ECLI:CZ:US:2019:3.US.644.19.1
sp. zn. III. ÚS 644/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Šárky Honců, DiS. a 2) Ing. Milana Honců, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem, sídlem Skořepka 422/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. 26 Co 328/2018-1148 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. dubna 2018 č. j. 6 C 245/2006-1089, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelé jako vedlejší účastníci řízení na straně žalované Aleny Stárové (dříve Honců) brojili proti výroku II. o náhradě nákladů řízení žaloby pro zmatečnost. Uvedli, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") nesprávně vyšel z tarifní hodnoty 14 814 575 Kč, tj. částky odpovídající původní hodnotě sporu. Nesprávně aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též "advokátní tarif"), §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 7 a §12 odst. 4 advokátního tarifu. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že nelze v rámci řízení žaloby pro zmatečnost vycházet z původní hodnoty sporu, ale okresní soud měl vycházet z §9 odst. 1 písm. a) a §7 advokátního tarifu, podle nichž tarifní hodnota činí 10 000 Kč a odměna za jeden úkon činí 1 500 Kč. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že řízení o žalobě pro zmatečnost je samostatným řízením, kdy je předmětem řízení o žalobě toliko zrušení nezákonného rozhodnutí, nikoli rozhodování o věci samé.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo nespravedlivě potvrzeno, že okresní soud postupoval zcela správně, pokud žalobu pro zmatečnost pro nesplnění zákonných podmínek uvedených v §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu zamítl, žalovanou a stěžovatele zavázal nahradit náklady řízení před okresním soudem ve výši 195 332,70 Kč. Dále žalované a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 195 332,70 Kč. Stěžovatelé poukázali na zrušenou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a její §10, kterým byla stanovena odměna ve věci žaloby pro zmatečnost, přičemž dle jejich názoru §9 odst. 1 advokátního tarifu toto ustanovení nahradil.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé shledali v závěru obecných soudů o stanovení výše nákladů řízení. Dle jejich tvrzení měla být žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 9 600 Kč, s DPH 11 616 Kč. Nesprávným rozhodnutím soudů bylo stěžovatelům uloženo uhradit žalobcům o 377 597 Kč více, než kdyby soudy postupovaly v aplikaci advokátního tarifu správně. Stěžovatelé současně namítali nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení a tvrdili, že krajský soud se řádně nevypořádal s jejich argumentací usnesením Ústavního soudu.
5. Stěžovatelé se dovolávali ochrany Ústavním soudem, neboť v jejich případě rozhodnutí o nákladech řízení se závažně dotkne majetkových práv. V této souvislosti odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2902/10; usnesení ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 89/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18].
8. Majetkové poměry stěžovatelů (dle ústavně zaručené ochrany vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny) mohou být v dané věci dotčeny tehdy, pakliže postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. je-li jejich důsledkem určení výše odměny advokáta za řízení před soudy obou stupňů k újmě stěžovatelů. Jeho hlediska se pak nemohou projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné právní odůvodnění.
9. Takto předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí. Její podstatou je totiž pouze námitka, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení žalobců nesprávně vyšly z tarifní hodnoty 14 814 575 Kč, tj. částky odpovídající původní hodnotě sporu. Soudy aplikovaly §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 7 a §12 odst. 4 advokátního tarifu, přestože měly vycházet z §9 odst. 1 písm. a) a §7 advokátního tarifu, podle něhož tarifní hodnota činí 10 000 Kč a odměna za jeden úkon je ve výši 1 500 Kč. Ústavní stížnost stěžovatelů není ničím jiným, než otevřením "podústavní" polemiky se závěry obecných soudů, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.
10. Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podzákonných předpisů, postačí se omezit pouze na konstatování, že úvaha obecných soudů, že předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost je toliko přezkum existence zákonem předepsaných podmínek pro zrušení napadeného rozhodnutí, vtělená do nyní napadených rozhodnutí, hodnocená z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu, obstojí. I kdyby mohly být námitky stěžovatelů hodnoceny jako relevantní resp. jimi předestřený výklad správnější než výklad zvolený obecnými soudy, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní reflex zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Také odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je podrobné, srozumitelné a znaky libovůle nevykazuje.
11. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že obecné soudy aplikovaly platnou právní úpravu, a to vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 6. 1996 č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ke změně advokátního tarifu došlo vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 12. 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (účinnost od 1. 1. 2001), ale tato byla zrušena nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.).
12. Stěžovatelé u okresního soudu podali dne 10. 6. 2016 žalobu pro zmatečnost na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 30 Co 454/2014-844 ve znění opravného usnesení z 1. 4. 2016 č. j. 30 Co 454/2014-861. V této době, kdy bylo zahájeno řízení, již nebylo možné postupovat dle zrušené vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Napadená usnesení okresního soudu ze dne 9. 4. 2018 č. j. 6 C 245/2006-1089 a usnesení krajského soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 26 Co 328/2018-1148 byla vydána v souladu s platným advokátním tarifem (srov. např. usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 900/16).
13. Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní závěr obecných soudů, že při stanovení výše odměny právního zástupce žalobců v řízení o žalobě pro zmatečnost lze použít §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 7 a §12 odst. 4 advokátního tarifu. Tvrzení stěžovatelů, že soudy pochybily tím, že měly vycházet z §9 odst. 1 písm. a) a §7 advokátního tarifu, že tarifní hodnota měla činit 10 000 Kč a odměna za jeden úkon 1 500, Kč tak nemá oporu v platné právní úpravě. Není tedy spolehlivé opory pro úsudek, že obecné soudy předmět řízení (věc) pro účely určení tarifní hodnoty úkonu právní služby měly podřadit pod zákonnou definici §9 odst. 1 advokátního tarifu svévolně. Ústavní soud poznamenává, že argumentace stěžovatelů usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2902/10, jehož právní závěry měli stěžovatelé zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné situace.
14. Stěžovatelům se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, proto jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu