ECLI:CZ:US:2019:3.US.82.19.1
sp. zn. III. ÚS 82/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Věznici Mírov, P. O. BOX 1, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 3 To 127/2018-1125, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. 10 T 7/2016 uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) a i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 3 To 22/2017 částečně zrušil rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozené a nově stěžovateli uložil úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 7 Tdo 992/2017 odmítnuto.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 10 T 7/2016-1112 byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Krajský soud neshledal, že by stěžovatelem navržené důkazy mohly samy o sobě či ve spojení s ostatními důkazy provedenými v původním řízení přivodit jiné rozhodnutí ve věci.
4. Stížnost stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil s krajským soudem v tom, že žádné důkazy podle §278 odst. 1 tr. řádu, které by mohly vést k jiným závěrům o vině, stěžovatel nenavrhl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, jak oba soudy naložily s tzv. druhým okruhem důvodů pro povolení obnovy řízení. Bylo-li v řízení prokázáno, že byl dlouhodobým uživatelem drog, pak je dle jeho mínění namístě zabývat se otázkou, zda u něho nedošlo ke vzniku psychické poruchy, která nebyla jen přechodného rázu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) je toho názoru, že právě nový okruh svědků by přinesl takové skutečnosti, které mohly mít zásadní vliv na platnost dřívějšího znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. Nepřipuštěním navržených důkazů tak nebylo postaveno najisto, že odborné zkoumání jeho zdravotního stavu nezavdává jakékoliv pochybnosti. Má za to, že vrchní soud se s potřebou provést tzv. druhý okruh důvodů pro povolení obnovy řízení vypořádal nedostatečně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
8. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadené usnesení vrchního soudu i jím přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
9. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
10. Druhý okruh důkazů měl dle názoru stěžovatele zpochybnit dosud přijaté závěry o jeho příčetnosti, když řada svědků, které navrhl, měla vypovídat o tom, že stěžovatel již v dřívější době vykazoval známky psychické poruchy. Shledaly-li oba soudy, že duševní stav stěžovatele zkoumali znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž z výsledků zkoumání jasně vyplynulo, že stěžovatel v době spáchání činu netrpěl žádnou duševní poruchou, která by měla závažný vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, čemuž nasvědčovaly i ostatní provedené důkazy, které nezavdávaly jakékoliv pochybnosti o závěrech učiněných znalci, je jejich názor ústavněprávně akceptovatelný. Výpovědi navrhovaných svědků z řad laiků, kteří měli dosvědčit, že stěžovatel v minulosti vykazoval známky psychické choroby, by jen stěží mohly změnit odborné hodnocení jeho příčetnosti znalci. Nadto, jak soudy případně poukázaly, navržení svědkové měli dokázat, že si stěžovatel počínal iracionálně, bezcitně a násilně, což jsou projevy jeho povahového defektu, nikoliv rysy, které by měly význam pro posouzení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v době spáchání trestného činu vraždy. Tak vyzněly i závěry znaleckých posudků, které u něj shledaly pouze poruchu osobnosti.
11. Stěžovatel sice vrchnímu soudu vytýká, že své závěry řádně neodůvodnil, z napadeného usnesení však vyplývá, že se vrchní soud zabýval nejen prvním okruhem navrhovaných důkazů (v této souvislosti stěžovatel žádné argumenty nevznáší), ale dostatečně řešil i druhý okruh důkazů, přičemž shodně s krajským soudem uzavřel, že negativní povahové rysy jeho osobnosti, včetně agresivity, byly v původním řízení známy a stejně jako celá osobnost stěžovatele byly znalci patřičně vyhodnoceny s tím, že nemají vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, které shledali plně zachovalými.
12. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže krajský soud po jejich řádném vyhodnocení neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jeho odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Stejně tak lze za ústavně konformní považovat i napadené rozhodnutí stížnostního soudu, neboť i z jeho odůvodnění se podává, že navržený okruh důkazů neobsahuje žádné nové rozhodné skutečnosti mající vliv na dosavadní posouzení věci.
13. Stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 299/06, vztahující se k hodnocení znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika, jako jediného důkazu usvědčujícího obžalovaného ze spáchání trestného činu vraždy, na posuzovaný případ nedopadá, neboť v řízení o povolení obnovy řízení již nejde o hodnocení správnosti původního řízení, nýbrž o zjištění, zda jsou dány relevantní důvody pro povolení obnovy řízení. Ve věci stěžovatele však soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily svůj závěr, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů. Ústavní soud považuje za logické a ústavně konformní, tudíž neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu