ECLI:CZ:US:2019:3.US.4290.18.1
sp. zn. III. ÚS 4290/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Milanem Veverkou, advokátem, U Hřiště 470, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 8 Tdo 380/2018-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. června 2017 č. j. 55 To 27/2017-2112 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. listopadu 2016 č. j. 20 T 28/2014-2080, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující v rámci spravedlivého řízení před trestním soudem mimo jiné princip presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Stěžovatel by měl být přitom podle svého názoru zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který je stíhán.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné platby. Toho se měl dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že v úmyslu vyhnout se řádnému placení daně z příjmů fyzických osob vystavoval faktury na služby, které mu v rámci jeho podnikání nebyly poskytnuty, čímž si uměle navyšoval výdaje a následně podal finančnímu úřadu přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, 2008 a 2009, ve kterých poskytl úmyslně nesprávné údaje o svých příjmech a výdajích, týkajících se předmětu jeho podnikání v oblasti interaktivní komunikace operátorů se zákazníky. Tím měl Českou republiku zkrátit na dani celkem o 4 285 689 Kč. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon mu však byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 2 500 000 Kč, a pokud by tento trest nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku.
3. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítnuto a posléze podané stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nehodnotily řádně provedené důkazy; kdyby tak učinily, nemohly by dojít k závěru, že stěžovatel spáchal mu za vinu kladenou trestnou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti z hlediska stěžovatelem v ní uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své pravomoci a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
10. Obecné soudy podle Ústavního soudu postupovaly v nyní posuzovaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k zásahu do dané věci.
11. Jádro obhajoby stěžovatele - a celá jeho ústavněprávní argumentace, která je vlastně jen opakováním námitek, s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly - pak spočívá v tom, že služby, za něž zaplatil dvěma zahraničním společnostem (jedna měla zjednodušeně řečeno pobočku na Kypru a druhá sídlila na Britských Panenských ostrovech) nebyly fiktivní a představovaly skutečné náklady jeho podnikatelské činnosti. Ani v ústavní stížnosti se ale stěžovatel důsledněji nevyjadřuje ke zjištění obecných soudů, jež učinily mimo jiné v rámci mezinárodní spolupráce, že stěžovatel údajné faktury hradil na účet vedený u lotyšské banky, odkud se ale takto poukazované prostředky vracely na účet stěžovatelovy manželky. Tento základní mechanismus by musel být v ústavní stížnosti podrobněji vysvětlen anebo zpochybněn, aby mohla být stěžovatelova obrana úspěšná. Tak tomu však není. Soudy přitom na druhou stranu vůbec nezpochybnily, že by se stěžovatel v určitém rozsahu nezabýval zpracováváním prémiových krátkých textových zpráv či jiných on-line služeb. Za tímto účelem také spolupracoval s dalšími společnostmi (srov. například tvrzení P.) a tedy že byl technicky schopen jím tvrzené, byť v daném rozsahu fiktivní, služby provozovat a u zahraničních společností si jím poptávané činnosti eventuálně reálně objednávat, tak jak tvrdil (srov. k tomu výpověď znalce Radka Beneše). Spor se tedy nevedl o to, zda stěžovatel mohl nebo nemohl jím prezentovanou činnost za pomoci zahraničních subjektů vykonávat, ale zda ji v daném rozsahu, tak jak se to následně odráželo v jeho daňových dokladech, skutečně vykonával. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel byl takřka jediným ekonomickým subjektem, s nímž společnosti z výše uvedených cizích států spolupracovaly (stěžovatel jim skutečně finanční prostředky zasílal) a tyto společnosti poté, co stěžovatel fiktivní činnosti zanechal, byly příslušnými úřady zrušeny, stejně jako byl z iniciativy lotyšské banky zrušen jí vedený účet, neboť na něm od určitého okamžiku nebyly žádné finanční prostředky déle než 12 měsíců.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu