ECLI:CZ:US:2019:3.US.776.19.1
sp. zn. III. ÚS 776/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2018 č. j. 72 Co 323/2018-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2018 č. j. 50 Nc 6107/2018-96, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a nezletilé S. S., nezletilého J. S. a D. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 50 Nc 6107/2018-96 svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče vedlejší účastnice a rozhodl o povinnosti stěžovatele počínaje dnem 4. 3. 2018 platit výživné na nezletilého vedlejšího účastníka ve výši 50 000 Kč měsíčně (30 000 Kč z toho k rukám vedlejší účastnice a 20 000 Kč na určený bankovní účet nezletilého) a na nezletilou vedlejší účastnici ve výši 70 000 Kč měsíčně (40 000 Kč k rukám vedlejší účastnice a 30 000 Kč na určený bankovní účet nezletilé). Obvodní soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dlužné výživné nevzniklo. Stěžovatel souhlasil se svěřením dětí do péče vedlejší účastnice. Obvodní soud zjistil, že příjem stěžovatele činí přibližně 1 milion Kč měsíčně a 70 000 Kč měsíčně z pronájmu, čistý příjem vedlejší účastnice činí 15 500 Kč měsíčně. Dům, který obývá vedlejší účastnice s dětmi, je ve společném jmění stěžovatele a vedlejší účastnice. Náklady spojené s užíváním tohoto domu platí stěžovatel, a to částkou 7 500 Kč za vodu a elektřinu, splátkou hypotéky 115 000 Kč měsíčně a sezónně hradí i částku 65 000 Kč za údržbu zahrady a bazénu. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou majiteli tří bytů, z nichž jim však neplyne příjem. Na základě těchto zjištění rozhodl obvodní soud o výživném s tím, že jeho část hrazená na účet nezletilých má formu tvorby úspor.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, a to pouze do výroku o výživném. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2018 č. j. 72 Co 323/2018-127 rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku o běžném výživném. Změnil však výrok o dlužném výživném tak, že stěžovatel je povinen zaplatit nedoplatky na výživném za období od 4. 3. 2018 do 30. 11. 2018 ve výši 287 500 Kč pro nezletilou vedlejší účastnici a ve výši 187 500 Kč pro nezletilého vedlejšího účastníka. Městský soud poukázal na doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti, dle které by se výživné pro dítě ve věku od 6 do 9 let mělo pohybovat mezi 13 % a 17 % výdělku rodiče (což by pro nezletilou vedlejší účastnici činilo nejméně 140 000 Kč měsíčně) a pro dítě ve věku do 5 let mezi 11 % a 15 % (což by pro nezletilého vedlejšího účastníka činilo nejméně 118 000 Kč měsíčně). Městský soud se proto neztotožnil s námitkou, že obvodní soud při určení výživného postupoval mechanicky, naopak pečlivě vážil nejen stěžovatelův nadprůměrný příjem, ale i to, že stěžovatel vedlejší účastníky ponechal v domě, na který jsou zvyklí, a platí jeho režii. Zohledněno bylo to, že se stěžovatel s dětmi pravidelně stýká a že v této době o ně osobně i finančně pečuje. Městský soud shledal, že je v zájmu nezletilých, aby jim část výživného byla ukládána formou úspor. Rozsudek obvodního soudu však změnil ohledně dlužného výživného. Stěžovatel a vedlejší účastnice se shodli v tom, že za období od 4. 3. 2018 do 30. 6. 2018 dluh na výživném nevznikl. Od 30. 6. 2018 stěžovatel platil výživné pro obě děti v celkové výši 25 000 Kč, čímž vznikly nedoplatky ve výši 287 500 Kč a 187 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Za rozporné s čl. 32 odst. 4 Listiny, který zakotvuje právo rodiče vychovávat své děti, stěžovatel považuje uložení povinnosti na výživu svých dětí přispívat částkami, které ani není možné v rámci jednoho měsíce spotřebovat. Nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Poukázal na výhrady komentářové literatury k doporučující tabulce Ministerstva spravedlnosti. Připomněl závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15, jenž se týkal výživného, které má platit rodič s nadstandardními příjmy, a uvedl, že ho stát de facto nutí, aby své děti rozmazloval. Je mu bráněno, aby svým dětem vštěpoval finanční gramotnost, úctu k hodnotám a přirozenou motivaci brát se o svůj úspěch a získání pracovních návyků. Zajištění příliš velkými jistotami totiž může vést k deformaci základních životních hodnot. Pokud by dětem platil určené výživné až do okamžiku jejich zletilosti, budou mít na účtu 3 600 000 Kč, resp. 3 120 000 Kč. Ani jeden ze soudů si dle stěžovatele nepoložil otázku, kolik rodičů by si přálo, aby v den svých 18. narozenin mohlo jejich dítě volně disponovat s takto vysokými obnosy.
5. Stěžovatel se domnívá, že o nastavení životní úrovně svých dětí má rozhodovat rodič. Stát ho nemůže nutit, aby své děti nechával žít v nadměrném přepychu. Životní úroveň nezletilých dětí ovlivňuje jejich osobní schopnosti a rozumový i mravní vývoj a o jejich nastavení by dle stěžovatele měl rozhodovat rodič. Chybou je ztotožňovat pojem "životní úroveň" s výší příjmů rodičů, protože i rodina s vysokými příjmy může žít velice střídmě. Sám stěžovatel dle svých slov vyznává skromný způsob života, neboť jeho náklady na živobytí činí 20 000 Kč. Tento způsob života si přeje naučit i své děti. Nesouhlasí s tím, aby mu stát vnucoval povinnost vychovávat své děti v rozmařilém duchu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. K procesním předpokladům řízení o ústavní stížnosti je vhodné se zmínit samostatně k rozsudku městského soudu a samostatně k rozsudku obvodního soudu.
7. Proti rozsudku městského soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení před městským soudem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozsudku městského soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Svým odvoláním stěžovatel nenapadl I. výrok rozsudku obvodního soudu, jímž byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do péče vedlejší účastnice. Proti tomuto výroku je proto ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V ústavní stížnosti ostatně stěžovatel nijak nebrojil proti svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice. Obvodní soud poukázal na to, že výrok o svěření nezletilých do péče byl podepřen souhlasným stanoviskem rodičů. Proti zbylým výrokům rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť jde o výroky napadené odvoláním nebo na nich závislé výroky či výroky k odvolání změněné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci šlo o stanovení výživného pro nezletilé děti, které má hradit rodič s vysoce nadstandardními příjmy. V obecné rovině se k výživnému placenému rodičem s vysokými příjmy vyjádřil nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v daném nálezu považoval za adekvátní, je-li rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice (bod 29. jeho odůvodnění). Uvedl, že děti nemusí mít k dispozici stejné množství finančních prostředků jako rodiče, neboť vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou, naproti tomu pro dítě by šlo o bezpracný příjem (bod 30.). Z obecné lidské zkušenosti dovodil, že zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci brát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě. V citovaném nálezu pak Ústavní soud shrnul, že není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Výše tvořených úspor by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu "startovního" bydlení, případně dalších racionálních výdobytků (bod 34.).
11. Obecně lze připustit, že stanovení přehnaně vysokého výživného, byť by povinný rodič po finanční stránce neměl s jeho placením problémy, může deformovat základní životní hodnoty dětí a vést k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny. O takový případ šlo např. při stanovení běžného výživného od roku 2014 ve výši 100 000 Kč měsíčně (pro předcházející období v měsíční výši nejdříve 150 000 Kč a následně 200 000 Kč) a dlužného výživného ve výši 8 000 000 Kč (viz zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15). Výše běžného výživného určená v posuzované věci pro nezletilého vedlejšího účastníka (50 000 Kč měsíčně) se uvedeným hodnotám ani nepřibližuje, i výše běžného výživného pro nezletilou vedlejší účastnici (70 000 Kč měsíčně) je stále nižší. Dále pak v posuzované věci vzniklo dlužné výživné ve výši 287 500 Kč a 187 500 Kč. Od věci, jíž se týkal nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, jsou dány podstatné rozdíly, a to nižším běžným výživným a dále též tím, že nevzniklo dlužné výživné ve výši několika milionů korun.
12. Z rozhodnutí městského soudu (bod 9.) je patrno, že byť by stěžovatel po čistě finanční stránce byl schopen platit běžné výživné v podstatně vyšších částkách, výživné na takto vysoké úrovni soudy nestanovily. Městský soud v této souvislosti zmiňoval, že dle doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti (materiál z roku 2010 s názvem Doporučená výchozí rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na nezaopatřené děti) by výživné pro nezletilou vedlejší účastnici činilo nejméně 140 000 Kč a 118 000 Kč pro nezletilého vedlejšího účastníka. Výhrady stěžovatele v ústavní stížnosti proti užití doporučující tabulky jsou bezpředmětné, jelikož je zjevné, že v posuzované věci nebylo výživné stanoveno s ohledem na doporučené procentuální rozmezí v této tabulce. Samotný doporučující materiál se zmiňuje o tom, že nemíří na nestandardní situace, mezi něž patří i velmi vysoký příjem povinného rodiče (přelom stran 4 a 5 materiálu).
13. I při rozhodování o výživném pro nezletilé děti platí požadavek zakotvený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem" vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Výbor pro práva dítěte Organizace spojených národů proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v použití tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu [viz nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte OSN ze dne 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14); dále nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115), bod 15.].
14. Stanovení výživného, které umožňuje i tvorbu úspor, dovolují-li to majetkové poměry povinného (§917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. z."), je v nejlepším zájmu dítěte. Přiměřené úspory totiž dítěti po nabytí zletilosti usnadňují vstup do samostatného života. Riziko deformace životních hodnot dítěte a zásahu do práva rodiče vychovávat dítě (čl. 32 odst. 4 Listiny) je spojeno se situací, kdy by z určeného výživného byly úspory tvořeny v nepřiměřeně velké výši. V části, v níž by tvorba úspor přesáhla jejich přiměřenou míru, již nad zájmem na finančním zaopatření dítěte převáží zájmy jiné. Výše úspor tvořených z výživného placeného rodičem s vysoce nadstandardním příjmem by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu "startovního" bydlení, případně dalších racionálních výdobytků (viz zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, bod 34.). To bylo v posuzované věci splněno. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že pokud by v budoucnu nedošlo ke změně úpravy výživného (ke změnám může v budoucnu ovšem dojít, a to teoreticky kterýmkoli směrem, odůvodní-li to okolnosti), tak by při dovršení zletilosti měla stěžovatelova dcera naspořeno 3 600 000 Kč a jeho syn 3 120 000 Kč. Např. pro účel pořízení "startovního" bydlení nejde o částky nijak přemrštěné ani v současné době, natož pak pro vzdálenou dobu, kdy stěžovatelovy děti dovrší zletilosti. Shrnout lze, že tvorba přiměřených úspor je v nejlepším zájmu dítěte, jenž je rovněž předním hlediskem při rozhodování o dítěti a jemuž je třeba přiznat vyšší váhu než ostatním zájmům (srov. bod 13.). Již obvodní soud se dostatečně vypořádal s tvrzením stěžovatele o možném předání jím vlastněných bytů svým dětem. Obvodní soud poukázal na spekulativnost takového tvrzení a nutnost vycházet ze stavu, který je tu v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
15. Ani při určení složky běžného výživného, kterou je možno užít pro pravidelnou spotřebu, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V posuzované věci jde o částky 30 000 Kč a 40 000 Kč. Ve věci, jíž se týkal nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, šlo o částku 30 000 Kč určenou pro pravidelnou spotřebu, k níž Ústavní soud uvedl, že jde o částku více než dostatečnou a naplňující požadavek shodné životní úrovně s rodičem, jehož životní úroveň byla vyšší. Samotnou tuto částku za protiústavní však nevyhodnotil (bod 33. zmíněného nálezu).
16. Obvodní soud a městský soud se dostatečně zabývaly naplněním zákonného požadavku na určení výživného v §915 odst. 1 o. z., dle něhož má být životní úroveň zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž jde o hledisko předcházející hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Jak zjistil obvodní soud (bod 13. jeho rozsudku), nezletilí vedlejší účastníci jsou zvyklí žít si nadstandardně, od narození žijí v domě s bazénem a jsou zvyklí na luxusní dovolené. K ukončení vedení společné domácnosti stěžovatele a vedlejší účastnice došlo dle zjištění obvodního soudu v březnu 2018, kdy bylo nezletilým vedlejším účastníkům 7 let a 3 roky. Tvrzení v ústavní stížnosti o tom, že by si stěžovatel přál naučit své děti způsobu života, který charakterizoval tak, že sám má vlastní náklady na živobytí ve výši 20 000 Kč měsíčně, koliduje s právě uvedenými zjištěními obvodního soudu o tom, na jaké poměry bylY jeho děti zvyklé po dobu vedené společné domácnosti. Ústavní soud konstatuje, že stanovená složka běžného výživného, kterou je možno užít pro pravidelnou spotřebu, má odraz ve zjištěních o stěžovatelově majetkové situaci a nijak se nevymyká tomu, na jaké podmínky byly dle zjištění obvodního soudu nezletilí vedlejší účastníci zvyklí po dobu vedení společné domácnosti stěžovatele a vedlejší účastnice.
17. Ústavní soud zastává názor, že určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v §913 a §915 odst. 1 o. z.), a v tom rámci zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecné justice. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15]. Naznačenými vadami netrpí ani jeden z napadených rozsudků.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost v části, v níž je přípustná, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž není přípustná (k tomu viz bod 8.) ji odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu