ECLI:CZ:US:2019:3.US.430.19.1
sp. zn. III. ÚS 430/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Machem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 11 Tdo 1064/2018-23 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2018 č. j. 10 To 84/2018-298, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 T 2/2018 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 4 T 2/2018-265 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to dvou plastových dóz s celkem 200 tabletami léčivého přípravku Galpseud.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces stěžovatel spatřuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115) v protizákonném způsobu konání veřejného zasedání o odvolání u krajského soudu dne 26. 4. 2018. Zatímco v písemném vyhotovení protokolu o veřejném zasedání je uvedeno, že zasedání bylo zahájeno v 8:30 hodin, ze zvukového záznamu je zřejmé, že bylo zahájeno až v 9:00 hodin. Obhájce byl během zasedání žádán o stručnost svého vyjádření k odvolání a stěžovatel byl v rozporu s §216 odst. 4 tr. řádu opakovaně přerušován a byl na něj vyvíjen tlak, aby své vyjádření zkrátil, v důsledku čehož nemohl řádně přednést svůj závěrečný návrh. V rozporu s §217 tr. řádu bylo pak stěžovateli upřeno právo posledního slova. Nemohl tak plně uplatnit argumenty svědčící v jeho prospěch a přednést svá tvrzení, jejichž důsledkem by mohlo být ve věci vydáno příznivější rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost obsahuje výhradně námitky proti způsobu vedení veřejného zasedání o odvolání krajským soudem. K tomu považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle své již ustálené judikatury je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ v zásadě věcí soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či správnosti vydaných rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu nemůže být napravování každého dílčího pochybení, k němuž v řízení před obecnými soudy došlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být výhradně zjištění, zda případná vada řízení je zásahem, jenž zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv a svobod.
8. K námitce stěžovatele, že mu v rozporu s §217 tr. řádu bylo při veřejném zasedání u krajského soudu upřeno právo posledního slova, Ústavní soud uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. II. ÚS 218/02 a obdobně i v usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2727/17 (dostupných jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) poukázal na odlišný charakter řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, když těžiště dokazování leží bezpochyby před soudem prvního stupně, kde je koncentrován prostor pro obžalovaného, aby se vyjádřil k provedeným důkazům a navrhl na svoji obhajobu příslušné důkazy. V odvolacím řízení pak musí být dán prostor stranám k přednesu jejich návrhů a musí jim být poskytnut prostor se k těmto návrhům vyjádřit, to vše za podmínek stanovených příslušnými ustanoveními trestního řádu, upravujícími průběh řízení před odvolacím soudem (viz 235 tr. řádu).
9. Trestní řád na rozdíl od hlavního líčení (viz §217 tr. řádu) v zásadě nestanoví právo obžalovaného na poslední slovo ve veřejném zasedání konaného v odvolacím řízení. Podle §235 odst. 1 tr. řádu osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese, a osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce, se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Jak vyplývá z audiozáznamu o průběhu veřejného zasedání i z písemného protokolu, k věci se vyjádřili jak obhájce, tak i stěžovatel. Byla-li k důkazu čtena listina nacházející se na č. l. 251 soudního spisu, stěžovatel byl vyzván, aby se k ní vyjádřil. Poté byl dán prostor pro konečné návrhy obhajoby a státního zástupce. Stěžovatel, který má právo mluvit jako poslední, již sice osloven nebyl, což lze považovat za určité pochybení, z audiozáznamu a z písemného protokolu však nevyplývá, že by na to on a především jeho obhájce předsedu senátu upozornili, či že by se toho stěžovatel domáhal. Podstatné je, že obhájce i stěžovatel přednesli odvolání spolu se závěrečným návrhem na zproštění obžaloby, což obhájce zopakoval i v konečném návrhu, a že krajský státní zástupce bez další argumentace pouze navrhl zamítnutí odvolání. V tom, že stěžovatel nehovořil jako poslední před závěrečnou poradou senátu odvolacího soudu, proto nelze bez dalšího spatřovat dotčení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, navíc za situace, kdy tuto námitku ani neuplatnil v řízení před krajským soudem.
10. Namítá-li stěžovatel, že obhájce byl během zasedání žádán o stručnost svého vyjádření k odvolání a stěžovatel byl v rozporu s §216 odst. 4 tr. řádu opakovaně přerušován a byl na něj vyvíjen tlak, aby své vyjádření zkrátil, v důsledku čehož nemohl řádně přednést svůj závěrečný návrh, z obsahu audiozáznamu se podává, že předseda senátu umožnil obhájci přednést odvolání i vyjádřit se k věci, aniž by ho jakkoliv přerušoval. Byl-li ve svém přednesu přerušen stěžovatel, došlo k tomu z toho důvodu, že byl poučen o tom, že má hovořit k věci a nemusí obsáhle a stále dokola opakovat to, co již uvedl, a že se má vyjádřit, jak má být naloženo s napadeným rozsudkem. Předseda senátu tímto způsobem pouze realizoval svou povinnost vyplývající z §203 odst. 2 ve spojení s §238 tr. řádu, neboť dbal na to, aby jednání soudu nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Ústavní soud proto neshledal, že by uvedeným postupem předsedy senátu krajského soudu bylo zasaženo do základních práv stěžovatele.
11. Spatřuje-li stěžovatel neústavní postup i v tom, že zatímco v písemném protokolu je uveden začátek jednání krajského soudu v 8:30 hodin, dle audiozáznamu bylo veřejné zasedání zahájeno v 9:00 hodin, Ústavnímu soudu není zřejmé, jaký dopad by měl tento časový nesoulad zahájení veřejného zasedání, který bylo možné odstranit opravou protokolu, na hmotněprávní posouzení jeho věci.
12. Stěžovatel ani nebrojí proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů, z nichž vyplynula konkrétní skutková zjištění, či proti právní kvalifikaci jeho jednání. Nemůže se proto dovolávat závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/15, vyslovujících se k dokazování v trestním řízení a principu presumpce neviny.
13. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že postupem krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu