ECLI:CZ:US:2019:3.US.601.19.1
sp. zn. III. ÚS 601/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Miczové Vašíčkové, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem, sídlem Lesní 1828, Frýdek-Místek, proti části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 15 Co 272/2018-222 a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2017 č. j. 12 C 134/2015-193, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok III. Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o nákladech řízení, a v záhlaví označeného rozsudku obvodního soudu ve výroku III. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 9 307,20 Kč s příslušenstvím a poskytnutí zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu soudním exekutorem vydaných nezákonných exekučních příkazů na majetek manžela stěžovatelky jako povinného.
3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 9 307,20 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení, byla zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatelka byla úspěšná co do nároku na zaplacení škody
a vedlejší účastnice měla úspěch ve věci nároku na poskytnutí zadostiučinění.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že obvodní soud při rozhodnutí o nákladech řízení nepochybil, když použil přiléhavé ustanovení procesního předpisu, neboť stěžovatelka se domáhala dvou nároků, přičemž v jednom z nich byla úspěšná a ve druhém nikoliv, proto bylo namístě nepřiznat náhradu nákladů řízení žádné z účastnic.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími se soudy dopustily zjevného excesu, který nemá povahu běžného porušení podústavního práva, ale je v rozporu s principy spravedlnosti. Uvádí, že musela vyhledat pomoc advokáta a vynaložila tak nemalé finanční prostředky k tomu, aby dosáhla náhrady majetkové újmy. Obvodní soud však navzdory jejímu očekávání nevyhověl druhému z jejích nároků, když jí nepřiznal finanční kompenzaci nemajetkové újmy, byť uvedl, že se o exekuci postihující její majetek dozvědělo její profesní okolí; poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, které se stěžovatelce dostalo od vedlejší účastnice, považoval za adekvátní formu zadostiučinění. Stěžovatelka je přesvědčena, že za této situace měl obvodní soud na náklady řízení použít §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat jí jejich plnou náhradu. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339). Vynaložené náklady přitom dle výpočtu stěžovatelky přesáhly 20 000 Kč, tudíž je nelze považovat za zanedbatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. K náhradě nákladů řízení, která je podstatou ústavní stížnosti, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť rozhodnutí o nákladech řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňují porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 131/08, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Východisko pro připouštěnou výjimku je spojeno s argumentem, že konkrétním rozhodnutím soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na soudní ochranu dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny, jinými slovy, o protiústavní výsledek jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o nákladech řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že stěžovatelka měla ve věci jen částečný úspěch, neboť za situace, kdy se domáhala dvou nároků, byla úspěšná pouze v jednom z nich. Tomuto částečnému úspěchu a neúspěchu v řízení pak odpovídá částečný úspěch a neúspěch vedlejší účastnice v jeho výsledku. Soudy proto uzavřely, že je na místě vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
10. Ústavní soud si je vědom závěrů plynoucích z jeho vlastní judikatury [viz např. nález ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461)], podle kterých v případech rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, nelze mechanicky aplikovat pravidlo poměru procesního úspěchu ve věci, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je namístě zohlednit úspěch v meritu sporu.
11. Napadená rozhodnutí se však uvedeným závěrům nepříčí. Při hodnocení nároku na zaplacení nemajetkové újmy vzal obvodní soud v úvahu tvrzení stěžovatelky, že k zásahu do její osobnostní sféry došlo jen v oblasti pracovní, kdy se o exekuci dozvěděli někteří zaměstnanci, od nikoho z nich však v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nezaznamenala žádné negativní reakce. Z dokazování pak vyplynulo, že zaměstnavatelem stěžovatelky je rodinná obchodní společnost, v jejímž vedení jsou jen její blízcí příbuzní a vedoucí firmy je její matka, přičemž stěžovatelka dopad do rodinných vztahů netvrdila, nezákonné rozhodnutí nemělo dlouhého trvání a k postižení její mzdy ve skutečnosti nedošlo, když dvě stržené částky byly pouze deponovány. Uzavřel-li obvodní soud na základě těchto zjištění, že objektivně vydáním nezákonného exekučního příkazu nedošlo k takovému zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, který by odůvodňoval přiznání zadostiučinění v penězích, přičemž se stěžovatelce již dostalo od vedlejší účastnice poskytnutí adekvátního zadostiučinění ve formě konstatování, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout, stejně jako potvrzujícímu závěru městského soudu, neboť konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy dle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci.
12. Ústavní soud má za to, že takto postavené meritorní závěry lze promítnout do rozhodování o nákladech řízení, přičemž nevylučují použití §142 odst. 2 o. s. ř. Napadená rozhodnutí tak nejsou projevem svévole, zjevného formalismu, extrémního výkladu či jiného nepřípustného postupu, a proto nezasahují do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci je odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99, v němž byl řešen případ, kdy obecný soud na jedné straně konstatoval, že bylo výrazně zasaženo do osobnostních práv žalobce, a na druhé straně mu bez bližšího odůvodnění nepřiznal náhradu nákladů řízení, nepřípadný, neboť v nyní posuzované věci soudy nerozhodovaly o náhradě nákladů mechanicky, bez komplexního zohlednění merita věci a konkrétních okolností. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá, co by mohl závěru obvodního soudu, opřenému o §142 odst. 2 o. s. ř., akceptovanému městským soudem, z ústavněprávního hlediska vytknout.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu