ECLI:CZ:US:2019:3.US.489.19.1
sp. zn. III. ÚS 489/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 11 Tvo 14/2018-31, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 12. 2017 sp. zn. 81 T 1/2017 uznán vinným z přípravy zvlášť závažného zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle §140 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 5 To 22/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestech a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle §70 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci.
4. Usnesením vrchního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. 5 To 22/2018 nebylo podle §151a odst. 1 tr. řádu vyhověno žádosti stěžovatele, aby stát nesl náklady na znalecký posudek z oboru daktyloskopie, který si stěžovatel vyžádá ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 81 T 1/2017, neboť takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž poukázal na důkazní situaci v posuzované trestní věci, přičemž zdůraznil potřebu doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru daktyloskopie.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel poukazuje na dokazování v jeho věci, v průběhu kterého si krajský soud nepřípustně a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 491/04 (N 4/36 SbNU 27) vybíral důkazy k prověřování trestního jednání, z něhož byl obžalován. Upozorňuje na odlišná tvrzení svědkyně G. S. oproti jeho tvrzením a na povinnost soudu řádně prověřit výpověď této svědkyně, neboť by měly platit úvahy vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69). Má za to, že v jeho věci soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důsledně nezhodnotily výpověď poškozené jako usvědčující důkaz, když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích tvrzení o okolnostech spáchání trestného činu, a když se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti její osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stěžovatel brojí proti soudním rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti, aby stát nesl náklady na znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, který si vyžádá.
11. Účelem ve věci aplikovaného §151a tr. řádu, který umožňuje obviněnému, jenž má nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu, a poškozenému, který má nárok na ustanovení zmocněnce, žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný nebo poškozený vyžádá, je posílit aktivitu stran trestního řízení a umožnit jim nejen již existující důkazy vyhledávat, navrhovat a provádět, ale (jde-li v daném případě o znalecké posudky) je i opatřovat. Podmínkou rozhodnutí podle §151a odst. 1 tr. řádu je předpoklad potřebnosti takového znaleckého důkazu pro objasnění věci. Tuto podmínku hodnotí orgán činný v trestním řízení rozhodující o žádosti obviněného nebo poškozeného podle konkrétních okolností případu.
12. V předmětné věci, jak se podává z napadeného usnesení, soudy posuzovaly potřebnost znaleckého posudku podle zásad uplatňovaných při dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti případně poukázal i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) nebo nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Shledal-li vrchní soud znalecký posudek z odvětví daktyloskopie nadbytečným a pro rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska objasněnosti předmětné trestní věci zřejmě nepotřebným důkazem a z tohoto důvodu žádosti stěžovatele nevyhověl, z ústavněprávního hlediska je jeho postup akceptovatelný, neboť nepotřebnost a nadbytečnost předmětného znaleckého posudku řádně odůvodnil mimo jiné odkazem na závěry odsuzujícího rozsudku krajského soudu. Rovněž nelze nic vytknout dostatečně odůvodněným závěrům Nejvyššího soudu, který se s rozhodnutím vrchního soudu ztotožnil.
13. Stěžovatel ostatně stejnou žádost adresoval v přípravném řízení Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství"), přičemž jí také nebylo vyhověno, a následnou stížnost Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 2 VZT 45/2016-161 zamítlo jako nedůvodnou. Obě státní zastupitelství neshledala doplnění dokazování pro objasnění věci potřebným, když z již provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel zamýšlel umístit daktyloskopický otisk jiné osoby na palcát, aby ošálil policejní orgán, přičemž k uskutečnění tohoto záměru nedošlo. Požadoval-li tedy znaleckým posudkem vyřešit otázku, zda lze vytvořit klamný otisk prstu a zda je možné jej sejmout, vrchní státní zastupitelství ve shodě s krajským státním zastupitelstvím považovalo takový důkaz za nadbytečný, jelikož by měl prokazovat pouze zamýšlený, nikoliv uskutečněný postup.
14. Brojí-li stěžovatel proti způsobu provádění a hodnocení důkazů v jeho trestní věci, je třeba zdůraznit, že tyto otázky jsou v kompetenci soudů, rozhodujících o vině a trestu. V daném stádiu trestního řízení, kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání stěžovatele, je předčasné, aby se Ústavní soud jakkoliv k této otázce vyjadřoval. Ústavní stížnost totiž představuje krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu