ECLI:CZ:US:2019:3.US.4338.18.1
sp. zn. III. ÚS 4338/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2018 č. j. 50 To 399/2018-7857 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. září 2018 č. j. 5 T 20/2018-7801, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. U Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podána dne 26. 3. 2018 obžaloba, kterou je stěžovateli a dalším obviněným jako členům organizované zločinecké skupiny podle §129 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kladeno za vinu spáchání zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoník, kterého se měli dopustit jednáním popsaným v obžalobě.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. 5 Nt 20/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud) ze dne 24. 5. 2017 č. j. 6 To 178/2017 byl stěžovatel a další dva obvinění vzati do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
4. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel podle §72 odst. 1 a 3 tr. řádu i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu s tím, že nebyla přijata záruka důvěryhodné osoby nabídnutá podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu ani písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
5. Dalším napadeným usnesením krajského soudu byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že nejsou dány vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, přičemž je nutné přihlédnout i k délce trvání vazby. Uvádí, že má v České republice rodinné zázemí, vlastní zde obchodní společnost a potřebuje splácet hypotéku na byt, takže považuje za nesmyslné, aby utíkal za hranice. Z dosavadního dokazování vyvozuje, že mu ani nehrozí vysoký trest, neboť o padělání nevěděl ani se ho nezúčastnil. Okresní soud se nevypořádal s předloženým písemným slibem, pracovním příslibem a zárukou důvěryhodných osob. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k útěkové vazbě. Má přitom za to, že vazbu lze spolehlivě nahradit jinými instituty a předběžnými opatřeními. K předstižné vazbě uvádí, že nic nepadělal ani na padělání vědomě a úmyslně nespolupracoval, nehrozí proto, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. Nadto s poukazem na další judikáty Ústavního soudu namítá, že dlouhodobé trvání vazby oslabuje vazební důvody. Poukazuje též na to, že se krajský soud nevypořádal se všemi stížnostními námitkami. Jeho odkaz na dřívější rozhodnutí o vazbě nepovažuje za dostačující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Institut vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
10. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
11. Již v usnesení ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2847/18 (dostupném jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud přezkoumával předchozí rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě, byl stěžovatel upozorněn na to, že pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu po podání obžaloby podle §72 odst. 3 tr. řádu. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné postavení příslušelo převážně státnímu zástupci, zahajuje řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu je Ústavní soud i nadále přesvědčen, že rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla jeho práva nikterak porušena.
12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
13. Stěžovatel je obžalován pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit v průběhu roku 2016 až do 4. 4. 2017 spolu s dalšími spoluobžalovanými za účelem umožnění neoprávněného pobytu cizinců na území Schengenského prostoru, konkrétně pro osoby blíže specifikované v obžalobě. K vazebním důvodům byl stěžovatel osobně vyslechnut v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 9. 2018 a 6. 9. 2018. Okresní soud na základě obžaloby, v níž byly podrobně shrnuty a zhodnoceny všechny opatřené důkazy, výslechu stěžovatele a obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, bylo spácháno, vykazuje všechny znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tuto trestnou činnost spáchal mj. i stěžovatel. Argument stěžovatele, že se na trestné činnosti nepodílel, proto v daném stádiu řízení obstát nemůže.
14. Okresní soud se dostatečně zabýval tím, zda je další držení stěžovatele ve vazbě nutné či zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit jeho propuštění na svobodu. Dospěl však k závěru, že k žádné změně, pokud jde o důvody tzv. útěkové a předstižné vazby, nedošlo, neboť stěžovatel je v případě uznání viny s ohledem na rozsah a dobu páchání trestné činnosti ohrožen uložením citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby v rozmezí 3 až 10 let, přičemž důvodná obava z možnosti útěku do zahraničí je umocněna charakterem trestné činnosti, které se měl dopustit, a která má přeshraniční dosah. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele o rodinném zázemí v České republice, přičemž vzhledem k obsahu jeho předchozí výpovědi při veřejném zasedání u okresního soudu je také otázkou, jak pevné vazby má ke své rodině či zaměstnání vytvořeny. Důvodně nemůže poukazovat ani na obchodní společnost, kterou založil, jež nemá žádné zaměstnance. Naopak nelze odhlédnout od zjištěné skutečnosti, že trestná činnost pro něj byla důležitým zdrojem finančních prostředků, a nedošlo-li by k zákroku policejního orgánu, lze předpokládat, že by bylo v trestné činnosti pokračováno. Okresní soud poukázal i na další skutečnosti, které existenci obou vazebních důvodů posilují. Existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, tedy nebezpečí, že by stěžovatel při propuštění na svobodu mohl uprchnout, je pak posílena stádiem, v němž se trestní řízení nyní nachází.
15. Krajský soud přezkoumal z podnětu stížnosti rozhodnutí okresního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako okresní soud však dospěl k závěru, že důvody tzv. útěkové a předstižné vazby jsou stále dány. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit v názoru, že se nezabýval jeho stížnostními námitkami, neboť z odůvodnění rozhodnutí se podává, že na relevantní stížnostní argumentaci, byť stručně, reagoval. Poukázal-li mj. na to, že řada námitek byla řešena již v jeho dřívějších rozhodnutích přezkoumávajících důvodnost trvání vazby stěžovatele a v následných rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 411/18 a ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2847/18, v nichž nebyl shledán zásah do základních práv stěžovatele, nelze takový postup označit za nezákonný či protiústavní, stejně jako jeho poukaz na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, s nímž se ztotožnil.
16. Již ve zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2847/18 Ústavní soud poukázal na to, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na stížnostní námitky stěžovatele reagoval i explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
17. Poukazuje-li stěžovatel na propuštění jednoho ze spoluobžalovaných z vazby, tato skutečnost nemůže mít zásadní vliv na jeho postavení, neboť případ každého obžalovaného je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což platí i pro důvodnost dalšího trvání vazby.
18. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce, že se okresní soud nevypořádal s předloženým písemným slibem, pracovním příslibem a zárukou důvěryhodných osob. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že se navrženými opatřeními nahrazujícími vazbu zabýval, s ohledem na osobu stěžovatele, rozsah a povahu zvlášť závažné trestné činnosti, pro niž je stíhán, však shledal, že vazební důvody nelze v současné době nahradit jinými instituty předpokládanými trestním řádem.
19. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, tvrdí-li s odkazem na závěry nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu v situaci, kdy vazba trvá již dlouhou dobu; to ovšem není případ stěžovatele. Jak Ústavní soud uvedl v poukazovaném nálezu, riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Takovými důvody jsou v případě stěžovatele zmiňovaná mimořádná závažnost a škodlivost jednání, z něhož je obžalován, i jeho rozsah, a okolnost, že trestná činnost měla mít přeshraniční dosah, s čímž je spojena reálná hrozba útěku do zahraničí. Nelze proto úspěšně argumentovat ani postupným oslabováním tohoto vazebního důvodu plynutím času.
20. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní deficity nevykazuje.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu