ECLI:CZ:US:2019:3.US.4301.18.1
sp. zn. III. ÚS 4301/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2018 č. j. 13 Co 41/2018-355 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2018 č. j. 13 Co 41/2018-366, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, 12, 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. Nc 2/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. Nc 2/2017-272 byly nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice svěřeny do střídavé péče obou rodičů s tím, že v péči stěžovatele budou nezletilí každý lichý týden od pátku od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin a každý první sudý týden v měsíci od pátku od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, po zbývající dobu budou v péči vedlejší účastnice. Soud dále upravil rozsah péče rodičů o nezletilé po dobu prázdnin a svátků, výši výživného a náklady řízení.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 10. 2018 č. j. 13 Co 41/2018-355 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilí se svěřují pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů do péče vedlejší účastnice, stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý lichý týden od pátku 17:00 hodin do neděle 17:00 hodin. Soud dále změnil výroky okresního soudu stanovující výši výživného a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že nejsou žádné vážné důvody, pro které by mělo být rozhodnuto o úpravě péče rodičů o děti jinak, než jak určil okresní soud, jehož rozsudek je ve své podstatě rozhodnutím o svěření dětí do péče vedlejší účastnice s širším běžným víkendovým stykem. Svěření dětí do péče vedlejší účastnice vyhodnotil krajský soud jako způsob uspořádání, které je v nejlepším zájmu dětí, jehož soud musí dbát především. Krajský soud zdůraznil, že nezletilí jsou v současné době plně adaptováni v prostředí u vedlejší účastnice, kde mají stabilní výchovné zázemí, navštěvují zde školská zařízení, věnují se zájmové činnosti a začlenili se mezi vrstevníky. V domě, kde vedlejší účastnice s dětmi žije, je širší rodinné zázemí v osobách prarodičů, na které jsou děti zvyklé, a kteří mohou vedlejší účastnici v péči o děti v případě potřeby pomáhat. Vedlejší účastnice má stabilní příjem ze zaměstnání v blízkosti bydliště, který je zárukou zajištění potřeb dětí i po finanční stránce. U stěžovatele je sice stále zachováno prostředí rodinného domu, kde děti dříve žily, při návratu do tohoto prostředí by zde však pro děti byly již jiné podmínky, když by v péči byly odkázány pouze na osobu stěžovatele, přičemž nezletilá je dítě útlého věku přivyklé na denní péči vedlejší účastnice, a byť její názor s ohledem na věk nelze přeceňovat, vyjádřila se tak, že by u stěžovatele bydlet nechtěla. Stěžovatel nemá také vyřešenu otázku zaměstnání, tedy nejen existenční jistotu, ale ani jistotu, že bude zaměstnavatel tolerovat jeho představy o přizpůsobení zaměstnání péči o děti, jak se to ukázalo v jeho posledním zaměstnání. Za maximálně možný běžný osobní styk dětí se stěžovatelem považuje krajský soud z důvodu časové a finanční náročnosti dopravy dětí mezi bydlišti rodičů každý druhý víkend od pátku do neděle doplněný stykem prostředky dálkové komunikace 2 x v týdnu v podvečer, jímž může být alespoň touto formou udržován častý pravidelný kontakt dětí se stěžovatelem.
4. Rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. 13 Co 41/2018-366 byl rozsudek téhož soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 13 Co 41/2018-355 opraven ve výroku III. ohledně částky dlužného výživného, ve výroku IV. správným označením čísel výroků, a doplněn výroky VI. a VII.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vedlejší účastnice svévolně vytrhla děti z jejich prostředí, když je bez jeho souhlasu odvezla natrvalo do 200 km vzdáleného bydliště svých rodičů, znemožnila jejich docházku do původních předškolních zařízení, kde byly hlášeny, zcela rozvrátila jejich vazbu k domovu a veškeré dosavadní sociální vztahy, a následně bez souhlasu stěžovatele přihlásila syna k základnímu vzdělávání v místě nového bydliště. Uvedené učinila vedlejší účastnice plánovaně s vědomím, že s ohledem na značnou vzdálenost od místa dosavadního bydliště nebude mít stěžovatel možnost podílet se plnohodnotně na výchově dětí a jejich rodinném životě, a to ani formou střídavé péče. Takto následně nastalý závadný stav způsobený nezákonným zásahem vedlejší účastnice do práv dětí a stěžovatele byl napadenými rozsudky legalizován. Stěžovatel považuje za nespravedlivé, že s odstupem času krajský soud odůvodňuje své závěry tím, že nezletilí jsou v současné době plně adaptováni v prostředí u vedlejší účastnice, a že při návratu do původního prostředí u stěžovatele by zde již pro děti byly jiné podmínky. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, že soud vyslovil porozumění pro postup vedlejší účastnice, když uvedl, že neměla-li v blízkosti stávajícího bydliště zajištěno bydlení a rozhodla se s dětmi odejít ke svým rodičům, kde měla perspektivu získat také zaměstnání, nemůže to být považováno za jednání, k němuž neměla vážné důvody. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice mohla odejít ke svým rodičům sama a s dětmi se široce stýkat, její vážný důvod by byl naplněn a současně by zákon neporušila. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice se ani nepokusila nalézt řešení, které by umožnilo vhodnější péči obou rodičů. O učitelskou profesi je přitom zájem i v místě bydliště stěžovatele, pokud jde o výpomoc s péčí o děti, pak by v místě původního bydliště mohla spolupracovat se stěžovatelem i jeho rodiči. Stěžovatel má tedy za to, že krajský soud neochránil zájem nezletilých dětí před svévolným jednáním vedlejší účastnice, spočívajícím v nezákonné změně bydliště dětí, nezákonném přehlášení do jiného předškolního zařízení, nezákonným zápisem staršího dítěte k povinné školní docházce a v nezákonném svévolném omezování péče stěžovatele o děti.
6. Stěžovatel dále poukazuje na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018, ve kterém se konstatuje, že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat názor dítěte nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit. Stěžovatel tvrdí, že soudy neposkytly dětem na počátku sporu informace, nezjišťovaly jejich názor na výchovné uspořádání, tedy zda se chtějí odstěhovat s vedlejší účastnicí do 200 km vzdálených D., nebo zůstat v prostředí, na které byly zvyklé. Krajský soud se spokojil se zprávou opatrovníka, který s dětmi hovořil až poté, kdy je vedlejší účastnice odvlekla násilím do nového bydliště a manipulativním způsobem je obrátila proti stěžovateli. O odstínění ovlivnění vedlejší účastnice se opatrovník ani nepokusil, naopak ji podpořil v nezákonné změně bydliště dětí, čímž spor eskaloval. Stěžovatel uvádí, že nezletilí později jasně formulovali své stanovisko a názor být s oběma rodiči stejně, přičemž názor dítěte je zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu. Pokud soud měl v úmyslu rozhodnout jiným způsobem, tedy výrazně omezit péči stěžovatele, byl povinen v této fázi svůj úmysl dětem vhodnou formou sdělit, neboť jednoznačně rozhodoval proti jejich přání. V důsledku výše zmíněných zásahů do základních práv dětí došlo zprostředkovaně k hrubému narušení základního práva stěžovatele na nezasahování do rodinného života a na realizaci rodičovské výchovy a péče. Další zásah do práv stěžovatele učinil krajský soud tím, že mu uložil plnou úhradu nákladů vůči státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Zásadní argumentace stěžovatele spočívala v jeho tvrzení, že soudy neposkytly ochranu jeho právům a právům nezletilých, když nedokázaly odstranit závadný stav způsobený nezákonným jednáním vedlejší účastnice, která bez souhlasu stěžovatele odvezla natrvalo nezletilé z místa jejich dosavadního trvalého bydliště.
11. Ústavní soud se stěžovatelem v tomto bodě souhlasí, konstatuje však, že k zásahu do jeho práv nedošlo v důsledku napadených rozhodnutí, nýbrž na základě usnesení okresního soudu ze dne 15. 5. 2017 č. j. Nc 2/2017-140 a usnesení krajského soudu ze dne 18. 8. 2017 č. j. 13 Co 159/2017-177, tedy předběžnými opatřeními, kterými soudy předaly nezletilé do péče vedlejší účastnice a stěžovateli stanovily styk s nezletilými. Uvedená usnesení odůvodnily soudy tím, že vedlejší účastnice se s nezletilými odstěhovala do 200 km vzdálených D., kde starší syn nastoupí od září 2017 povinnou školní docházku. Za situace, kdy rodiče nejsou schopni se domluvit, bylo dle soudů nutno poměry nezletilých dočasně upravit, střídavá péče by přitom byla s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů pro nezletilé neúnosná. Krajský soud uvedl, že lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že rodič by zásadně neměl měnit bydliště dítěte bez souhlasu druhého rodiče, matce však nelze vyčítat, že za situace, kdy mezi rodiči docházelo k neshodám, vyhledala útočiště u svých rodičů, byť toto její rozhodnutí s ohledem na vzdálenost jejich bydliště vedlo k podstatnému omezení možnosti stěžovatele o nezletilé osobně pečovat. Krajský soud konstatoval, že výhodnější prozatímní uspořádání péče o nezletilé nenalezl, neboť vedlejší účastnice byla rozhodnuta se zpět do domácnosti se stěžovatelem nevrátit, a návrat nezletilých bez vedlejší účastnice soud neshledal s ohledem na jejich věk a citovou závislost nezletilého na vedlejší účastnici v zájmu nezletilých.
12. Ústavní soud má za to, že uvedené závěry zjevně vybočují z mezí ústavnosti. Vedlejší účastnice, zdravá dospělá vysokoškolsky vzdělaná žena, nikoli v sociální či jiné nouzi, přemístila nezletilé bez souhlasu jejich otce ze společné domácnosti rodičů, a to do místa vzdáleného 200 km od jejich dosavadního bydliště. Odůvodnění soudu, že stěžovatelka "vyhledala útočiště" neodpovídá situaci, kdy vedlejší účastnice si byla nepochybně schopna zajistit bydlení v místě v blízkosti dosavadní společné domácnosti rodičů. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka podala výpověď ze základní školy, kde pracovala jako učitelka, právě z důvodu svého přestěhování k rodičům, nebyla tedy ani v situaci, kdy by důvodem přemístění k rodičům bylo zajištění pracovního místa, které by nebylo dostupné v jejím dosavadním bydlišti. Za ospravedlnitelný argument nelze považovat ani přemístění za účelem pomoci rodičů vedlejší účastnice s nezletilými. Jakkoli je příznivé, mohou-li se prarodiče podílet na výchově vnoučat, nemůže být zájem vedlejší účastnice na pomoci s péčí o děti nadřazen právu dětí a jejich otce na rodinný život, a to tím spíše, že stěžovatelka je učitelkou a nepochybně může do budoucna obě své děti umístit ke školnímu vzdělání ve škole, ve které vykonává učitelskou profesi, což by jí péči o děti významně usnadnilo. Navíc by se v místě dosavadního bydliště nacházel stěžovatel, který by se na péči o děti podílel.
13. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) obdobné jednání vedlejší účastnice jako v nyní posuzované věci označil za protiprávní, s tím, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz §858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče. Ústavní soud uvedl, že "Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. ... Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny."
14. Shora uvedené závěry Ústavního soudu okresní soud v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, resp. krajský soud v rozhodnutí, kterým změnil toto usnesení okresního soudu, ve věci stěžovatele nerespektovaly, byť na ně stěžovatel ve svém odvolání upozornil. Ústavní soud nemůže než konstatovat, že žádný vážný důvod, jak o něm pojednal ve shora citovaném rozhodnutí, pro který vedlejší účastnice odvezla nezletilé bez souhlasu stěžovatele do 200 km vzdáleného bydliště jejích rodičů, vyměnila místo učitelky v dosavadním bydlišti za totéž místo v blízkosti bydliště rodičů, s tím, že namísto stěžovatele se budou na péči o nezletilé podílet značnou mírou prarodiče, nebyl v řízení prokázán.
15. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi zabývá a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ostatně v minulosti řadu rozhodnutí o předběžných opatřeních rozporných s tímto závěrem zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
16. Stěžovatel však rozhodnutí krajského soudu o nařízení shora specifikovaného předběžného opatření v aktuální době ústavní stížností nenapadl, proto nyní může Ústavní soud přezkoumat pouze konečné rozhodnutí ve věci, a to po více než dvou letech, kdy nastaly události (přemístění dětí), se kterými stěžovatel spojuje zásah do svých práv. Ústavní soud přitom musí při přezkumu napadených rozhodnutí sledovat nejlepší zájem dítěte.
17. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Optikou tohoto pohledu nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit obecným soudům v tom, že za situace, kdy nezletilí jsou již plně adaptováni v prostředí u vedlejší účastnice, kde mají stabilní výchovné zázemí, navštěvují zde školská zařízení, věnují se zájmové činnosti a začlenili se mezi vrstevníky, není v jejich zájmu, aby bylo zasaženo do napadenými rozsudky nastavené úpravy péče. Je tomu tak nejenom z důvodu hlediska zájmu nezletilých na stabilitě výchovného prostředí, ale též proto, že současné uspořádání je v souladu s jejich přáním, jak je vyjádřili v průběhu řízení.
18. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)].
19. Z obsahu spisu vyplývá, že opatrovník (Městský úřad R.) hovořil s nezletilými již dne 14. 12. 2016 a dále dne 2. 1. 2017, tedy v době bezprostředně předcházející době, kdy vedlejší účastnice podala návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým u okresního soudu. Nezletilí uvedli, že mají rádi oba rodiče, ale že v Z., kde bydlí, se rodiče hádají, proto by děti raději bydlely u babičky v D. Obdobně se nezletilí vyjádřili při šetření pracovnice Městského úřadu H. dne 30. 1. 2017. Při pohovoru s toutéž pracovnicí dne 11. 12. 2017 nezletilý uvedl, že chce zůstat v D., nezletilá vyjádřila přání bydlet v D. i v Z., ale ví, že by to bylo složité, musela by mít dvě školky a pak dvě školy, proto bude raději za tátou jezdit tak, jako dosud. Dle zprávy opatrovníka dne 2. 8. 2018 byli nezletilí při pohovoru téhož dne informováni o soudním řízení, a o tom, že opatrovník by měl při něm prezentovat jejich názor. Nezletilí uvedli, že by chtěli být stejně s matkou a otcem. Byly jim předestřeny reálné varianty, jak toho dosáhnout, tedy možnost být u otce, kde by nezletilý navštěvoval základní školu, jak navrhoval, a k matce jezdit na víkendy (to nevyhovovalo nezletilé), nebo jezdit k otci na více víkendů. Tuto variantu nezletilí zpočátku odmítali kvůli častému cestování, které je nebaví, nakonec se shodli, že by pro ně takový způsob styku byl přijatelný.
20. Namítá-li stěžovatel, že nezletilí nebyli vyslechnuti přímo soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud má za to, že názor nezletilých byl v řízení dostatečně zjištěn, a to zejména prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem, kdy se vyjadřovali tak, že chtějí zůstat ve svém novém bydlišti v D. Postup soudů je tedy v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní ochrany dětí.
21. Uvedené přitom není v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018. V citované věci šlo o specifické rozhodování, jakou základní školu bude dítě navštěvovat, a Ústavní soud konstatoval, že soud pochybil, když nevyslechl přímo dítě k tomu, zda se mu ve škole líbí, jaké tam má kamarády, jestli má kamarády i ve druhé škole, se kterými se již nyní případně připravuje na výuku, jestli by mu změna vadila, či by se naopak na změnu těšilo apod. Krajský soud tak podle Ústavního soudu na zjišťování názoru dítěte zcela rezignoval, a při svém rozhodování se navíc odchýlil od názoru orgánu sociálněprávní ochrany dětí.
22. V nyní posuzované věci krajský soud rozhodoval o tom, komu svěřit nezletilé do péče, přičemž jeho možnosti byly značně omezeny reálnou situací, kdy se děti nacházely již po dobu téměř dvou let ve faktické péči vedlejší účastnice v místě vzdáleném 200 km od místa původního bydliště a navštěvovaly zde školská zařízení. Názor nezletilých na danou situaci i jejich přání, kde a s kým chtějí žít, byl přitom soudu znám ze zpráv opatrovníka či Městského úřadu H., jak bylo uvedeno výše. Ostatně Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých neplatí absolutně. Podstatné je, že jak vyplývá ze zpráv opatrovníka, byly s nezletilými od samého počátku vedeny pohovory s cílem zjistit jejich aktuální emoční stav, pohled na situaci v rodině a jejich dětská přání (viz vyjádření opatrovníka ze dne 31. 1. 2017, pohovory vedeny opatrovníkem dne 14. 12. 2016, 2. 1. 2017, 30. 1. 2017, Městským úřadem H. dne 7. 4. 2017, 11. 12. 2017).
23. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že nebyla v řízení před krajským soudem vyslechnuta znalkyně a stěžovateli tak nebylo umožněno klást znalkyni otázky ohledně jejích znaleckých závěrů. Z obsahu spisu je zřejmé, že znalkyně byla opakovaně soudem předvolána k jednání, při jednání dne 11. 10. 2018 však krajský soud konstatoval, že znalkyně vyslechnuta nebude. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy se soudy nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť znalkyně byla slyšena na jednání před okresním soudem dne 22. 11. 2017 a stěžovateli bylo umožněno klást znalkyni otázky, což také prostřednictvím svého zmocněnce učinil.
24. Ústavní soud má s ohledem na shora uvedené za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudu jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud přitom ve svých závěrech neopominul v souladu s judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018), že rozhodnutí vedlejší účastnice žít s dětmi u rodičů v místě vzdáleném cca 200 km od místa, kde původně rodina žila a stále žije stěžovatel, představuje pro stěžovatele při realizaci osobního styku s dětmi nevýhodu, kterou je nutno přičítat na vrub vedlejší účastnice. Krajský soud proto kompenzoval maximální možný (s ohledem na pro děti zatěžující cestování z místa bydliště vedlejší účastnice do místa bydliště stěžovatele) běžný osobní styk stěžovatele s nezletilými tím, že v období svátků a prázdnin, kdy děti nemají školní povinnosti, umožnil stěžovateli široký styk s dětmi, který je v souladu i s jejich přáním. Při zohlednění pracovních povinností obou rodičů a zájmu dětí, aby doprava ke stěžovateli pro ně byla co nejméně zatěžující, rozhodl krajský soud, že předávání ke styku se uskuteční napůl cesty mezi jejich bydlištěm a bydlištěm stěžovatele, v O. na hlavním vlakovém nádraží. V neděli po skončení styku bude vedlejší účastnice děti přebírat v místě bydliště stěžovatele. Hrazení nákladů stěžovatele na dopravu, spojenou s cestami dětí do O. a nazpět do jeho bydliště, zohlednil krajský soud při rozhodnutí o výživném, náklady spojené s dopravou dětí do O. a cestami za účelem přebírání dětí od stěžovatele a jejich dopravou k vedlejší účastnici bude hradit vedlejší účastnice.
25. Poslední námitka stěžovatele se týkala skutečnosti, že mu krajský soud napadeným rozsudkem uložil nahradit České republice znalečné v částce 14 652 Kč.
26. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; opakovaně již bylo řečeno, že procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny součástmi ústavního pořádku.
27. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance vůči rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a používat příslušná pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
28. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na posuzovaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by IV. výrokem napadeného rozsudku krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu. Krajský soud odůvodnil svůj závěr tím, že stěžovatel navrhoval v řízení před okresním soudem svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, v řízení před krajským soudem pak svěření dětí do své výlučné péče. Byl to také stěžovatel, kdo navrhl vypracování znaleckého posudku zaměřeného na odborné zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí o úpravě péče o děti. Stěžovatel se svými návrhy na uspořádání péče v řízení neuspěl, proto v souladu s výsledkem řízení a §148 odst. 1 o. s. ř. krajský soud rozhodl, že stěžovatel ponese v celém rozsahu náklady, které státu vznikly v řízení před okresním soudem na znalečném.
29. Ústavní soud konstatuje, že náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je proto logicky dána jejich povinnost je zaplatit. Krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že s ohledem na výsledek řízení, kdy byli nezletilí svěřeni do péče vedlejší účastnice, bylo zaplacení nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku uloženo stěžovateli. Tento závěr je i v souladu se soudní judikaturou (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1079/18 či usnesení ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 699/15).
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu