontextu. Takto pořizovaný zvukový záznam jednání byl teprve dodatečně přepisován a protokol z jednání nebylo tedy možné bezprostředně po skončení jednání obdržet a ani jej kontrolovat. Námitky vznesené po zaslání protokolu soudem pak byly soudem odmítnuty pro opožděnost.
Stěžovatel konečně ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v době probíhajícího řízení vstoupila v účinnost novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, která vedla k tomu, že nemohl svá práva hájit v rámci mimořádného opravného prostředku, a tím došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejde-li o námitku navýšení nákladů soudního řízení způsobeném průtahy v soudním řízení (jak je vysvětleno níže), je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel v tomto rozsahu ústavní stížnosti vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ve věci je dále nezbytné zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou lze chápat jako bagatelní, tzn. s ohledem na svou výši není - sama o sobě - schopna představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2872/19).
Námitka stěžovatele, že měl právo použít složené peněžní prostředky žalobkyně k úhradě předmětných pohledávek, představuje toliko polemiku s právním názorem obecných soudů, a to v rovině běžného zákona. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem dotčených ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. provedeným obvodním a městským soudem a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však není důvodem pro meritorní projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť použití a výklad norem podústavního práva jsou doménou obecných soudů, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše. Městský soud dospěl k závěru, že zákon č. 40/1964 Sb. sice umožňoval odchýlení se od §686a odst. 3 téhož zákona (upravujícího případy, kdy lze složenou kauci použít), nicméně k tomu mohlo dojít podle městského soudu pouze tehdy, bylo-li by takové odchýlení ve prospěch nájemce. Jestliže se podle městského soudu strany nájemní smlouvy dohodly tak, že z předmětné kauce budou hrazeny veškeré dluhy plynoucí z nájmu bytu bez dalšího, šlo o ujednání, které bylo v rozporu s §685 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., zakotvujícím ochranu nájemce jako slabší strany právního vztahu, tudíž o ujednání neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb. Uvedenou argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že městský soud posuzoval kogentnost §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. v intencích §2 odst. 3 téhož zákona, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. S ohledem na to, že §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. neobsahoval explicitní dovolení dohody stran ohledně otázky nakládání se složenou kaucí (na rozdíl od znění téhož ustanovení účinného od 1. 11. 2011, začínajícího slovy "Nedohodnou-li se pronajímatel s nájemcem jinak..."), považoval městský soud dohodu smluvních stran, odchylující se od znění §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. v neprospěch nájemce, za rozpornou s ochranou nájemce, jak ji stanoví §685 odst. 3 téhož zákona (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, 2. vydání, 2009, C. H. Beck, s. 1947). Tyto úvahy městského soudu se Ústavnímu soudu nejeví být nikterak nepřiměřenými.
K námitkám překvapivosti a nepředvídatelnosti postupu obvodního soudu poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu (strana 4), kde obvodní soud vysvětluje, že původně prováděl rozsáhlé dokazování k jednotlivým tvrzeným vzájemným pohledávkám co do jejich důvodu i výše, ale vzhledem ke shora uvedenému závěru o povaze §686a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. nakonec jediným rozhodujícím kritériem byla otázka, zda některá z těchto pohledávek byla pohledávkou započitatelnou oproti kauci. Obvodní soud v návaznosti na uvedené uzavřel, že žádná z tvrzených vzájemných pohledávek nebyla způsobilá zápočtu i pokud by stěžovatel její existenci v řízení prokázal co do důvodu i výše.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597)]. Takový případ v nyní posuzované věci nenastal. Jak obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, i při změněné právní kvalifikaci nebylo k věcnému projednání potřeba řízení doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, a jak zdůraznil městský soud, obvodní soud účastníky se změnou svého právního názoru seznámil (protokol o jednání ze dne 8. 1. 2018). Pokud se obvodní soud při posuzování nároku zpočátku ubíral jiným směrem - když prováděl dokazování k pohledávkám žalovaného vůči žalobkyni - než jaký zaujal později v průběhu řízení, není to postup, který by sám o sobě znamenal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces z důvodu jeho překvapivosti či nepředvídatelnosti.
Pokud jde o námitky stěžovatele ke způsobu záznamu jednání před obvodním soudem, stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí, jaký vliv měl tento způsob protokolace soudu prvního stupně na správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Postup, kdy soudce protokol diktuje na diktafonový záznam, a tím vytváří podklad pro následný přepis protokolu do listinné podoby, je v souladu s §40 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelem toliko obecně tvrzená pochybení nejsou bez dalšího způsobilá dosáhnout takové úrovně, že by znamenala porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod, natož pak v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.
K námitce stěžovatele - že změna právní úpravy vedla k tomu, že nemohl svá práva hájit v rámci mimořádného opravného prostředku a tím mu mělo být znemožněno právo domáhat se soudní ochrany u nestranného a nezaujatého soudu - Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku neplyne nárok na dovolání ani jiný mimořádný opravný prostředek, a proto pokud jej právní řád ve věci stěžovatele nepřipouští, nemůže tím být porušeno některé z jeho ústavním pořádkem garantovaných práv.
Konečně ani pokud jde o námitky směřující proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Základním koncepčním východiskem Ústavního soudu k problematice nákladů civilního řízení je zdrženlivý přístup odůvodněný tím, že samotný spor o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na ně proto dopadají požadavky spravedlivého procesu. Z hlediska těchto požadavků otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12 (N 171/71 SbNU 35), a další v něm citovaná rozhodnutí]. Takovou povahu však napadené výroky o nákladech řízení nemají.
Jestliže se stěžovatel v souvislosti s nákladovými výroky dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17, Ústavní soud upozorňuje, že v citovaném nálezu jednak výše nákladů řízení, o něž se vedl spor před Ústavním soudem, přesahovala výši sporné částky přibližně osminásobně, ale především šlo o incidenční spor v rámci insolvenčního řízení, kdy pro vymožení sporných pohledávek se nechal insolvenční správce zastoupit advokátem. S ohledem na tyto odlišné skutkové okolnosti je proto možné uzavřít, že tento nález není na nyní posuzovanou věc přiléhavý. Spatřuje-li stěžovatel důvod zvýšení nákladů řízení v průtazích řízení způsobených obvodním soudem (podle stěžovatele měl být obvodní soud schopen rozhodnout při jednom jednání), je procesním prostředkem ochrany práva stěžovatele postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bez jehož využití není ústavní stížnost v části této argumentace přípustná [srov. nález ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459)].
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v rozsahu námitky týkající se průtahů soudního řízení jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu