ECLI:CZ:US:2019:3.US.515.19.1
sp. zn. III. ÚS 515/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Heřmana, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 6 As 317/2018-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž se domnívá, že Nejvyšší správní soud porušil čl. 1 odst. 1 i čl. 4 Ústavy a čl. 4 Listiny.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2018 č. j. 11 A 90/2018-32, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (vedlejšího účastníka) spočívajícím v zahájení a provádění kontroly při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě. Průběh kontroly městský soud popsal tak, že dne 13. 3. 2018 se uskutečnila kontrolní jízda, při které byla zahájena kontrola, jež byla ukončena posledním kontrolním úkonem téhož dne. Samotný výkon kontroly provedl kontrolní pracovník. Kontrolní jízdu absolvovaly přizvané osoby. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel zásah do svých práv dovozoval z údajného nedodržení formálních pravidel pro zahájení a provádění kontroly, neuvedl však, jakým způsobem měla být jeho práva zasažena. Ke stěžovatelovým pochybnostem, co jiného by se v jeho právní sféře mohlo projevit více než formálně nesprávné zahájení kontroly, Nejvyšší správní soud poznamenal, že by to mohlo být např. šikanózní jednání kontrolních osob či nepřiměřeně dlouhé provádění kontroly. K námitkám týkajícím se zákonnosti průběhu kontroly Nejvyšší správní soud zmínil, že přizvaná osoba může vykonávat kontrolní úkony bez účasti kontrolujícího, je-li to potřebné k dosažení účelu kontroly. V zájmu dosažení účelu kontroly je i to, aby prvotní úkony kontroly nebyly prozrazeny, proto je mohou učinit přizvané osoby. Nemohou však provést celou kontrolu. Jako nedůvodné vyhodnotil Nejvyšší správní soud námitky k pověření přizvaných osob. Uvedl, že zákon vyžaduje písemné pověření. Pověření však nemusí být vyhotoveno pro každou konkrétní kontrolu s vymezením času, určením konkrétního místa a konkrétní kontrolované osoby. Parametry kontroly totiž nelze takto přesně předvídat.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítl, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkami uplatněnými v kasační stížnosti. Dle stěžovatele Nejvyšší správní soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, která se však nevypořádala s podstatou věci, tj. otázkou, zda může přizvaná osoba zahájit kontrolu. Některá odkazovaná rozhodnutí se dokonce zabývala předchozí úpravou, v níž nebyl institut přizvané osoby zakotven. Odkazovaná rozhodnutí vycházela z toho, že účast přizvaných osob je bez dalšího potřebná k dosažení účelu kontroly (zabránění prozrazení kontrolující osoby). Nejvyšší správní soud však vůbec neposuzoval, zda na konkrétní kontrole ve stěžovatelově věci byla jejich účast potřebná. Stěžovatel totiž nemohl znát kontrolující osobu, jelikož jízda byla objednána přes mobilní aplikaci.
4. V rozsudcích, na které Nejvyšší správní soud odkázal, je dle stěžovatele nesprávně vykládán zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdí, že před zahájením kontroly může činit úkony jen kontrolní orgán a nikdo jiný. Přizvané osoby dle jeho mínění není možno využít k zahájení kontroly, nýbrž až v jejím průběhu. Přizvané osoby se mohou kontroly účastnit spolu s kontrolujícím, nemohou však kontrolní úkony provádět samostatně. Stěžovatel namítl, že výklad zaujatý Nejvyšším správním soudem stírá rozdíl mezi kontrolující a přizvanou osobou.
5. Dle stěžovatele z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za zákonný postup je možno označit zahájení kontroly někým, kdo k tomu není oprávněn. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že takový postup nezasahuje do jeho právní sféry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelův advokát zastupoval v řízení před Nejvyšším správním soudem celou řadu jiných stěžovatelů ve věcech, které se týkají výkladu kontrolního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jím zastoupení mandanti poté napadli řadou ústavních stížností, v nichž uplatňují s určitými textovými odchylkami obdobnou argumentaci jako v posuzované věci (jde např. o řízení vedená před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 30/19, sp. zn. I. ÚS 74/19, sp. zn. II. ÚS 103/19, sp. zn. III. ÚS 115/19, sp. zn. II. ÚS 167/19, sp. zn. II. ÚS 170/19, sp. zn. II. ÚS 253/19, sp. zn. I. ÚS 356/19 a sp. zn. III. ÚS 624/19).
9. Ústavní soud nemá důvodu odchýlit se od svého hodnocení v usnesení ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 103/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), kde již reagoval na námitky obdobné těm, které uplatnil stěžovatel. Nelze souhlasit s tím, že se Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal s námitkou, dle níž nemohou přizvané osoby zahájit kontrolu dle kontrolního řádu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou soudy povinny vypořádat se s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá závažnosti těchto argumentů (viz např. nález ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17, bod 29.). Tato povinnost může být splněna i odkazem na předchozí judikaturu. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal mj. na svůj rozsudek ze dne 26. 7. 2018 č. j. 10 As 25/2018-50, v němž bylo rozebráno, že přizvané osoby mohou kontrolní jízdou zahájit kontrolu dle kontrolního řádu. V tomto rozsudku (jeho bodech 12 a 13) bylo totiž objasněno, že za stanovených podmínek je kontrola zahájena též prvním z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě [§5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu], jímž může být i nástup do vozidla a kontrolní nákup [§8 písm. b) kontrolního řádu] provedený přizvanými osobami. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal i na svůj rozsudek ze dne 18. 7. 2018 č. j. 10 As 162/2018-30, kde byla otázka zahájení kontroly kontrolní jízdou za účasti přizvaných osob, řešena v rozsahu, na který šlo odkázat (k tomu srov. zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/19, bod 9.).
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku pohyboval na úrovni výkladu podústavního práva. Ve věci šlo zejména o výklad §6 odst. 1 kontrolního řádu, dle něhož kontrolní orgán může k účasti na kontrole v zájmu dosažení jejího účelu přizvat fyzickou osobu, pro niž zákon zavádí legislativní zkratku "přizvaná osoba". V podstatě šlo o výklad toho, jaké úkony a jakým způsobem může přizvaná osoba činit v rámci svého přizvání k účasti na kontrole. Odůvodnění, že kontrolní jízdu, jako první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole, mohou přizvané osoby činit bez účasti kontrolující osoby, považuje Ústavní soud za racionální a mající oporu v textu zákona. Jde o výklad dostatečně odůvodněný zájmem na tom, aby nebyly prvotní úkony kontroly prozrazeny. Nejvyšší správní soud přesvědčivým způsobem vyložil zákonnou úpravu a Ústavní soud do jeho výkladu nemíní zasahovat. Dodat, že pregnantní hodnocení v posuzované věci bylo v daném ohledu obsaženo i v bodu 50. rozsudku městského soudu, který uvedl, že při akceptaci stěžovatelovy argumentace "byl zmařen smysl a cíl prováděných kontrol, poněvadž musel-li to být kontrolní pracovník žalovaného, kdo nejprve oznámí provozovateli silniční dopravy zahájení kontroly a teprve poté by posadil do kontrolovaného vozidla tzv. přizvané osoby, byl by smysl a cíl kontroly zmařen".
11. Předpisy ústavního pořádku nebrání výkladu, že zájem na dosažení účelu kontroly odůvodňující účast přizvané osoby (§6 odst. 1 kontrolního řádu), lze spatřovat v obecném zájmu na tom, aby nebyly kontrolní úkony prozrazeny. Ústavní soud proto akceptuje, že není třeba zkoumat, zda stěžovatel znal či mohl poznat konkrétní kontrolující osobu (k tomu srov. zmíněné usnesení Ústavního sodu sp. zn. II. ÚS 103/19, bod 10.).
12. Žádný ústavněprávní rozměr nemají stěžovatelovy námitky, dle nichž musí mít přizvané osoby vždy konkrétní pověření ke konkrétnímu účelu. Výklad zákonných požadavků na pověření přizvané osoby je ryzím výkladem podústavního práva, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není součástí soustavy soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
13. Ústavní soud konstatuje, že při zahájení kontroly ani městský soud ani Nejvyšší správní soud neidentifikovaly ve svých rozsudcích na základě námitek nezákonnost ani ve vztahu k zahájení kontroly ani k pověření přizvaných osob. Stěžovatelova argumentace, který si kladl otázku, co může být více excesivní než neoprávněné zahájení kontroly, či jeho úvahy nad pouze formálním zahájením kontroly či zásahem do jeho právní sféry, tudíž nemají pro posouzení ústavní stížnosti význam.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu